Fenomén tchyně

Jednou z jistot nás, rodičů, je, že taky budeme tchány, pokud vychováme děti. Kupodivu nezní slovo tchán tak pejorativně jako tchyně, ač jsou tchyně i laskavé, moudré, velkorysé, veselé, milující. Líbila se mi postava tchyně v podání Elišky Balzerové v českém filmu Příliš osobní známost. S mladou ženou, kterou si přivede do rodiny ovdovělý otec malé dcerky, se matka zemřelé brzy skamarádí, ale napřed si ji pekelně prozkouší. Fakt drsně. Eliška Balzerová si roli očividně užívala; pobavila jistě i ostatní diváky, a to vážně nejde o komedii.

Slovo tchyně vyvolává emoce. Kladné, nebo záporné, většinou se každý pousměje, nebo vyděsí. Vžilo se nahlížení na tchyně jako na nesympatické tvory. Netvrdím, že všechny tchyně jsou takové nebo onaké. Ne, každá je jiná. Svá. Přesto bývá vztah především snachy a tchyně nahlížen jako vztah na nože.

Do příchodu do rodiny svého partnera nebo partnerky jste respektovanou osobností těmi, kdo vás znají. Pak vás synáček představí své matce a chce, abyste si rozuměly. Obě jste hotovými lidmi a teď se máte měnit? Ale ano, protože jste se zčistajasna staly nejbližšími příbuznými. Budete spolu nadále žít takřka v intimním vztahu. Že o sobě navzájem skoro nic nevíte? To se nedá nic dělat. Tak je to na světě zařízeno.

I já snad budu tchyní, pokud náš dnes půlroční syn založí rodinu. Chtěla bych být tchyní oblíbenou. Možná bych dřív řekla – milovanou, po zkušenosti s mojí tchyní bych byla vděčná za oblíbenost.

Vzala jsem si jedináčka. O deset let staršího. Říkejme mu třeba Honza. On i syn mají pochopitelně jiná jména, ale to vůbec není podstatné. Podstatné je, že jsem jeden čas svoji tchyni, Honzovu matku, nenáviděla.

S jejím synem jsme chodili rok a půl a necítili potřebu vtahovat partnera do rodiny. Naši Honzu znali o trochu víc než já jeho rodiče, u kterých jsme se občas zastavili. Hlavně v létě při grilování na jejich zahradě. Jsou bohatí, mají dům. My máme byt v bytovce pro šest rodin. Zahrádku nepoužíváme, sousedi by na nás snad i policii zavolali, kdybychom tam chtěli grilovat. Zato Novákovi, takové pěkné české příjmení jsem si vybrala, mají zahradu velkou jako čtvrť menší vesnice. U ní dům s věžičkami a vikýři ve střeše. Z okének věžiček se prý budou jednou dívat vnoučata, pro které tam rodina vybudovala pokojíky.

Myslím, že za mě k tomu nedojde.

Bylo to nezávazné chození – nevadila mi občasná nedělní odpoledne s rodinou, s níž bych se nikdy nebavila, kdybych nemilovala jejich potomka. Jsme každý z jiného světa. Já tak trochu z bohémského, naši mají humanitní profese a zájmy spíš kulturní. Honzovi rodiče mají firmu, hlavním tématem je vydělávání peněz a nakupování věcí. A napodobenin. Například u vchodu do domu mají z každé strany schodiště skrývající se pod balustrádou z dřevěného krajkoví rádoby antickou sochu. Originál nejen že v životě neviděli, ale ani nevědí, kde se nachází.

Honza už ví, ale peníze jsou i jeho modlou. Budiž, bez nich je život klopotnější, s nimi o něco jednodušší, ačkoli to má své dopady.

Že bude otcem, přivítal nadšeně. Jeho rodiče taky. Pak nastala velká změna v jejich chování.

„Uděláme vám svatbu. To budou všichni koukat,“ pronesli.

Honza pokrčil rameny a já na něj zděšeně koukala, čímž jsem ho vyzývala k akci.

