Článek
Česká kinematografie zažívala v létě výjimečný okamžik. Na plátně prestižního festivalu v Cannes se při jeho uvedení objevil film Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové s Annou Geislerovou a Davidem Vodstrčilem v hlavní roli. Šlo o první majoritně český film po více než třiceti letech, který se dostal do programu této nejuznávanější světové filmové přehlídky. Už to nám mohlo napovědět, jaký klenot to je. A o uplynulém víkendu se to jen potvrdilo. Snímek získal Českého lva za nejlepší film uplynulého roku. Kdo ho viděl, ví to i bez všech těch ocenění, která si ale rozhodně zaslouží. Stejně jako David si zaslouží ocenění za svůj skvělý herecký výkon.
David s pěstounskou maminkou Ivankou a nevlastní sestrou Míšou. Z obou vychovala nejen skvělé sportovce, ale také lidi. Vedle svých biologických dětí.
Příběh Davida je obrovskou nadějí rodičů a inspirací dospívajících s Downovým syndromem. Vlastně inspirací pro nás všechny
Příběh Davida Vodstrčila, o kterém jsem tu už před časem několikrát psala, je stejně silný jako příběh jeho nebiologické sestry Míši. V rámci přípravy na pěstounství navštívili kdysi manželé Součkovi kojenecký ústav v Praze, kde tehdy potkali roční holčičku s Downovým syndromem – Michalku. Když za několik měsíců přípravu dokončili, do téhož ústavu doputoval tříměsíční Davídek se stejným postižením. Přečtěte si ten příběh, stojí za to. Stejně jako sledovat jejich sportovní úspěchy. David je skutečně výjimečný mladý muž, což dokázal i při natáčení Karavanu, které by bylo náročné i pro zcela „zdravého člověka“.
Z kojeneckého ústavu na prestižní filmový festival jako jedna z hlavních hvězd
„Táhlo mě to k němu, byl tak malinký a osamocený. Nakonec se to podařilo a 8. ledna 2008 jsme si ho s manželem odváželi k nám domů. Na tu holčičku jsem však nezapomněla. Věděla jsem, že ve třech letech z kojeneckého ústavu poputuje někam do ústavu sociální péče a zavřou se za ní dveře. Můj rozum šel stranou a o rok a měsíc později, v únoru 2009, jsme si domů přivezli i Michalku,“ vyprávěla mi minulý rok jejich pěstounská máma Ivana.
Sblížily jsme se díky podpoře její sbírky na Znesnáze21, prostřednictvím které chtěla zajistit bydlení právě pro tyhle dva báječné lidi. A víte, co je krásná náhoda? Právě tento týden se Ivana pouští do práce. Začíná stavět dům, na který se skládali i dárci, aby měla Míša a Davidem (a dnes už i svými partnery) vlastní domov i po dovršení dospělosti. Myšlenka na umístění do ústavní péče nepřišla pěstounce Ivaně nikdy na mysl. Krásné vyprávění celého příběhu si můžete poslechnout ze záznamu nedávného Dobrého dne Radiožurnálu, kde byla Ivana také hostem - v jeho 43.dílu záznamu.
Aňa Geislerová na jednom ze závodů. Podpořit přišla Davida, se kterým jí pojí přátelství od dob společného natáčení filmu Karavan.
Podpora a přátelství Anny Geislerové je pro Davida silným hnacím motorem
Velkou podporovatelkou Davida je právě i Aňa Geislerová, která ve filmu Karavan hraje Davidovu matku. Konkurz na film Karavan, kde David nakonec ztvárnil jednu ze dvou hlavních postav, trval rok a prošlo jím 120 mladých mužů s handicapem. Když už režisérka Zuzana Kirchnerová ztrácela naději, objevil se David.
