Článek
Běžně mě dárky pod stromečkem nelákají k rozbalení. Ráda se dívám, jak se z těch svých těší ostatní. Zejména děti, které ovšem mnohdy zaměňují rozbalování za závod v rychlosti a hodu papírem. Vždycky mám pocit, že stejně nikdo neví, co opravdu chci. Protože to nevím ani já sama. Nemám přání. Myslím ta hmotná. Pak se ale v ruce objeví dárek od kamarádky, která mě zná celý život. A ačkoli dnes hrou osudu žijeme daleko od sebe, pořád mě vnímá tak nějak víc, nepochopitelně zřejmě. Věděla jsem, že tam bude něco osobního. Něco, co chci a sama o tom nevím. A nemýlila jsem se. Držela jsem v ruce knihu, která je tou úplně první ze série knih Valérie Perrin. Autorky, která mě před pár týdny tolik okouzlila svou knihou Zalévat vodu květinám.
Postavila jsem si ji do poličky tak, abych ji míjela při každé cestě do koupelny a zpět. Čekala na mě. Až utichne ten vánoční blázinec a přijde den/noc, krásných deset hodin, které budou patřit jen mně. Dočkala jsem se včera. Strávila jsem svůj čas s dvěma skvělými ženami. Helen a Justine.
Možná právě krátký čas, který uplynul od chvíle, kdy jsem zavřela knihu Vyměnit vodu květinám měl za následek, že tvář Justine byla stejná, nebo minimálně velmi podobná, jako ta Viollet. Ačkoli si říkám, jestli moje postavy vůbec mají konkrétní obrysy a typy postav. Možná na chvíli, možná v okamžik, kde je autorka cíleně vykresluje. Pak se ale zase ztratí za matným sklem. Víc si má fantazie dokáže vykreslit prostředí, ve kterém jsou než je samotné. Víc si hraje s maličkými detaily, které se mi usídlily v hlavě, ale celkový obraz jako z fotky v rámečku nikdy nemají. Nespojuju je ani s postavami z reálného života, bralo mi to nestrannost. Zkrátka jsou tam někde a vnímám je spíš citem než očima. Věřím, že se najde někdo, kdo mi rozumí. Můj cit k Justine byl silný od samého začátku stejně, jako k Viollete z předchozí Valériiny knihy. Byly si něčím tak moc podobné. Svou vnímavostí, životním zklamáním, ztrátou a urputností. Možná právě proto, že je vykreslilo pero stejně citlivé ženy. Bůh ví. Jen Justin je víc praštěná a otevřená životu.
Téma prostředí domovů seniorů je mi velmi blízké. Téma jejich osamělosti ještě více. Nevím, jestli knihu má kamarádka kupovala i díky tomu, nebo jen pro mé vzplanutí k francouzské spisovatelce s tváří, která sama o sobě prozrazuje laskavou a kreativní duši. Ale byla to trefa do černého. Můj obdiv k pečovatelkám je téměř bezmezný. Právě teď nejvíce k té, která chodí v kapse se svým modrým sešitem, naslouchá a zapisuje. Vnímá. Skutečně je.
Obdivuju Valerii Perrin, jak skvěle dokáže vykreslit příběhy postav. Nejen přítomnost a minulost, která o nich mnohé napoví, ale jejich niternost. Jak detailně a nenásilně, přesto s rezervou. S detaily, které si nechává „na potom“. Tak, aby čtenáři vše docvaklo až ve chvíli, kdy je skládačka hotová. Vnímavost, se kterou přistupuje k popisu událostí, nelpí na zbytečných detailech, přesto přináší ten nejdetailnější náhled do duše člověka, kterého jste ještě před dvěma stránkami neznali a teď máte chuť ho zabít, nebo obejmout. S tím, že za padesát stran dalších tomu bude zase jinak. Stejně, jako v životě. Kdy si uděláte úsudek, který se během dalších setkání může diametrálně změnit. Valerie servíruje život v jeho reálné podobě a běhu času. Nepředbíhá.
Nechci vám říkat více o postavách a ději. Protože pak bych vám všechno její úsilí a talent ukradla v jediné vteřině. Můžu vám ale slíbit, že zdaleka nezůstanete jen v domově seniorů a v současné době. Díky vnímavosti hlavní hrdinky a jejímu modrému sešitu projede napříč stoletím s lidmi, které budete milovat, budete se o ně bát, nebudete jim rozumět a vzápětí vás zaplaví pochopení a odpuštění. Uvidíte skrze slonově bílé listy papíru ty nejmodřejší oči, nejkřehčí ruce, nejbolestivější bezmoc i sebeklam. Ale budete se i smát, hodně smát, a obhajovat „zločin“, který dokáže změnit osamělost lidí bez zájmu rodiny. Budete mít chuť naučit se číst prsty, sedět na pláži uprostřed pokoje a vyhlížet svého ptáka za oknem, který je s vámi jen ve chvíli, kdy vás kus nechybí. Uvidíte lásku v mnoha jejích podobách. Tu, která je na první dobrou zřejmá, i tu, kterou se snažíme nevidět. A uvidíte mnohem zřetelněji barvy. Které nikdo neumí popsat tak přesně a příhodně, jako Valérie.
Neobyčejná Valérie. Díky za den strávený ve vašem světě. Pro žádného návštěvníka nikdy nebude stejný. Přesto srdce všech po odchodu z něj budou o pírko racka lehčí.