„Snad to odmítneš?“ sykla jsem, když na můj výmluvný pohled nereagoval.

Hned jsem pochopila, že neodmítne. On s tím počítal.

„Nechci velkou svatbu a nechci, aby nám ji organizovali vaši,“ sykla jsem podruhé. Stáli jsme sami pod obrovským ořechem, který nám poskytoval stín před úporným letním sluncem.

„To by naši nepřežili,“ odpověděl.

Nejraději bych po něm hodila sklenku s vínem, kterou jsem držela v ruce, ačkoli jsem už nepila. Jen jsem si tak trochu srkla, naposledy. Byl to den, kdy jsme oznamovali, že jsem ve třetím měsíci.

„Víš, jak dlouho o tom máti sní?“ dodal.

Nemohla jsem vydírat, že pokud jim neřekne, že o to nestojíme, nevezmu si ho, protože jsem si ho brát chtěla. Jednak jsem ho měla ráda, jednak jsem si přála, aby dítě mělo otce.

„Víš, jak dlouho já sním o docela jiné svatbě?“ zkusila jsem jinou taktiku.

Nebyla to pravda, o svatbě jsem nikdy nesnila, když k ní ale mělo dojít, ráda bych ji měla po svém. Hlavně ne organizovanou na odiv.

„Ale to jim nemůžeme udělat,“ řekl. V hlase měl zoufalství. Začalo mi ho být líto, a tak abych po něm tu sklenku nehodila, šla jsem k bufetu a nabrala si na talířek děsnou porci kuřete se zeleninou. Měla jsem v té době pořád hlad.

Vtom vedle mě něco zaječelo: „Ty piješ alkohol? Ale to bys neměla v tvém stavu!“

Tchyně. S jakým despektem se dívala na sklenku s kapkou vína, která tam byla od okamžiku, kdy mi ji někdo podal. Opravdu jsem jen symbolicky usrkla, copak jsem matka zabiják? Ale způsob, jakým mi dávala najevo, co smím a nesmím, mě tak vytočil, že jsem obsah sklenky vypila do dna a řekla: „Ať si zvyká.“

Nepoznávala jsem se, ale cosi se ve mně vzbouřilo proti způsobu, jakým mě peskovala.

Tchyně pohoršeně vycouvala, pak mi Honza řekl, že matce vysvětlil, že jsem nikdy moc nepila a že rozhodně pít nebudu, když jsem v jiném stavu. Mně vytkl, že jsem se chovala jako uličnice.

Jak se chovala jeho máti, jsem raději nevyslovila.

Vůbec nás nebrali vážně. Když se po mém nátlaku Honza přidal k odporu k organizované veselce, bylo pozdě. Už se zařizovala. Odmítnout jsem si nedovolila. Honza změkl a šel jim na ruku. Tak jsem si řekla, že nejde o život, a účastnila se.

Svatbu jsem přetrpěla a s lidmi, se kterými jsem se o svém svatebním dnu chtěla vidět, jsme se s Honzou sešli týden na to a užili si den, jaký se líbil nám.

Když někomu ukazuji fotky ze svatby, zásadně jen na požádání, začnu se vždy omlouvat, že bych si takové šaty sama nevybrala, že bych si tak vysoký a přezdobený i přeslazený dort sama nenechala péct. Většinou se všichni diví, co furt mám. Nechápou, proč tak kecám, je to přece taková krása!

Jo, hlavně ty nepřirozené pózy, do nichž nás vtlačil fotograf, honící nás po místním parku, vymýšlející pro nás krkolomné pozice, při nichž jsem si jednou málem vyvrtla kotník a podruhé natrhla půjčené šaty o kůru letitého stromu, o nějž jsme se měli opírat a snivě koukat do dáli, zády k sobě.

Ale dobře, svatba byla, Novákovi ukázali celému městečku, že na to mají, a zavládla všestranná spokojenost.

Netrvala dlouho.

