Článek
Osobně nikoho takového neznám, ale věřím agenturám výzkumy preferencí pořádajícím. A začínám se bát nárůstu preferencí stran, jejichž lídři nás chtějí „zachránit“. Před čím? Hlavně před naší osobní svobodou. Pochopitelně před demokracií a před ekonomickými a bezpečnostními jistotami v náruči EU a NATO.
Shodou okolností se ke mně dostávají knížky, které mi připomínají tu horší půlku života, kdy jsem nemohla číst autory, které mám ráda, cestovat do zemí, které mě lákaly a poslouchat oblíbenou hudbu. Mě nikdy estrády typu Ein Kessel Buntes nebraly, ovšem ani dechovky a jim podobná produkce zpěváků, jako je třeba Michal David, nebo byla svého času Marcela Muchová.
Já měla ráda jazz, a tak jsem nezaváhala, když na mě nedávno mrkla z internetu kniha Jana Konopáska a Jiřího Plocka Jazzová odyssea. Dopřávám si ji právě teď, ve sváteční dny, kdy bych si měla spíš připomínat osvícenou dvojici Cyrila a Metoděje nebo odvahu Jana Husa.
Místo toho vzpomínám na dobu, kdy se tady nedařilo osvícenství ani odvaze. Takoví lidé utíkali tenkrát za hranice.
„Imperialistická hudba“
Nepamatuji, kdy mi učaroval jazz, ale stalo se, a tak pro mě bylo v režimu, kdy se obsah tvorby cenzuroval, vzácností každé jazzové LP. Jazz! Soudruzi ho považovali za kapitalistický nešvar.
Vzpomínám, jak jsme coby pár let žijící pár ve Strašicích jezdili pro desky do kouzelného obchůdku v Rokycanech. Už nás tam znali a mysleli na nás. Tehdy se vzácné věci schovávaly pod pultem pro opravdové milovníky (mimo jiné, vím)…
Co vyšlo, to jsme si s manželem pořídili. Byly to naše vzájemné dárky ke všem příležitostem v roce. Zaplať Pámbu, že několik skvělých jazzmanů zůstalo v republice, takže mohli vydávat. Většina jich totiž emigrovala do zemí, kde se žádná hudba nezakazovala. Do USA utekl i Jan Konopásek. Vrátil se, jak se říká, na stará kolena a já teď spolu s ním vzpomínám třeba na koncerty s Karlem Velebným v seskupení S+HQ, které Konopásek spoluzakládal.
Po převratu jsme nevěděli, co a kam dřív. Zažila jsem úžasné chvíle na koncertech Pata Methenyho, Mikea Sterna, Paca de Lucii, Macea Parkera, Johna Scofielda, ale také v jazz klubech s českými jazzmany a jazzmankami. Jednou z nich byla Jana Koubková, na kterou mám ještě jednu ryze osobní vzpomínku. Coby milovnice jazzu jsem s přáteli slavila padesátiny na jejím koncertu v jazz klubu U staré Paní. A protože jsme měli její hudbu rádi všichni, provázeli jsme ji patřičnými výkřiky, gesty, přesně tak, jak se to na jazzových koncertech dělá, protože na nich fakt nelze nečinně sedět, to vám nedá.
O přestávce šla zpěvačka kolem našeho stolu, kde se zastavila. Chvíli nás poslouchala a pak řekla: „Takže Češi? To jsem nečekala.“
Autorka: Jana Koubková
Přisedla a děkovala nám za reakce na její vystoupení. Když se dozvěděla, že na jejím koncertě slavím padesátiny, na chvíli se vzdálila a pak mi přinesla s vlastním věnováním malou knížečku, kterou tenkrát napsala, nakreslila a vydala. Jmenuje se Recepty proti samotě.
Jsou to drobnosti, já vím, ale náš život přece tvoří řetěz drobných událostí. Jedna ke druhé a na konci se už jen ohlížíme. Já se už víc jak třicet let raduju nad tím, jak to moje ohlédnutí nabývá na pozitivní síle hlavně díky tomu, že žiju ve svobodné zemi, odkud nemusí nikdo, kdo umí něco, co by se režimu nemuselo zamlouvat, emigrovat. Ať je to divadlo, literatura nebo hudba.
