Článek
„Přinesli mi ji zamotanou do ručníku. Že prý ji našli v popelnici, když vynášeli odpadky a že není zrovna v nejlepším stavu. Z ručníku koukala roztomilá hlavička chlupatého králíčka s živýma očima. Po vyřešení všech formalit jsem si ji odnášela do karantény. Pojď maličká. V noci bylo -10 stupňů, jestli jsi strávila noc v kontajneru, tak to možná odnesly ledviny. Roztomilý kukuč s živýma očima nedával znát žádný problém. Jen divný smrad mě mohl varovat, protože když jsem ji v karanténě vybalila z ručníku, bylo jasné, že případný problém s ledvinami není ten největší průšvih,“ vzpomíná na pár dní starou událost spolumajitelka Pohádkové zahrady Romana Vojířová.
Je neuvěřitelné, co je člověk schopný dopustit. Zvíře muselo být v popelnici dlouho.
„Tohle posunulo hranici lidské krutosti zase o kus dál“
Zadní nožičky králíčka byly slepené obrovskou zplstnatělou koulí chlupů, která byla obalená ledovou krustou moči. Nikdo neví, jak dlouho takhle zvíře žilo. Jasné bylo jen to, že jak ležela a nemohla se hýbat, močila pod sebe a v mrazu ji na nožičky přimrzala další a další vrstva moči: „Držela jsem v náručí ten malý uzlíček a mísily se ve mně snad všechny pocity. Chuť rozbrečet se a nadávat, touha ukončit rychle to utrpení, když mi něco drklo do dlaně a ta malá hočička mi olízla ruku. Počkej maličká. Podala jsem jí kousek mrkve, co to udělá. A ta malá se na ní vrhla a pak na další a další. I na granule a na mističku s vodou. O znetvořených zadních nohách jako by nevěděla.“
„Lidi jsou idioti“
„Lidi jsou idioti,“ shrnula prý věcně situaci veterinářka, když dvě hodiny vystříhávali, čistili, oplachovali a holili zubožené zvíře. Bohužel, přimrzlá moč udělala své. Jedna nožička byla naprosto necitlivá, v druhé cit byl, ale s absencí pohybu. Rengeny neukázaly žádné zlomeniny, ani nic podezřelého, takže s největší pravděpodobností nohoum bez pohybu smotaným koulí chlupů atrofovaly svaly. Kůže pod tím vším vypadala děsivě, na jedné tlapce nebyla vůbec. „Rozhodovat o životě či smrti druhé bytosti je jedna z nejtěžších věcí a nikdy bych to nepodstoupila sama. Zároveň naprosto respektuji názor našich veterinářek, i kdyby mi to trhalo srdce sebevíc. Probírali jsme šance, které ta malá má. Pak jsme se na ní otočili. Ležela v karanténním boxu a cpala se senem. Bylo jí jedno, že právě diskutujeme o jejím osudu. Byla konečně v teple a v bezpečí. Před sebou hromadu jídla. Misku s vodou vypila do půlky a živá očička se vůbec netvářila utrápeně. Bylo rozhodnuto.“ Jestli jste schopni věnovat se jí dostatečně, tak šanci má. Ale bude to práce a běh na dlouho trať, zněl verdikt veterinářky. Malá Athéna - bojovnice - dostala druhou šanci na život, protože paní Romana z Pohádkové zahrady ani na chvíli nezaváhala.
Život v pardubické Pohádkové zahradě sleduju dlouhodobě. Pravidelně tam jezdíme s dětmi za zvířátky, užíváme si prostředí, které jinde v Česku asi nenajdeme. Paní Romaně jsem pomáhala se sbírkou na pořízení karantény pro urgentní a nemocné zvířecí pacienty, která díky vám všem byla úspěšná. Moc ráda bych, aby těchto trápení zažívala Romana co nejméně, i když to je v případě péče o opuštěná a týraná zvířata bohužel dost nereálné. Vím, jak osobní a hluboký vztah ke každému z nich má. Její životní láska je teď v nemocnici a tak jí chybí nejen životní opora, ale také ruce a nohy, co by s chodem zahrady tak houževnatě pomáhaly. Je ale obklopená spoustou dobrovolníků a skvělých lidí, které k sobě přitahuje jako magnet. Pokud byste ji i vy chtěli podpořit, určitě se cesta najde. ♡