„Koupili jsme vám byt, tady maminka vám ho zařídí,“ oznámil nám radostně tchán. „Zatím jen jedna plus jedna, ale nebojte, už vybíráme pozemek na dům,“ dodal a podle jeho výrazu jsem poznala, že očekává (marně) nadšení.

„Tys o tom věděl?“ zaútočila jsem posléze na Honzu.

Opět jen pokrčil rameny.

„Ale ty už přece nemůžeš rozhodovat jen za sebe, jsme dva, snad k tomu, kde a jak budeme bydlet, taky něco můžu říct?“

Ačkoli je mu čtyřicet, vypadá na dvacet. Je to takový střízlík, jak láskyplně říká moje mamka. Jezdí na koni, sice ne závodně, ale často. Koupili mu kobylku ke kulatinám. Hlídá si tudíž váhu.

Jeho máti je taky drobná žena. Honza je po ní. Mají stejná obočí – říkám jim divoká. Hustá, tmavá, srostlá, oba si je musejí nad nosem vytrhávat. Honza kvůli tomu chodí na kosmetiku. V mých očích je hezký, i když se jí tak podobá, ale ona se mi nelíbí. Pořád se hrbí, vypadá, jako by se jí stále ubližovalo a ona musela čekat v obraně, ale to je její póza. Má to promyšlené, když působí zranitelně, rodina jí jde na ruku.

Honza se obléká normálně, jeho máti divně. Chce, aby bylo vidět, že na to má, ale drahé kreace jí nesluší. Je typ na jednoduché sportovní oblečení, ne na složité střihy z drahých látek.

„To chceš bydlet s našimi v tom baráku, který se ti tak nelíbí?“ zeptal se ironicky. Jako by neexistovala jiná možnost než žít s Novákovými.

„Ne, myslela jsem, že si vezmeme hypotéku a koupíme svůj byt v…. a řekla jsem název okresního města, kde jsme oba pracovali. Já žila v podnájmu, on dojížděl. Měl rychlé auto, vždy nejnovější značky.

„Nač se zadlužovat?“ pronesl v opravdickém údivu.

Došlo mi to. Peníze jeho rodičů jsou i jeho a co se mi na tom nezdá?

Přemýšlela jsem, zda jsem normální. Jiná žena by takovou výhodu asi uvítala, tak proč ne já?

Asi proto, že mi už docházelo, že se náš život bude muset hodně podobat životu Honzových rodičů a že to nechci. Chci, abychom si vše pořizovali sami. Spolu. A nemusíme mít všechno hned.

Když jsem mu to řekla, smál se. Nevěřil mi. Jak může někdo odmítat prachy, že.

Jak myslíte, že to dopadlo? Stěhovali jsme se do krcálku v městečku, odkud jsem musela dojíždět, i když mi vysvětlovali, že mě přece vozí autem manžel. Byla jsem závislá na jeho dovozu a odvozu.

Své auto jsem si koupit nemohla, protože nemám velký plat, mám ale práci, kterou bych za žádnou jinou nevyměnila. Rámuji obrazy. Pracuji v malé firmě jen s jejím majitelem. Mám pracovní dobu od – do a Honza neměl problém se přizpůsobit, protože je svým pánem. Pracuje totiž pro firmu svých rodičů. V okresním městě vede rodinnou filiálku. Když se tam potřeboval někdy vrátit, odvezl mě domů a jel zpátky.

Stala jsem se až do nástupu na mateřskou jeho rukojmí.

Pak se narodil Jeníček. Je to náš poklad, milujeme ho oba, těší mě, že je Honza zanícený táta. Že nekecá, jak se mu bude věnovat, až vyroste a kopne do míče. Užívá si ho od prvního dne. Jihla jsem a přestala být ve střehu před tchyní. Už když jsem zůstávala doma měsíc před porodem, oblažovala mě svými nečekanými návštěvami.

