Článek
Jestliže se rodič dostane do vězení, musí být dítěti zajištěna jiná forma péče. S ohledem na možnosti a zejména na zájem dítěte je obvykle rozhodnutím soudu umístěno do péče druhého rodiče nebo do některé z forem náhradní péče (ústavní nebo rodinné). Využita může být také pěstounská péče na přechodnou dobu. Řada rodičů ve vězení nemá reálné představy o tom, co prožívá jejich dítě. Neví to často ani druhý rodič, který je s dítětem na svobodě. Vlastně ani sociální pracovníci ne. Práva dětí, které mají rodiče ve vězení, nejsou velmi často dodržována, unikají pozornosti a přezdívá se jim proto sirotci justice. Děti vězněných rodičů je obrovské téma. Skvělý rozhovor k němu připravil i pořad České televize Hyde park Civilizace, kde bývalá ředitelka věznice Světlá nad Sázavou (primárně určené ženám) Gabriela Slováková mluví o konkrétních příkladech i postupech.
V případě malinkých dětí existuje možnost, že odcházejí do vězení s matkou. Podmínkou je dostatečně krátký trest, tedy to, že s mámou přijdou i odejdou. Je nutné splnit spoustu kritérií, důležité je stanovisko OSPODu, dětského psychologa, dělá se psychologický profil matky atd. Takový postup se většinou týká matek dětí do tří let věku, kdy si prý dítě následně často pamatuje hezké a bezpečné prostředí připomínající školku, paradoxně často hezčí, než je to ve skutečném doma. Míní odborníci. Reálné vzpomínky dětí se ale mohou výrazně lišit. Žen ve výkonu trestu je mimochodem mnohonásobně méně než mužů. Zhruba 9% z celkového počtu.
Zakládající člen kapely HIGHLAND rapper Eduard Rovenský tvrdí: Jednou nohou jsme tam všichni, ta hranice je hrozně tenká a je třeba si to uvědomit. Jeho cílem je dokončit dokument, který bude sloužit jako osvěta zejména mladé generaci. Nechce být jako rappeři, kteří balancování na hraně zákona v dětech a mladých podněcují.
Dokument DERECIDIVA
„Mně osobně ale asi nejvíc dostala situace, kdy jsem viděl přibližně tříletého kluka ve Světlé nad Sázavou (ve věznici je i část, kde jsou odsouzené s dětmi), jak sedí ve společenské místnosti tohoto křídla věznice a upřeně sleduje skrze mříže a plot s ostnatým drátem mraky. My jsme šli po koncertě na obhlídku věznice a on nás ani nezaregistroval. Pouze koukal zamřížovaným oknem na nebe, které se zvedalo zpoza vysokého betonového plotu. Sám mám syna v podobném věku a ten pohled na něj mne totálně odzbrojil. Zvlhly mi oči a musel jsem jít na chodbu, abych to vůbec ustál,“ vzpomíná český rapper Eduard Rovenský na jednu z návštěv věznic, které při tour se svou kapelou HIGHLAND v uplynulém roce podnikli. Z koncertů ve věznicích a rozhovorů s vězni i personálem věznic natočili hodiny záběrů, které teď za pomoci dárců skládají do výsledné podoby tak, aby se snímek dostal nejen na plátna kin, ale právě hlavně do škol a dětských domovů, které jsou dětí rodičů ve výkonu trestu plné.
Prosím, pomozte mi vytvořit nový domov pro moje děti!
Otec si moc přeje mít své děti doma.
„Jsem otec samoživitel. Moje děti momentálně žijí u mé sestry, protože jejich matka je ve výkonu trestu a výživné neplatí. Děti se ke mně mohou vrátit, jakmile budu mít vhodné a stabilní bydlení. Podařilo se mi sehnat byt, ale nemám dostatek financí na úhradu kauce, prvního nájmu a provize realitní kanceláři. Právě jsem nastoupil do nové práce a zároveň spolupracuji s organizací SAS pro rodiny s dětmi Charity Olomouc. Majitel i realitka mi zatím vycházejí vstříc a s platbou čekají, ale potřebuji pomoc, abych mohl začít znovu – tentokrát s dětmi po svém boku,“ svěřuje se chápavým dárcům pan Pavel, který si na platformě Znesnáze založil sbírku v naději, že se mu podaří mít opět děti doma. To se ale může stát až ve chvíli, kdy budou mít doma vhodné a stabilní zázemí. O podobném případu jsem vám vyprávěla před půl rokem, kdy se panu Horvátovi podařilo díky podpoře veřejnosti získat děti zpět domů z dětského domova.
Realita v číslech
Česká republika je čtvrtá nejhorší v počtu uvězněných v celé Evropě. Zavíráme příliš mnoho lidí za drobnou trestnou činnost, zavíráme lidi, kteří by pod náležitým dohledem a s péči byli společnosti více platní na svobodě, než ve vězení (kde každý z nich stojí náš stát ročně 3/4 milionů korun). Vězení jsou přeplněná, výdaje na ně nesmyslné a práce s trestanými nedostatečná, o možnostech osobního kontaktu s dítětem ani nemluvě. Systém neplodí to, co společnost očekává, chybí dostatečné resocializační programy, a tak se člověk po výkonu trestu často vrací do prostředí, které ho štandopéde vrátí zpět do věznice. Je třeba začít o sankční politice přemýšlet jiným způsobem a reformovat systém od podlahy a zdá se, že se to i díky usilovné práci Probační mediační služby daří. I za tímto úsilím, stejně jako za vznikem celosvětově unikátního projektu Žlutá stužka - běh proti předsudkům, stojí již zmiňovaná Gabriela Slováková.
