Článek
V sousední zemi se střílí poslední dobou nepříjemně často, vycházím-li z pocitu bezpečí, který si hýčkají nebo dosud hýčkali její obyvatelé. Nedávno jsem četla, že i my v ČR žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí. Kéž bychom si to udrželi!
Důvody, které vedou osamělé atentátníky k činu, jsou různé, ale jistě se shodneme, že jsou to často nenávist a frustrace – v rodině, ve škole, na pracovišti. Poslední dobou bohužel v politice. Bojovat o hlasy tím, že budu brojit proti opozici, však není politika. Je to projev nedostatečné pokory.
Politik, který vědomě fanatizuje obyvatelstvo, nebo přihlíží, jak to dělá někdo z jeho okolí, musí počítat, že se může eskalace negativních vášní obrátit i proti němu.
Přitom zkušený politik své voliče dobře zná. Zkušený populistický politik svých znalostí využívá. Napřed část obyvatel vystraší, pak frustruje a nakonec zfanatizuje. Potom někdo ztratí zábrany a jde konat „spravedlnost“ po svém. Společnost je otřesena, atentátník většinou přijde o život, nebo skončí na doživotí ve vězení, rodiny oběti, vraha, a také celá společnost truchlí.
Po každém takto otřesném činu jsme plní soucitu, ochotní udělat cokoli, co by příště zabránilo podobnému činu. Přejde nějaký čas a na dobré úmysly se zapomene. Najednou jsme opět rozděleni na černé a bílé.
Nemá cenu rozebírat, co udělal slovenský premiér špatně, že kvůli tomu málem přišel o život – jsou toho plné sociální sítě i média. Má cenu mu přát vítězství v jeho boji o život a také prozření, s jakým bude po uzdravení rekonstruovat události, a že třeba dojde k poznání, že víc lidskosti by mohla být dobrá cena za život.
Lidskost je pocit sounáležitosti s těmi, s kým sdílím místo na zemi. Jeden její projev mi vehnal slzy do očí dnes v půl šesté ráno na stanici Na Knížecí. Z autobusu číslo 167 vyšel řidič s balíčkem, který vzápětí předal bezdomovci, jehož jsme my ostatní míjeli. Já jsem pak jela autobusem s tímto laskavým řidičem do nemocnice Motol. Ačkoli jsem to nebyla já, kdo dnes projevil lidskost, díky tomu muži jsem jí v sobě taky kousek měla.
Nebojte se, nebudu psát, že jsem se rozhodla obdarovat každého dalšího bezdomovce. Znělo by to neupřímně. Pravdou je, že si v zimě tu a tam koupím od Armády spásy tzv. Nocleženku. Nedělám to pro pocit altruismu, ale ze soucitu s lidmi, kteří se nedokázali porvat se životem.
Dnešní krátká epizoda na stanici autobusu mě nicméně přiměla napsat tento článek. Od včerejška jsem váhala, vědoma si toho, že se k nezdařenému (chvála Bohu), ale přece jen atentátu bude vyjadřovat hodně lidí. (Není divu, atentát na kohokoli z nás je něco, s námi vždycky zatřese).
Po odběru krve jsem čekala na výsledky. Dala jsem si v nemocniční kavárně kávu a oříškový koláč a chtěla poslouchat podcast, na který jsem se těšila. Nešlo to, pořád jsem musela myslet na toho řidiče. Asi to neudělal poprvé. Snažila jsem se vybavit si ho. Drobný pán středního věku, napohled zcela nenápadný.
Teď mě napadá jediné - buďme jako on. My, sice malí, ale s velkými srdci. Mysleme víc než na sebe na ty, kterým se tak nepoštěstilo. Možná je to drobnost, ale každým dobrým činem se z nás stávají lidé, kteří si váží sami sebe. Kdo si váží sám sebe, nepodléhá manipulátorům, nenechá se vyburcovat k nenávisti a k touze usilovat o život jiného člověka.