Honza odjížděl do firmy na osmou, já si ještě hodinku hodlala užít v posteli, vědoma si toho, že po porodu na to budu jenom vzpomínat. Nosila jsem si do postele snídani a užívala si ten čas, kdy člověk, který léta vstával do práce, najednou nemusí. A nemusí nic. Honza mě nenutil vařit a v poledne nepřijížděl na oběd jen proto, že má manželku a je to přece její povinnost. Najedl se ve městě a já si tudíž mohla dělat své oblíbené pokrmy: Smažená vejce, vejce na měkko, ztracená vejce, vejce na slanině, vejce Benedikt. Cholesterol mám v pořádku.

Na ta rána vzpomínám dosud. Já v pyžamu ve vyhřáté posteli, obložena časopisy, po ruce notebook, na tácku čaj a oblíbené sušenky. Někdy i ta vejce. Bylo to každé ráno stejné, ale věděla jsem, že to bude trvat jen tolik dní, kolik mi jich zbývalo do porodu.

„Nenudíš se?“ volával Honza.

„To ani náhodou,“ smála jsem se.

Asi třetí den, zrovna jsem se vrátila do postele se všemi potřebnými dekoracemi mé šťastné ranní hodinky, mi někdo vlezl do bytu. Slyšela jsem, jak odemyká.

„Janííí, přišla jsem se na tebe podívat!“ volala tchyně z malinké chodbičky, kde se zula, a už jsem ji měla v jediném pokoji bytu, sloužícím jako obývák i ložnice.

„Jé, ty jsi ještě v posteli?“ zeptala se nejapně.

Copak to neviděla?

„No, jsem, však co mám na práci?“ připustila jsem.

„Tak to já už jsem stihla dát prát prádlo, nakoupit – otočila se a ukazovala na tašku, stojící pod věšákem v chodbičce.

„Chceš kafe?“ zeptala jsem se zdvořile, vnímajíc pohled, který jí utkvěl na mém šálku s čajem.

„Já mám sice čaj, ale udělám ti ho,“ dodala jsem a rychle opustila postel.

Sjela pohledem po mém pyžamu.

V koupelně jsem si oblékla šaty a poté jsem v kuchyni vložila kapsli do přístroje.

„S cukrem a mlékem nebo bez?“

„Bez, žádné kalorie navíc,“ odpověděla důrazně. Bylo to fakt diplomatické při pohledu na mé bobtnající tělo. Přibrala jsem v těhotenství dvanáct kilo.

Za chvilku jsem jí položila kafe na stůl a sedla na druhou židli, víc jich nemáme.

Nehodlala jsem jí ten vpád nijak usnadnit, a tak jsem mlčela, popíjela svůj čaj a teskně pohlížela na vaječnou omeletu chladnoucí na tácku na posteli. Nějak jsem na ni po tom šoku z nevítané návštěvy neměla náladu.

„Snídala jsi?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Už v šest ráno,“ řekla. Zdálo se mi, že zdůraznila slovo šest?

Nenápadně se rozhlížela a já se snažila vidět to, co vidí ona. Tamhle pohozené ponožky, v nichž spím, ale ráno se jich musím zbavit. Na lince Honzovo nádobí od snídaně.

Binec to rozhodně nebyl, v tak malém bytě musíte pořád uklízet, hned je vše vidět. Uklízela jsem ovšem až po své ranní siestě.

Schválně jsem nic nevysvětlovala. Co je jí do toho, zuřila jsem. Štval mě její pohled, jenž se vždy zastavil na věci, která tam, kde byla, zrovna být neměla.

„Co budeš dnes vařit?“ zahájila konečně konverzaci.

„Nic,“ řekla jsem po pravdě.

Málem se začala dusit hltem kávy.

„Mám vaječnou omeletu,“ napravila jsem to. I ona se podívala na postel, kde mi snídaně-oběd zdárně usychaly.

Věděla jsem, že si brzy zjistí, že jejímu jedináčkovi opravdu nechystám obědy.

Taky že jo. Potvrdil mi to druhý den. „Pozvala mě na oběd,“ dodal.

To mě namíchlo.

