V sedmé třídě prosila o umístění do dětského domova. Život Báře zachránila až starší sestra

V českých dětských domovech žije stabilně kolem 4,5 tisíce dětí a ročně do nich nově přibude přibližně 800 nových. V klasických dětských domovech (pro děti od 3 do 18, respektive 26 let) jsou děti rozprostřené do více než 130 zařízení. Jen jediné procento z nich jsou sirotci. Drtivá většina dětí má biologické rodiče, kteří se o ně nedokážou nebo nechtějí starat. Orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) ročně navrhnou odebrání přibližně 3 000 dětí z biologických rodin z důvodu zanedbávání, týrání nebo závislostí rodičů. Část z nich zamíří do pěstounské péče, avšak přímo do dětských domovů spravovaných MŠMT ročně nově nastoupí necelá tisícovka dětí. Podobný počet dětí domovy každý rok také opouští - ať už zpět do biologické rodiny, do pěstounské péče nebo se po dosažení plnoletosti (kolem 200 mladých dospělých ročně) začíná žít svůj vlastní život na vlastních nohách. Další velmi obsáhlé téma, kterému se ale budeme věnovat až někdy jindy. Teď je čas dát prostor těm dětem, které klepou na dveře dětských domovů s prosbou, jestli můžou zůstat. Slýchám o takových případech při setkáních s pracovníky domovů často a několikrát jsem vám o nich už vyprávěla. Právě teď se mě velmi dotkl jeden z příběhů na Znesnáze21, který je důkazem obrovské životní síly.

Příběh sester, který tolik připomíná stovky dalších

Bára a Klára (jména obou sester byla změněna) vyrůstaly v rodinném prostředí plném hádek a nestability, což na nich pochopitelně zanechalo hluboké stopy. Mladší z nich, Bára, dokonce už v sedmé třídě ze zoufalství, pod tíhou psychických potíží a panických atak, sama vyhledala odbornou pomoc a požádala o umístění do dětského domova.

Bára byla roky v evidenci hořického OSPODu. Postupně z rodiny odešli všichni její sourozenci, většinou za nepříznivých okolností. Její sestra Klára už v deváté třídě čekala miminko a do svých 20 let byla maminkou 2 dětí. Když byla Bára v 7. třídě, škola s ní už nebyla přes veškerou svou snahu schopna dále pracovat a požádala pracovníky OSPODu o pomoc. Bára měla velké psychické problémy, velmi na ni dopadaly rozepře rodičů, nebyla schopna přijímat potravu, ve škole omdlévala… Nepomohla ani ambulantní psychologická podpora: “ V sedmé třídě Bára zaťukala na dveře naší kanceláře, že už doma nemůže být, že chce do dětského domova. Pokaždé, když takto nějaké dítko přijde, tak si kladu otázku, jak obrovskou sílu musí mít, že to dokáže. Málokdo pak chápe, že mám z toho radost, a že na takové dítko jsem velmi pyšná. Pro mnoho lidí to je k nepochopení, ale toto je správné řešení, ne ublížit sobě nebo někomu jinému, umět říct si o pomoc. Tím, že zaťukala na naše dveře, to dokázala. V DD měla velké štěstí, že se jí dostalo pravidelné psychologické pomoci a rodiče vnímali své chyby a snažili se o nápravu. A ve své dětské naivitě, ale i zainteresovávané osoby včetně mě, soudu a dalších odborníků, jsme viděli možnost návratu Báry zpět domů. Jenže po škole a o víkendech v 8. třídě pravidelně pracovala. V loňském roce po prázdninách začalo vše zajíždět do vyjetých kolejí. Rodiče zase měli mezi sebou takové rozepře, u kterých už nedokázala být. A tak jeden víkend zůstala u kamarádky a rodičům se neozvala, protože se k nim nechtěla vrátit,“ vzpomíná sociální pracovnice Eva Pavlová. Když Bára zjistila, že je v pátrání policie, hned paní Evě napsala, ať o ni nemá strach, že hned druhý den přijde na úřad a sama zavolala policii. „Tak jsme se znovu setkaly loňskou zářijovou neděli večer. Byla velmi rozrušená, musela zasahovat RZS, omlouvala se, že to doma nezvládla, ale že už domů nemůže jít, stále mi opakovala, že jí to je líto, že nám přidělává práci, což je samozřejmě nesmysl. Naše práce je se o ni v takové situaci postarat,“ vzpomíná Eva.

