Článek
Kdo čeká magické zážitky, bude zklamaný. Jsou zcela obyčejné. Přesto je lze nazvat zážitky. Na tom jsme se shodly s kamarádkou, která se vrátila zase z jiných míst republiky než já.
Potřebu sdílet jsme měly obě, začala jsem já. Místo toho, abych jí popsala nádheru, v níž jsem byla, obklopena obrovským areálem vzrostlých stromů, nebo abych jí vyprávěla, jak jsem několik dní zaujatě a zcela relaxovaně sledovala krmení malých ptáčat řehků, kteří si udělali hnízdo ve věnci pověšeném nad stolem na terase, začala jsem tím, co mě ze všeho nejvíc překvapilo.
Bez bariér asi až za sto let
Kolik že to je roků od startu budování kapitalismu u nás? Přes třicet, vím… Něco jsme zvládli, něco ne. Třeba mít na všech vlakových nádražích bezbariérovost. Někde sice po delším hledání objevíte výtah, například v Otrokovicích, ale v Přerově jsem ho nenašla, a tak jsem vlekla těžký kufr z vestibulu ke čtvrtému nástupišti po několika schodišťových kaskádách. Najednou mi pán, cestující s dcerkou školního věku, vzal kufr a hbitě vynesl svůj i můj na nástupiště. Každý v jedné ruce.
„Dcera má ve vás hezký příklad ohleduplnosti,“ dodala jsem ke slovům díků. Málem jsem cítila dojetí nad něčím tak elementárním, jako je pomoc silnějšího slabšímu.
V Praze na Smíchově se situace opakovala, akorát mi s kufrem do schodů nepomohl pán, nýbrž paní. Mladá. Krásně oblečená a upravená. Ukrajinka. Seběhla ke mně, vzala kufr a vynesla ho. Na moje vděčné díky reagovala úsměvem a přáním hezkého dne.
Tak jsem to kamarádce Daně vypověděla a potěšilo mě, že chápe, proč mě ta drobnost tak vzala. A pak řekla: „Taky mám zážitek. Vleču se s kufrem úzkým chodníkem od tramvaje domů. Míjí mě stejným směrem můj vrstevník. Málem do mě vrazí a věnuje mi nenávistný pohled, proč překážím, když jeho pupkaté veličenstvo potřebuje prostor, aby mohlo projít. Dědek jeden zapouzdřený! No nic,“ pokračuje Dana, „jdu dál, krok za krokem. Proti mně mladý kluk s batohem na zádech. Nejen, že ustoupil, abych mohla projít, ale ještě se na mě usmál, chápeš to? On se na mě usmál!“
Obě jsme se zasmály. Je to nadsázka, ve skutečnosti jsme ženy zvyklé na drsný život ve velkoměstě a tahle výměna zážitků byla malým zpestřením.
Velkolepá neúčast
Bohužel zážitky jiného druhu už nejsou tak dojemné, ba ani úsměvné. Debaty na téma válka na Ukrajině. Jak my, Pražáci, schvalujeme, že naše vláda zbrojí a na naše lidi nic nezbude, jak dává Ukrajincům a nám nic.
„Co jim závidíte?“ zeptala jsem se. „Že jim agresor ničí zemi a zabíjí obyvatele? Že když utíkali, mohli vzít jen to nejnutnější? Že tu začínají z ničeho? “
Argument: „Ale dobrá vláda je taková, která se snaží o lepší život pro své obyvatele, ne že ty ožebračí a všechno hrne jinam.“
„Pokud nedostanu data s konkrétními čísly, jak tato vláda ožebračuje obyvatelstvo, nebudu debatovat. Jako protihodnotu nabízím tabulku se sumami, kolik peněz ze státního rozpočtu vláda věnuje na mandatorní výdaje. To jsou výdaje, které jsou dané zákonem a nelze je nijak obejít, je v nich zahrnuta i sociální pomoc,“ nabízím.
Nezájem, nikdo tabulku nechtěl vidět.
„Ale zjistili byste, kolik peněz ze státního rozpočtu jde na zdravotnictví, školství, péči o handicapované, na armádu, rodičovství, na platby v nezaměstnanosti, na sociální příspěvky všeho druhu…“
Nezájem.
„Z rozpočtu šlo v roce 2023 pětadevadesát procent na tyhle výdaje,“ vyhrknu rychle, protože tuším, že o víc informací zájem nebude. A taky nebyl. Nabídla jsem, že jim tabulku pošlu na Whatsapp.
„Neposílej, je vylhaná.“
Už jsem neměla chuť kontrovat, že vylhaná je jejich báchorka o tom, jak stát ožebračuje obyvatelstvo a cpe všechno, co má, do Ukrajinců. Nad informací, kolik už Ukrajinci odvedli do našeho státního rozpočtu na daních a odvodech (přes 40 miliard) mávlo společenstvo nespokojených rukou.
Je to prostě nezajímá. Je jim to jedno. Chtějí jediné – aby byly splněny jejich nároky. Na otázku, co ještě by jim měla vláda dát, když mají doplatky na bydlení, rodičovské příspěvky, podle zákona valorizované důchody, a hlavně, kde na to, co si ještě představují, vzít z těch zbylých pěti procent, co má vláda k dispozici, jsem odpověď nedostala.
„Všechno jde na Ukrajinu a basta!“ zakončili debatující a hrozilo, že skončí i posezení.
„Sice to není pravda, ale to vám nevymluvím. Zeptám se tedy jinak: „Jak byste viděli možnost, že by se ke konci druhé světové války nezapojila do osvobození Evropy spojenecká vojska. Taky jim do nás nic nebylo. Hlavně Američanům. Ale životy nasazovali i Britové. Jejich země sice byla bombardovaná, ne však okupovaná. V klidu mohli ve svých zemích sledovat, jak Hitler získává čas na dokončení jaderné bomby.“
Prý hypotéza. Co by kdyby…
Pomyslně jsem mávla rukou a diplomaticky otočila směr debaty tak, abychom se nerozcházeli ve zlém. Trocha hořkosti z tak velkolepé neúčasti na neštěstí takřka sousední země mě stále a stále zaskakuje, a tak promiňte, že jsem se zase musela vypsat.
