Článek
Jedu si takhle tramvají, čtu knížku, pohoda. Vtom mě vyruší hlasy čtyř lidí sedící na čtyřsedadlech přes uličku. Dva manželské páry v seniorním věku se pustily do debaty o tom, jak se tady máme, anebo nemáme dobře. Jeden nadával na tuto vládu, na ceny všeho a velebil Babiše, který to prý po volbách dá do pořádku.
Druhý pár se vztekal a tvrdil, že je to přesně naopak. Doteď prý vláda napravuje Babišovo rozhazování peněz svým příznivcům.
Napřed jsem je slyšela jen já, tramvaj byla poloprázdná. Pak na sebe všichni čtyři začali křičet, takže zapojili i zbytek osazenstva vagonu, který hádku nedobrovolně sledoval.
Kdo s koho? říkala jsem si. Obojí manželé si stáli na svém, nehodlali v ničem ustoupit.
„Co bylo za Babiše lepší?“ dotírali jedni, aniž jim ti druzí odpovídali. Byli očividně v defenzívě a asi si hodně vydechli, když se hlasitější pár zvedl.
Ještě ale než spokojení manželé vystoupili, zastavila se žena ve dveřích tramvaje a zvolala: „Nikdy jsme se neměli tak dobře, jako se máme teď. Jděte už s tím vaším Babišem někam, jen rozdává. Státní pokladnu, kterou dostal plnou, odevzdal prázdnou, a tak to bude opět!“
Nevěděla jsem, koho sledovat dřív, zda pokořený pár, který, jak se mi zdálo, se přihrbil, aby byl co nejméně vidět, anebo hlasitý pár, ztrácející se mi už v davu na chodníku.
Tramvaj se začala plnit, během jízdy však už na sebe nikdo neupozornil.
Knihu jsem uložila do tašky a zbytek cesty mi šlo hlavou, jak málo si umíme demokracie užívat. Nebyla to první rozepře na dané téma, setkávám se s tím stále častěji, hlavně na sociálních sítích.
Nechápu, proč to má někdo zapotřebí. Volby jsou soukromá záležitost, nikomu není nic do toho, koho volím a že volím stejně, už mnoho let, j. Jednou jsem dole, jindy nahoře, ale s tím počítám. O tom demokracie je.
A také o tom, že kdybych nechtěla, nepůjdu volit, a nic se mi nestane. Můžu si volit, koho chci. Novináři mohou taky kritizovat, koho chtějí. S demokracií jde ruku v ruce svoboda slova. A oba páry jí dnes perfektně využily. V jiném režimu by si to nemohli dovolit, jedni nebo druzí, podle toho, čí strana by vládla, by museli držet ústa.
A tak jsem si pak řekla – raději, ať se hádají, než aby se udávali, usmála jsem se a spokojeně vystoupila.