Když se starší sestra stane mámou

V té době starší sestra Báry už měla své děti na základní škole. Podařilo se jí najít práci, která ji baví a naplňuje. Svým způsobem popírá některé teorie, o tom, že když vám není dána patřičná péče rodičů, tak pak vy ji nepředáte dál. Nejen, že je úžasnou mámou, ale také si našla práci jako osobní asistentka v denním stacionáři pro hendikepované děti, která ji naplňuje. Nabídla se, že si „malou sestřičku“ bude brát na víkendy. A když si tak ověřila, že ve svých 26 letech zvládne chodit do zaměstnání, řádně pečovat o své děti ve věku 10 a 7 let a i o svoji mladší sestru, převzala ji do své péče. Dnes tak s obrovským nasazením zvládá péči o rodinu, své povolání i starost o mladší sestru, které dává zázemí, jež oběma v dětství tolik chybělo. Klobouk dolů, Kláro!

Chvilka společného klidu a štěstí

„Výtěžek sbírky umožní sestrám odjet společně na odlehčovací pobyt. Naším cílem je dopřát jim to, co nikdy nepoznaly – možnost strávit čas společně v klidu, bez starostí a stresu, jen tak někde sedět a poznávat nová místa. Pro starší sestru to bude nesmírně zasloužená chvíle odpočinku od neustálé péče o druhé, pro tu mladší zase další ujištění, že rodina může znamenat lásku a opravdové bezpečí. Ze srdce děkujeme každému, kdo se rozhodne tyto dvě statečné sestry podpořit a pomůže jim splnit sen o obyčejném klidu,“ vzkazuje sociální pracovnice Eva Pavlová případným dárcům do sbírky, kterou pro holky na Znesnáze21 založila. Stála za lepším koncem těžkých začátků dětí už mnohokrát. A neúnavně bojuje za malé ztracené duše dál.

Když je lépe v domově než doma

Případy, kdy děti chtějí raději do dětského domova než zůstat s vlastní rodinou, se stávají častěji než dříve. Dvě hlavní motivace se zásadně liší. Tou první je útěk před nesnesitelným utrpením. V podstatě vlastní záchrana. V těchto situacích je přání dítěte odejít jasnou racionální obranou. Dítě si uvědomuje, že život v ústavu pro něj bude bezpečnější než setrvání v rodině. K tomuto rozhodnutí dospívají nejčastěji o něco starší děti, které vnímají, že situace doma je neúnosná. Ať už jde o dlouhodobé domácí násilí, sexuálnímu zneužívání nebo brutální fyzické trestání. Jedním z důvodů bývá i těžká závislost jednoho nebo obou rodičů, kteří zcela selhávají v péči, dítě hladoví, rodina nemá kde bydlet a dospívající často přebírá roli rodiče pro mladší sourozence. Jako tomu bylo i ve výše zmiňovaném příběhu. A v neposlední řadě je tu jako jeden z nejčastějších důvodů psychické týrání a dlouhodobé odmítání ze strany rodičů, kteří dítěti neustále dáváno najevo, že je nechtěné.

Druhým, v praxi o něco častějším případem jsou dospívající (kolem 13–16 let), kteří chtějí do dětského domova z falešného vzdoru vůči rodičovské autoritě. Teenager, který hledá absolutní svobodu v pocitu, že ho rodiče příliš omezují, když po něm chtějí školní docházku, zakazují mu drogy, alkohol, party nebo útěky z domova. V tomto případě stojí za „útěkem do domova“ mylná představa o „děcáku“. Děti pod vlivem internetu nebo zkreslených informací věří, že v dětském domově „dostanou mobil, kapesné, nikdo je nebude kontrolovat a budou si moct dělat, co chtějí“, což samozřejmě není pravda. I v dětských domovech platí pevný řád, povinnost chodit do školy, podílet se na úklidu a vaření a vychovatelé trvají na dodržování pravidel.

Láska není samozřejmost, přesto si ji zaslouží každý

Děti z patologických rodin v domově nacházejí bezpečí, teplé jídlo a vlastní postel, přesto však zažívají hluboké trauma z rozpadu rodiny. I přes objektivní hrůzy, které doma zažily, mají mnohdy k biologickým rodičům silnou, byť toxickou citovou vazbu. Jsou to velmi silné příběhy, které se týkají ročně tisíců dětí ( i těch, které stále trpí bez vědomí společnosti za zavřenými dveřmi). Klobouk dolů před těmi, kteří dokázaly vyrůst v silné a dobré dospělé. A klobouk dolů před všemi, kteří jim na jejich cestě pomáhají.