Článek
Jejich setkání byl tak zvaný velký třesk. To se tak někdy stane. Někam vejdete, ani se nerozhlížíte a stejně váš pohled přitáhne někdo, kdo je na tom úplně stejně. Vaše těla signalizují zájem. Nevnímáte nikoho jiného, jen on ji a ona jeho.
„Vůbec nevím, jak vypadal,“ říkala Šárka poté, kdy už byli spolu a všichni je vnímali jako pár. „Nevím, zda se mi líbil či ne, vím jen, že jsem na něj nemohla přestat civět,“ směje se dodnes už coby jeho manželka a maminka roční holčičky Nelinky. „Jo, a že je hezký, urostlý, že má krásné zelené oči a nádherně zrzavé vlasy, jsem si všimla až za několik dní,“ směje se.
„Já to měl jinak“ dodává Honza. „Vešla a mně šlo hlavou – Bože, ta je krásná.“
Prostě se ti dva měli potkat. Poznali se na studentské brigádě. Šárka studovala management ve Zlíně na UTB a Honza ekonomiku v Praze. Jedno léto se oba rozhodli přivydělat si ve firmě, která je napřed pozvala na školení do Brna. Jediné místo, které je mohlo svést dohromady. Jinak neměli šanci. Šárka žila ve vesnici na Uhersko-Hradišťsku, Honza v bohaté rodině, vlastnící několik hotelů v jednom krásném lázeňském městě.
Čtyři týdny brigády pro ně byly časem potvrzení si toho, že už je nic nerozdělí.
Honza rozhodně peníze za brigádu nepotřeboval, dostával velmi vysoké kapesné. Jen chtěl na nějaký čas z domu. Změnit prostředí, získat sebevědomí a ověřit si, že kdyby nechtěl, nemusí být při volbě práce, jakou se bude po státnicích živit, na rodině nezávislá. Že to dokáže eventuelně i bez rodiny, která s ním ale počítala ve vedení jednoho hotelu. Jen nikdo z nich tenkrát netušil, jak se mu bude toto rozhodnutí prověřit si svou samostatnost, hodit.
Šárce bylo docela jedno, kde sežene práci, jakmile skončí školu.
Pochopitelně ji našla v Honzově rodném městě. Přece jen do rodinné firmy nastoupil. Šárka začala pracovat v nedalekém městě, taky lázeňském, jako HR, jak své práci dodnes říká. Značkou HR se označuje Human Resources, neboli lidské zdroje. V češtině se pro tuto profesi a oddělení tradičně používá název personalista, ale to víte, Šárka coby čerstvá absolventka oboru používá odborný název.
Dnes je na mateřské dovolené s roční Nelinkou, ale to předbíhám.
Dokud spolu ti dva jen chodili, přijala Honzova rodina Šárku bez problémů. To, že studuje vysokou školu, je uspokojovalo. Když se těm dvěma blížily státnice a promoce, byli ve stejném ročníku, i když na rozdílných školách, ujišťovala se Honzova vlastní matka, že syn nastoupí do firmy, která patřila jejímu druhému manželovi, Honzově nevlastnímu otci.
Dosud spolu všichni vycházeli a Honza souhlasil. Když se Šárka ochotně přestěhovala do západních Čech, zdálo se, že těm dvěma nestojí už nic v cestě za uzavřením manželství. Dokonce jim Honzova rodina ještě předtím, než se začalo mluvit o svatbě, nabídla k bydlení jeden z několika bytů, které vlastnila.
Brzy se tam všichni rádi chodili kochat Šárčiným vkusem a citem pro pohodlné a originální bydlení. Oceňovala to i Honzova máma, které budeme říkat Jája. Neobjevilo se zatím nic, proč by měla být Šárka ve střehu. Přítelově matce důvěřovala.
Její rodiče se s těmi Honzovými taky seznámili zcela bez náznaků neshod. Postupem času se však Jája začala trochu odtahovat. Nestála o setkání s rodiči Šárky, která to vzala na vědomí, i když ji chování Jáji mrzelo. Ani jeden z páru neznal důvod odcizení Honzovy matky.
Měli se to dozvědět, jakmile zjistili, že čekají dítě. Šťastní to oznámili oběma rodinám. V té Šárčině se radovali. V Honzově nastal neuvěřitelný zlom.
„To dítě dáte pryč,“ řekla Jája napřed jen Honzovi, který dal najevo, že to nepřipadá v úvahu. A tak se Jája vydala za Šárkou, aby ji požádala, ať jde na potrat.
Šárka se nezmohla ani na odpor, ale ani na otázku, proč. Tak byla šokovaná. Jen stačila Jáje oznámit, že se dítěte nikdy nezbaví.
Honza se brzy na to dozvěděl, že Šárka pro něj není vhodná žena.