Natáčení si ohromně užíval a mezi ním a Annou vzniklo velmi silné pouto: „Setkání s Davidem bylo pro mne okouzlující a můžu s klidem prohlásit, že jsem jeho filmová matka, ten kluk je po mně! Je spontánní, dominantní, radostnej, a hrozně soutěživej. Navíc velmi kontaktní, takže mám pocit, jako bychom spolu strávili mnohem víc času. Davida si tento rok velmi užiju a už teď vím, kdo bude hlavní hvězda filmu,“ říkala mi Aňa Geislerová hned na začátku natáčení, když jsme spolupracovaly na zmiňované podpoře sbírky paní Součkové. „Potkala jsem i jeho maminku a chovám k ní velký obdiv. Nejen pro to, že si děti osvojila, ale i pro to, jak úžasně je vedla a vychovala. Moc ráda bych jim na jejich cestě pomohla,“ vysvětlovala snahu pomoci Aňa. A rozhodně to nebyla její jediná snaha.
Paní Součková si její dlouhodobé podpory upřímně váží. A taky moc dobře ví, co Anička pro Davida znamená. Je přesvědčená o tom, že se David při natáčení platonicky zamiloval, což není vzhledem k intimitě role příliš překvapivé. Dnes už je to ale více než rok, co má Davča svou skutečnou lásku. Slečnu, se kterou tvoří pár a máma Ivana se z toho neskrývaně těší.
Máma Davči Ivana Součková se chystá na rozhovor s moderátorem Tomášem Pancířem.
Pyšná máma
Z toho maličkého chlapečka, kterého si kdysi Ivana přinesla z kojeneckého ústavu, je dnes nejen držitel několika zlatých medailí z atletiky v ČR i ve světě, filmová hvězda, které vestoje tleskal celý proslulý festival v Cannes, hlavní postava vítězného Českého lva, ale hlavně naprosto úžasný člověk a mladý muž. „Olí, moc děkuju! Asi mi to ještě tak úplně nedochází… Ale pyšná na něj jsem, to teda jo!“ odpovídala mi paní Ivana na mou upřímnou gratulaci po festivalu v Cannes. A zprávu plnou radosti i podpory se jí chystám napsat i teď, po vítězství filmu na Českých lvech. Vím, že musí být moc pyšná. Vím, že jí každá dobrá zpráva potěší. Zároveň ale vím, že pro ní je tím největším štěstím ujištění, že o její děti bude jednou postaráno. Že nezůstanou kdesi v ústavní péči, ale plně využijí svůj potenciál obklopení láskou, pozorností a skutečným životem plným dobrodružství, výher, ale i potřebných proher, které je přimějí k dalšímu úsilí. Budou ale doma. Protože i o to se jejich pěstounská máma postará.
Někdy si říkám, jestli vše teď vidí máma biologická, která kdysi Davida jako malé miminko do ústavu odložila. Bez jakýchkoli předsudků nebo souzení si říkám, jestli to těší i ji. V minulosti bylo běžnou praxí doporučovat rodičům umístění dítěte do ústavu ihned po narození, dnes je situace opačná a drtivá většina dětí vyrůstá ve vlastních rodinách. Ročně se v Česku (navzdory možnosti odhalit odchylku chromozomu ještě v těhotenství) narodí kolem 70 dětí s touto diagnózou. Chromozomem štěstí, jak se někdy poruše způsobené přítomností nadbytečného 21. chromozomu říká. Vřelá a přátelská povaha lidí s Downovým syndromem už dávno nikoho nepohoršuje, ale naopak inspiruje. Hrají v naší společnosti důležitou a nezastupitelnou roli a každý takový příběh, jako je právě ten Davčům, je toho jen jasným důkazem.
Za pár dní budou slavit svůj Světový den. Jeho symbolem jsou rozdílné barevné ponožky, které poukazují na genetickou odchylku, přičemž ponožky patami k sobě tvarem připomínají chromozom X. I tak je možné vyjádřit svou solidaritu s těmito výjimečnými lidmi, oslavit jejich jedinečnost a podpořit společně kouzelnou bezprostřednost, kterou bychom si mohli častěji dělat život veselejší my všichni.
