Článek
Jak vítáme ve svém místě politiky? Když přijede vládní skupina, tak částečně pískáním a řevem. Když Andrej Babiš, protestuje se také, ale ne tak vulgárně. Lidé z opozice spíš stojí opodál a svůj nesouhlas vyjadřují transparenty.
Naše politická scéna je jako fotbalová. Má své fanoušky a ti se mezi sebou nemají rádi. Nebaví se spolu, nevyslechnou se, nepustí se ke slovu. Na sociálních sítích, které jednu po druhé opouštím právě kvůli tomuhle, (už jsem odešla z Twitteru i z Bluesky) se jedni vysmívají druhým. Pomlouvají se navzájem, očerňují a mnohdy se lidé vyjadřují o vzhledu některých političek.
Zajímalo by mě, zda je to tak i mezi lidmi. Dejme tomu dvě rodiny nebo dvě skupiny kamarádů s rozdílnými názory na mnohé. Taky těm druhým nedají šanci se vyjádřit? Taky je rovnou vyoutují?
Nemyslím si. Jak to, že si tohle dovolí k politikům? Že by jen v davu, anonymně? Stát s transparentem, vyjadřujícím svůj postoj, mi přijde statečnější, než pískat a skrývat se v davu.
Můžu být s politikou nespokojená – a v mnoha směrech jsem – ale dám politikovi možnost mě přesvědčit. Ať promluví. Můžu se pak ptát, hezky na rovinu, sama za sebe. A můžu trvat na tom, že chci slyšet odpověď. To vše v klidu, bez emocí a vulgarit.
To, jak se lidé chovají v různých místech při volební kampani, napovídá mnohé o nich samotných. Mám však pocit, že mnozí z toho davu, se v malých skupinách mezi známými chovají jinak. Dav strhuje, ale copak chci být jeho součástí, když se přece říká tupý dav?