„Pokud bys měl jezdit z okresního města sem, tak bys snad zašel na oběd domů, ne?“ řekla jsem zcela logicky, čímž jsem dala najevo, že v tom případě bych vařila bez ohledu na to, že jsme se dohodli jinak.

Byl tak zblblý matčinou nabídkou a mým konstatováním, že vůbec nevěděl, co má říct. Naštěstí mu to došlo a řekl, že jasně.

„No, proto.“

„Nemohla by mi tvoje matka napřed zavolat, že sem jde, a ne mě tady přistihnout v posteli?“ zeptala jsem se.

„Řeknu jí to, promiň,“ slíbil.

Jasně že jí nic neřekl, za pár dní udělala totéž, ale to už jsem se naštvala a požádala ji zdvořile, zda by napřed, než si odemkne, nezazvonila.

Její reakce mě ovšem dostala: „Ty zvoníš, když jdeš k vašim?“

„No, když jsem u nich bydlela, tak jsem nezvonila, ale jakmile jsem se odstěhovala do podnájmu a vracela se jen na návštěvy, tak jo,“ řekla jsem.

Bylo vidět, že je to pro ni oříšek k nerozlousknutí. Zvonit, když jdu domů. Bylo však také vidět, že ona náš byt považuje za svůj. Tak to tedy ne, zuřila jsem, a když přišel Honza z práce, vrhla jsem se na něj s výčitkami ohledně matčiny drzosti a seznamem toho, co se mi nelíbí a co by měla dělat jinak.

„Brzdi, Jani, brzdi, je to nedorozumění,“ vysvětloval. „Máme to tak, že já jsem pořád doma tam a oni se cítí doma tady, platili to a zařizovali přece.“

„Je to vidět,“ ucedila jsem.

„Ale, no tak,“ snažil se mírnit mě.

Nezbylo mi, než ho požádat, aby zakročil. „Je to tvoje máti, ty víš, jak na ni, ale fakt nestojím o její přepadovky.“

Slíbil mi to, ale nevím, buď mi lhal, nebo ho nerespektovala. A ani mě. Příště sice zazvonila, ale než jsem stačila vyskočit z pelechu, byla uvnitř a já opět přistižena.

Místo abych jí sama řekla, že se mi to nelíbí, naložila jsem tu povinnost na Honzu a poté ho vyslýchala, zda zakročil. Nechtěl mi lhát, tak jen kývl hlavou, ale když to udělala opět, zlobilo mě, že vlastně nerespektuje ani on mě.

Pak jsem porodila o týden dřív a měli jsme jiné starosti, hlavně však radosti.

Když se Honza po několika dnech, kdy se mnou a synem pobýval doma, vrátil do firmy, těšila jsem se, jak si to s malým hezky užijeme. Zavedla jsem si nové rituály, jak ranní, tak polední – všechno přizpůsobeno tak, abych se synkovi mohla co nejvíc věnovat. Když to počasí dovolovalo, denně jsem chodila ven s kočárkem a den mi příjemně utíkal v péči o něj a těšení se na příchod jeho táty z práce.

Do mých radostí naplněných dní se však začala opět vlamovat tchyně. Prý chce malého vídat často, aby si na ni zvykl a nebál se jí. A tak jsem ji tam měla skoro obden.

Opět jsem do toho zatáhla Honzu a nutila jej, aby matce odebral klíče od našeho bytu. Nechtělo se mu do toho, ale byla jsem neúprosná.

Dokázal to po mých pěti urgencích.

Tchyně se pochopitelně urazila a celý týden se neukázala. To bylo radosti!

Další týden nás s Jeníčkem opět vytáhla z postele a já večer na Honzu, ať jí poví, že mi má napřed zavolat, že se k nám chystá. Kroutil nechápavě hlavou, ale vyřídil a tchyně pak pravidelně obden volala, že jde.

Měla jsem toho po krk. Její „ťu ťu ňu a různé šišlání na Jeníčka mě rozčilovalo. Žádala jsem ji, ať na něj mluví normálně. Taky jsem ji poprosila, ať mu nenosí pokaždé hračky, že už se nám pomalu nevejdou do bytu a že si s nimi nehraje, protože je to kojenec.