Horší věznění rodiče než jeho smrt
V jistém věku má odchod rodiče ze života dítěte z důvodu vězení na jeho duši větší dopad, než když rodič zemře. Dítě totiž prožívá nejistou ztrátu. Neví, co se děje, jen tuší, že rodič provedl něco nepřijatelného. Na dítě pak často dopadá pocit viny, lidé si na něj ukazují prstem, nepřijímají ho… necítí od ostatních takový pocit přijetí a soucitu, jako ve chvíli, kdy by jeho rodič zemřel. Naopak. Žije v zahanbení a izolaci.
Dítěti často nebývá jasně a dostatečně vysvětleno, do jaké situace se celá rodina dostala. Z toho pramení strach o rodiče a sebeobviňování. Dalším důsledkem pro dítě bývá změna prostředí, se kterou se musí vyrovnávat. Bývají mnohdy umístěny u příbuzných, v pěstounské péči, ale často také v dětských domovech nebo diagnostických ústavech. Někdy zůstávají s druhým rodičem, kterého vidí v depresi, finanční podmínky jeho rodiny se citelně sníží. Samozřejmě ale také bývají časté i situace, kdy se dítěti odchodem druhého rodiče do vězení uleví a naopak se bojí, aby se už brzy nevrátil domů a nebylo zase „zle“. Tak či tak jde o život, který pro dítě velmi náročný a potřebuje podporu všech. Přístup dětí k situaci se liší jednak věkem, ale také tím, jestli končí ve vězení otec nebo matka. V případě matky většinou přichází u dítěte změna nálady, uzavření se do sebe, neochota zapojit se do her, zvýšená emoční citlivost. Pokud odchází do výkonu trestu otec, přicházívá zhoršení chování a delikty. Trauma je opět velké tak či tak.
Realita v číslech
Nejčastější překážky ve styku dětí s rodiči ve VTOS na straně věznic a vazebních věznic podle OSPOD představuje omezení počtu osob při návštěvě (19 %); návštěvní místnost nedostatečně uzpůsobená potřebám dětí (19 %); špatná dispozice návštěvní místnosti, tedy malá kapacita nebo nedostatek soukromí (11 %); necitlivé vstupní kontroly u dětí (11 %) a umožnění návštěv jen ve všedních dnech/jen o víkendu (10 %). Z jiných překážek (které nesouvisejí s podmínkami a prostředím věznic a vazebních věznic) převládají okolnosti dopravy – vzdálená věznice (55 %), nedostatek financí na cestu (55 %) a špatné spojení veřejnou dopravou (46 %). Dále OSPOD uváděly neochotu pěstouna, druhého rodiče, jiné pečující osoby nebo ústavního zařízení doprovodit dítě na návštěvu (38 %) a nedostatečné rodičovské kompetence rodičů ve VTOS (33 %). 12. Velmi málo OSPOD
Co dělat a jak pomoci? Začít můžeme u sebe
V naší zemi se přístup k dětem vězněných rodičů rok od roku zlepšuje. Roste zájem, rostou možnosti, veřejná diskuze i podpora. Organizace jako Mezinárodní vězeňské společenství, Zapomenuté děti, Sdružení Za branou a další jsou takovým dětem skutečnou oporou. Za zmínku stojí i projekt „Očima dítěte“ , který vznikl ve spolupráci Vězeňské služby České republiky a VOLONTÉ CZECH, o.p.s.
Kvůli současnému systému jsou přetížené nejen věznice, ale také jejich personál. Prostor pro osobní přístup se tak ultimátně zmenšuje.
Jak s dětmi jednat a eliminovat traumatický dopad celé situace popisuje na svém webu prakticky také Linka bezpečí, na kterou se můžou obracet děti, které trápí odchod rodiče do vězení, nebo naopak možnost, že by se domů brzy vrátil. Samozřejmě jsou dětem nonstop k dispozici její pracovníci na čísle 116 111. Důležité je ale také myslet na to, že velkou roli hraje společnost. To, jak my se chováme k dětem vězněných rodičů. Ačkoli je podle odborníků 5× až 8× větší pravděpodobnost, že skončí také ve vězení, nemůžeme si dovolit tím argumentovat a takovým dětem se nevěnovat - právě naopak! Situace, kdy bychom je nechali bez pomoci a podpory totiž zvýší pravděpodobnost, že se uchýlí k delikventnímu chování, jehož závažnost může časem narůstat. Děti za chování svých rodičů nemůžou! Naopak jím trpí. Potřebují slyšet, že všechno bude v pořádku, že jsou milované a přijímané. Nemůžeme je vyčleňovat a tvrdit, že dopadnou „stejně jako fotr“. Protože právě taková stigmatizace je na podobnou cestu může jen přivést. Buďme lidé. Vědomé bytosti, které se vlivem životních událostí samy můžou dostat do potíží, aniž by je to kdykoli napadlo nebo se o to jakkoli zasloužily.
Život se neptá, my bychom měli.
