Článek
Třeba zdravotnictví, ve světě uznávané. Dětem jako by bylo vzdělání zcela nedostupné. A vypadá to, že chudáci důchodci nemohou vyžít z průměrného důchodu kolem dvaceti tisíc s bohatou sociální sítí, která zachytí ty, kdo to potřebují.
Ve skutečnosti je Česko v indexu prosperity v rámci EU na 14. místě (připomínám, že z 27 zemí). Jde o nejlepší výsledek za poslední roky. Přičinil se o to rychlý pokles inflace a tradičně silná úroveň zdraví a bezpečnosti. https://www.indexprosperity.cz/2026/index-prosperity-ceska-2025/
Přesto vládne v mediálním éteru pocit poraženosti a společnost jako by neznala výrazy soutěž, úspěch, radost, prosperita, pomoc, charita, neziskovky. I když se tohle vše děje, spousta lidí je ochotných pomoc, přispět - jako by to dělali ilegálně. Prostě se o tom moc nemluví, dokonce charita jako by patřila k nadávkám.
Politici totiž zjistili, že takhle pozitivně to na jejich voliče moc nefunguje. Jako by lidem říkali - litujte se, nic nedělejte, my vaše problémy vyřešíme za vás.
Kde je ovšem nějaká motivace? Přece moderní společnost prosperuje hlavně když v ní funguje zdravá soutěživost. Touha překonávat překážky, posouvat své hranice a dosahovat lepších výsledků je hlavním motorem společenského i ekonomického pokroku. U nás však jako by zdravou rivalitu nahrazovala destruktivní závist. Paralyzuje individuální iniciativu a tlumí ambice. Úspěch se neodpouští. Buď se relativizuje, nebo rovnou kriminalizuje.
Situaci systematicky přiživují politici, kteří si postavili kariéru na rozdělování společnosti a vnucování pocitu nespravedlnosti „obyčejného člověka“. Jeden aby se od tohoto pojmenování distancoval. Podprahové sdělení takové rétoriky je jednoduché, ale toxické: „Obyčejný člověk nemá to, co ten neobyčejný, protože mu to někdo ukradl, nebo mu v tom systém schválně brání.“
Kdo je ale vlastně onen „neobyčejný“ člověk, kterým populisté tak rádi straší? Snaží se vyvolat dojem, že jde o odtrženou a privilegovanou elitu, která přišla k majetku nepoctivou cestou. Realita je však úplně jiná. „Neobyčejný člověk“ je jednoduše každý, kdo na sobě tvrdě pracuje. Naplno využívá možností svobody a demokracie. Když se chce mít lépe, nesedí doma s nataženou rukou, ale aktivně pro to něco dělá. Vzdělává se, riskuje při podnikání, obětuje svůj volný čas a investuje energii do toho, aby zajistil lepší budoucnost pro svou rodinu. Jeho hlavním hnacím motorem je touha, aby jeho potomci byli vzdělanější, schopnější a měli snazší start do života, než měl kdysi on sám.
V takto zdravě nastaveném hodnotovém systému nedává smysl toužit po státních dávkách, pokud je člověk zdravý a schopný práce. Dobrovolná závislost na státním aparátu totiž člověka zbavuje osobní svobody, samostatnosti a v konečném důsledku i důstojnosti. Přesto mnozí politici současné koalice, nejen Tomio Okamura, ale on s tím začal, neustále nasazují lidem do hlav červy plné pochybností, srovnávání a závisti. Nabízejí nebezpečnou iluzi, že stát má lidem automaticky zařídit věci, na které by oni sami vlastní prací nedosáhli. Slibují snadná řešení pro extrémně složité globální problémy a ukazují prstem na fiktivní viníky, kteří údajně mohou za osobní neúspěchy jejich voličů.
Díky permanentní frustraci, hněvu a strachu těchto lidí se drží u politické moci. Zajišťují si tím vliv, publicitu a v neposlední řadě také štědré státní finanční příspěvky za odevzdané volební hlasy.
Reálné výsledky jejich práce jsou však pro zemi nulové. Český legislativní proces má jasná pravidla. Aby se z poslaneckého návrhu stal platný zákon, musí projít třemi čteními v Poslanecké sněmovně, schválením v Senátu a podpisem prezidenta. Teprve poté je zapsán do Sbírky zákonů a začíná reálně měnit životy lidí k lepšímu. V legislativní historii České republiky jsem však nedohledala jediný smysluplný, konstruktivní a pro širokou veřejnost užitečný zákon, který by Tomio Okamura sám jako hlavní předkladatel úspěšně dovedl až do Sbírky zákonů. Většina jeho politické činnosti se omezuje na podávání nerealistických opozičních návrhů, které slouží pouze jako marketingový nástroj, nebo na obstrukce u řečnického pultíku.
Populismus tohoto typu nevytváří žádné hodnoty. Pouze parazituje na lidských slabostech a přirozených obavách. Tento fakt však zcela uniká těm, kteří slepě přebírají a posílají dál jeho nenávistné a demotivující výkřiky. Namísto snahy o vlastní růst, vzdělávání a zlepšování svého okolí raději volí pohodlnější cestu kolektivní zášti. Tím ale nejvíce škodí sami sobě a celé společnosti, která kvůli neustálému vyvolávání vnitřních konfliktů přešlapuje na místě.
