Článek
Jsem z generace odcházejících, tzv. poslední fáze života. Po sedmdesátce se nám všem zužuje okruh nejbližších, stále se s někým loučíme. Přesto si my, kteří jsme překročili pomyslnou hranici, jíž se říká pokročilý věk, vážíme každého dne, kdy se probudíme s radostí a chutí do života. Ještě radostněji žijí lidé, kteří si „na stará kolena“ plní svá celoživotní přání.
Vzpomínám nicméně na období, kdy se mi blížila padesátka. Bála jsem se jí. Pořád jsem měla před očima kolegy a nadřízené, slavící padesátiny, když mně bylo třicet. Připadali mi děsně, děsně staří. Zpětně můžu říct, že mi po padesátce začala lepší část života, když pominu štěstí z narození dětí v mládí.
Jednou jsem našla v krabičce, kam jsem si ukládala zajímavosti, útržek z papíru, v němž byl zabalen dárek k mým sedmatřicetinám. Kolegyně, slavící krátce po mně sedmdesátiny, mi napsala, že si mám začít plnit sny, protože i mně bude jednou tolik jako jí. Abych prý nelitovala.
Tak jsem si začala plnit své sny a také jsem se vyptávala přátel, kolegů, příbuzných, co by dělali jinak, kdyby jim bylo znovu dvacet. Každý ještě mohl vše, o čem mluvil, zkusit. Vím ale jen o čtyřech z asi dvaceti oslovených, že si něco z toho přece jen splnili. Jedna kamarádka se do Ohňové země opravdu vypravila, druhá se naučila lyžovat a užívá si na svazích v Rakousku i v Itálii. Jeden muž se s partou na motorkách opravdu dostal k Bajkalu a další se kolem své padesátky oženil se ženou svých snů.
Vzpomínám, že někdo chtěl vidět polární záři, ale zatím se do Laponska, na Island, Faerské ostrovy, do Grónska, ale ani na sever Ameriky či na Sibiř nevypravil.
Mezi odpověďmi byla přání i těžko splnitelná vzhledem k věku. Vystudovat jiný obor, nebo nejít na vysokou, ale místo toho se vyučit zlatnicí, a také mít děti. Mrzení, že se někdo nenaučil pořádně žádný světový jazyk, a také lítost nad malou odvahou cestovat, třeba sám, se v jakémkoli věku, je-li kondice a patřičné konto, se může změnit v potěšení z nápravy.
Tolik k mým soukromým výzkumům. Na závěr upozorním na jeden, který obletěl svět. Kniha Čeho před smrtí nejvíc litujeme se stala bestsellerem, tak ji tady ráda doporučuji.
Australská zdravotní sestra Bronnie Ware, která pracovala v paliativní péči, v ní identifikovala pět nejčastějších lítostí, které lidé vyjadřovali na sklonku života.
- Přání mít odvahu žít život věrný sobě samému, ne život, který od nich očekávali druzí. Mnozí litovali, že nenaplnili své vlastní sny a přání kvůli očekáváním okolí.
- Přání nepracovat tak tvrdě. Tento pocit vyjadřovali především muži, kteří litovali, že kvůli práci zmeškali důležité okamžiky s rodinou a přáteli.
- Přání mít odvahu vyjádřit své pocity. Potlačování emocí vedlo u mnohých k nespokojenosti a pocitu, že nevyužili svůj potenciál.
- Přání zůstat v kontaktu se svými přáteli. Lidé litovali, že nevěnovali dostatek času a úsilí udržování přátelství, která pro ně byla důležitá.
- Přání dovolit si být šťastnější. Mnozí si až na konci života uvědomili, že štěstí je volba, a litovali, že se nechali svazovat strachem ze změny. /bronnieware.com/
Doufám, že tyto poznatky mohou sloužit jako podnět k zamyšlení nad vlastním životem a prioritami, abychom se vyvarovali podobných lítostí.