Neslitovala jsem se nad jejím odmítavým výrazem, vyjadřujícím zároveň pohrdání sobeckou matkou, která synkovi nedopřeje babiččiny návštěvy a dárečky.

Já jsem jí to fakt chtěla zarazit, jenže nevhodným způsobem. Opět přes Honzu, ale ten už toho měl dost. Asi do něj hučela i ona. Jí slíbil něco, mně něco a chudák se v tom už začal motat, takže mě odbyl: „Chováš se hrozně, promiň, ale víš dobře, že máti má jen mě a že chce vnuka vídat. Ježíši, co je na tom, že se tu na chvilku zastaví, pak máš pro sebe celý den!“

Jenže i já už byla napružená a taky jsem měla všeho dost. „Do všeho jste mě natlačili. Nechtěla jsem bydlet tak blízko vašich. Nechtěla jsem mít tak malý byt, kde není místnost, kam bych před její vlezlostí utekla. Nechtěla jsem mít ji furt za zadkem, není to moje kamarádka, kruci, mohl bys to pochopit?“

Věnoval mi přesmutný pohled, mávl rukou, vzal klíče od auta a práskl dveřmi.

Věděla jsem, že si nemůžu řešit problémy s jeho matkou přes něj, ale vztek ve mně jako by mi nedovolil chovat se jinak.

Vrátil se domů v noci. Potichu přilehl, dělala jsem, že spím. Byla to naše první tichá noc, ani jeden jsme toho moc nenaspali.

Ráno jsme si řekli „promiň“, odešel do práce a já pořád viděla ten jeho smutek, jehož jsem byla příčinou.

„Ale i ona,“ pomyslela jsem si drze.

Smutné Honzovy oči mě pronásledovaly celý den. Tchyně nepřišla, měla jsem dost času přemýšlet.

Večer jsem se o ní ani slovem nezmínila. Snažil se nebýt naštvaný. Malý nás opět sblížil a já si při pohledu na to, jak to těm dvěma spolu jde, říkala, že si tohle domácí štěstí nenechám pokazit vlezlou tchyní. A hned druhý den, když mi z domu zavolala, že jde k nám a nedala mi ani čas říct jí, že se mi to nehodí, jsem jí řekla na rovinu, když přišla, že bych byla raději, kdyby se se mnou napřed domluvila, že mám svůj program a ráda bych si ho plnila ve své časové režii.

Vyslechla mě, neřekla ani „bú“ a vystartovala ven.

Honza ten večer domů nepřišel, spal asi u nich.

Nepřišel ani druhý den a já jsem mu nevolala. Bylo mi líto, že dává před rodinou, kterou si pořídil, přednost rodině, z níž odešel. Že je mu matka přednější než já a syn. Že jsem si vůbec musela vzít jedináčka s tak málo empatickou máti.

No, litovala jsem se krásně. Krásně jsem si i poplakala, ale z obav o tvorbu mléka pro Jeníčka jsem toho brzy nechala. Věděla jsem, že se daly věci řešit jinak.

Během dvou dnů, kdy byl Honza u rodičů – na třetí den přišel, jako by se nic nedělo – jsem měla čas promyslet si, jak dál.

Předně – už ho do toho netahat. Vyříkat si to s ní. Nastolit taktiku, abych byla paní situace já.

Když mi následující den volala, že jde, rychle jsem křikla, že nebudu doma. „Promiň, ale něco mám,“ řekla jsem a dodala: „Ahoj, zavolám ti, kdy mám čas.“

Nedala jsem jí příležitost. Joj, to byl krásný den! A večer! Přivítala jsem manžela s úsměvem a usmaženým řízkem. Sice s chlebem, ale co, řízek ocenil.

Raději se neptal, co se děje. Byl rád, že je doma klid.

Následující dva dny se neozvala, ale zavolal mi tchán.