Šárčina máma pracuje jako účetní a otec je vedoucí autoparku v jedné větší firmě. Doteď měli za to, že mají solidní postavení.
„Jsou to chudáci,“ řekla Jája. „Je ti, doufám, jasné, proč se na tebe Šárka přilepila?“ vmetla synovi tento nehorázný dotaz.
„Mami, co to plácáš, víš přece, jak jsme se seznámili. Copak mohla tušit? Taková ona není. Nikdy ji peníze naší rodiny nezajímaly.“
„Ale do našeho bytu se nastěhovala ráda, ne?“
„Tak to dá rozum, když jste nám ho nabídli. Co je na tom špatného?“
„To, že žila na náš úkor. Nebo ti přispívala?“
„No dovol, mami!“ začal se Honza zlobit. „Pochopitelně jsme měli společné peníze.“
„Tak to jí z platu už asi moc nezbývalo,“ sykla Jája a dodala, že si nepřeje, aby s ní měl její jediný syn dítě. Pokud se ho Šárka nezbaví, jejich rodina jí finančně pomáhat nehodlá. „A ty se s ní rozejdeš.“
„To neudělám,“ řekl Honza.
„Tak se pakuj z toho bytu i z firmy,“ uslyšel.
Chvíli mu trvalo, než pochopil, že to matka vskutku řekla.
„Dobře,“ odpověděl a do hodiny byl z domu. Vzal si pár svých osobních věcí, které ještě měl ve vile rodičů, a vydal se do bytu oznámit Šárce tu novinu.
Když si spolu poplakali, museli začít jednat. Šárka se domluvila se svými rodiči, že u nich mohou bydlet, než si najdou ve Zlíně podnájem a práci.
Tak se i stalo. Šárky rodina je přijala vlídně, i když se cítili poníženi Jájiným odsudkem a odmítáním jejich krásné, modrooké dcery s nádhernými od přírody světlými hustými vlasy po ramena, s postavou jako by denně cvičila (což by ji rozhodně nebavilo). „A jak je hodná,“ neodpustila si povzdech její máma.
„Já to vím. Miluju ji a neopustím ji, na to vám dávám své slovo,“ řekl Honza.
Podnájem, velmi drahý, našli brzy. Honza se zúčastnil několika konkurzů, až mu dokonce dvě firmy nabídly práci. Nevybral si tu, kde je víc peněz, ale tu, kde dostal auto. Obě firmy ocenily jeho zkušenosti z vedení hotelů stejně jako vysokoškolský diplom i znalost angličtiny.
Práci si na těch pár měsíců do mateřské našla i Šárka. O to radostněji nastoupila, když firma dala najevo, že jim nevadí, že čeká mimino. Mladé vzdělané ženy s praxí neodmítají. Věří, že se do firmy po mateřské vrátí.
„Smála jsem se tomu „s praxí“, říkala pak Šárka. „Pár měsíců HR,“ smála se, ale šťastně.
„Na to, co nás potkalo, jsme měli oba hodně štěstí,“ pronesla při rodinném posezení. Honza si s jejími rodiči a sourozenci – Šárka je ze tří dětí – rozumí. Není nic, co by tento vztah kazilo. Až na Jáju.
Občas se ozve výhrůžnými textovkami nebo telefonáty, ale Honza jí dává najevo, že žije svůj život tak, jak chce on. A že to dítě čekají.
„Nepočítej, že budu babička,“ ucedila Jája do telefonu.
A pak se narodila Nelinka. Honza poslal mámě fotku. Odepsala, že je na Maledivách a poslala snímky z „toho ráje.“
Ani slovo o vnučce.
Počkali nějaký týden, opět poslali fotku a podobná reakce . „Jsem na jachtě,“ napsala. Jako by Nelinka neexistovala. Jako by měl Honza litovat, čeho se s matkou neúčastní.
„Já vím, že ho jednání mámy trápí, mohu mu pomoct jen tím, že ho moje rodina má ráda jako vlastního,“ postěžovala si nedávno Šárka a prozradila nám – znám se s její mámou, od níž mám tyhle informace i svolení příběh popsat – že se před porodem tajně vzali, aby měla Nelinka příjmení obou rodičů. „A jedinou satisfakcí pro nás je, že to Jája neví a pořád si myslí, že se stane zázrak a zabrání našemu manželství,“ dodala Šárka.
Já s její mámu Hankou jen kroutíme hlavami. Láska, odvaha mladého páru čelit nepřízni, schopnost se odstěhovat a začít od nuly, to pro tu dámu, která si tak zakládá na penězích, které ani nevydělala, firmy patří jejímu druhému manželovi, není hodnota. Vše poměřuje penězi.
Nelince je rok a jednu svou babičku dosud nezná.