„Jani, nevím, co jste si udělaly, ale ona tady řve, vyhrožuje, že si něco udělá, prý jí bráníš vídat se s Jeníčkem.“

„Ale já jsem jí jen řekla, že nemám čas a že se ozvu,“ bránila jsem se poctivou pravdou.

„No, víš, ona je dost vztahovačná, na ni se musí opatrně,“ radil.

Aha, tak jí má asi celá rodina plné zuby, pomyslela jsem si. Nic jsem tchánovi neslíbila, ale zasáhlo mě, že je tchyně hysterka. S nimi se vlastně nedá vyjednávat.

Druhý den jsem jí zavolala, jestli nechce jít se mnou na procházku s kočárkem.

Prý něco má.

Ne že by mi to vadilo.

Další den jsem jí poslala SMS, že budeme s malým doma od šestnácti hodin. Napsala, že to přijít nemůže.

Došlo mi, že když nebude po jejím, bude uražená.

Kašlu na ni, rozhodla jsem se a přestala se jí zaobírat.

Přesto jsem trnula, kdy se náhle objeví. Nedělala jsem si už iluze, že to půjde po mém. Zavolat, dohodnout se.

Napětí, s jakým jsem denně čekala, kdy se objeví, mi však vadilo. Byla jsem nervózní a protivná i na Honzu.

No a pak jsem udělala největší chybu svého života. Naštvaná na tchyni i Honzu jsem se svěřila na WhatsAppu kamarádce Iloně. Probíraly jsme spolu i předešlé trable s Novákovými, ale až nepřizpůsobivá tchyně zapříčinila, že se ten chat nějak rozrostl o nelichotivé výrazy jako ehm – stydím se, ale napíšu to po pravdě: „Protivná bába, no, taky, ehm, kráva“.

Jednou ráno jsem chystala Honzovi snídani a nechala mobil ležet na stole, u kterého pil kávu. Můj telefon vydal zvuk přicházející zprávy.

„Někdo ti píše!“ zvolal, vzal mobil a podával mi ho. Vtom se zarazil a začetl se. Viděla jsem, jak se mění jeho výraz od zvědavého k vzteklému. Najednou vstal a řekl: „Tak moje matka je protivná bába?“

Uf. Zrudla jsem a nezmohla se na slovo.

„A kráva,“ četl.

„Když s tebou se o tom nedalo mluvit,“ řekla jsem na svou omluvu.

„To ale neznamená, že ji musíš urážet,“ odfrkl a hodil mi telefon, tak tak jsem ho zachytila.

Oblékl si sako a zmizel.

Z práce mi napsal, že se vrací k rodičům, protože nechce žít s tak sprostou ženou.

Neobjevil se doma dva týdny. Neozval se a já jemu taky ne. Měla jsem dost času uvědomit si, že i když jsem oprávněně naštvaná na jeho máti, chyba je nyní na mé straně. Probírala jsem situaci s mojí mamkou. Na Honzu se napřed zlobila, ale pak uznala, že omlouvat se musím já.

A tak jsem po dvou týdnech napsala, že mě mrzí, jak jsem se zachovala, že mi Honza chybí a že ho prosím o odpuštění.

Odepsal, že je mu smutno po malém.

I když mi bylo líto, že jen po něm, byla jsem ráda, že reagoval hned. Večer přišel domů. Ale moc nemluvil. Věnoval se Jeníčkovi.

Uspal ho a bylo ticho.

„Promiň,“ řekla jsem. „Pokud mi ovšem nepomůžeš s tvojí máti, nedám to, prostě ji tu nechci mít obden. Chci si svůj den řídit sama. Nebráním jí vidět malého, ale i ona musí respektovat, že nejsme kamarádky. Slibuju, že už nikdy o ní neřeknu ani jedno sprosté slovo,“ řekla jsem.

„Ani nenapíšu,“ dodala jsem a vstřícně jsem se usmála.

Usmál se taky. Smutně, ale byl to úsměv.

Pak mi vysvětloval, že jsou pospolitá rodina a že máti to tak nemyslí.

Já jemu vysvětlovala, že se budu víc snažit zapadnout mezi ně, ale že to musí mít svá pravidla.

Nevím, jak by se nám povedlo je nastolit a dodržovat, nebýt covidu, který nás zachránil. Když vláda zakázala návštěvy, měli jsme jistotu, že se tu tchyně neobjeví. Šťastná, že mám od ní klid, jsem jí občas poslala video s Jeníčkem. Stručně poděkovala, ale mně bylo jedno, že nenapsala ani slovo. Měla jsem čisté svědomí.

Pak zas byly návštěvy povoleny, ale covidem onemocněla jak tchyně, tak tchán. Nepřála jsem jim to, ale škodolibě mě hned napadlo, že se s nimi nemusím nějaký čas stýkat.

„Kdy jsi u nich byl naposledy?“ zeptala jsem se pak ostražitě Honzy.

„Neboj, od návratu k tobě ne,“ zklidnil mě, že nemusí do karantény.

Věděla jsem, že až skončí vládní opatření, bude všechno jinak. Časový odstup nás všechny zchladil, snad měla i ona příležitost přemýšlet.

Poté, kdy měli Novákovi negativní testy, jsme je pozvali na nedělní oběd. Vytáhla jsem se, pečené kuře se zlatě lesklo, vonělo ohromně, protože mám speciální recept, který nikdo nezná. Jasmínovou rýži jsem udělala podle michelinského kuchaře Kašpárka.

Tchán se netajil nadšením a poctivě přiznal, že jsem skvělá kuchařka. Ona se tvářila jak plačka, ale snědla všechno, na talíři nezbyla ani špetka. Všichni jsme v hovoru kroužili kolem malého a covidu a v obavách, abych nevytáhla nebezpečné téma. To bych neudělala.

Když odcházeli, řekla jsem ve dveřích: „Mami, když, tak zavolej, nebo zavolám já.“

Dala jsem tím najevo, že platí má pravidla – návštěvy jen ohlášené.

V době covidových opatření jsem však byla ve výhodě. Tím, že jsme se s Honzou drželi a neonemocněli, neměla ona odvahu mě přepadávat. Přece jen se asi obávala, že by k nám něco zanesla. Na kabátě třeba, jak jsem se dočetla na internetu, a hned jí ten článek, poslala. A tak musela, když chtěla vidět malého, jít se mnou na tu procházku s kočárkem.

Pak přišlo jaro. Chodila jsem s malým ven dvakrát denně a někdy jsem procházky směrovala k jejich domu a vždy jim zavolala, že jsem blízko, zda chtějí malého vidět. Neodmítli, na chvíli jsem zašla, ona se s malým pomazlila po svém, už jsem ji nechala být, já si zatím popovídala s tchánem. Tedy mluvil on, já poslouchala, jak je fajn, že jejich firma může dál vyrábět, o kolik by přišli, kdyby ne, co si zase pořídili – už mají „antické“ sochy i v obýváku.

Je mi to jedno. Jejich vkus, jejich peníze. Hlavně, ať mě nechají žít.

Uvidíme, jak to bude dál. Zatím se mi daří nedovolit jí zásahy do mého soukromí. V tak malém bytě však nemůžeme žít dlouho, tak se snad budeme stěhovat do většího. Tcháni nadále trvají na tom, že nám postaví dům, ale Honza, poučen rozchodem kvůli jeho matce, váhá. Snad se nám podaří přemluvit je, aby souhlasili s tím, že si pořídíme spíš větší byt, a hlavně v okresním městě. Vymyslela jsem skvělou výmluvu – když budeme chtít, aby si Jeníček poběhal po zahradě, může u babi a dědy.

No, ono to tak nakonec asi dopadne. Chci po mateřské zpět do práce a nerada bych dojížděla. Jednou z výhod bude i fakt, že to k nám bude mít tchyně přece jen dál. To, že sama autem nejezdí, je pro mě bonus navíc. Ale uvidíme, jak se vše vyvine. Poučeni jsme snad opravdu všichni.