Článek
Jsme na Václavském náměstí. Co si dát narychlo, na stojáka? Václavskou klobásu? Cena pochopitelně odpovídá době. Ne, nemusí stát deset korun jako kdysi, ale 125 korun? V bagetě se sýrem dokonce za dvě stovky, přičemž recenze upozorňují na nekvalitu masa. Ale co, když je poptávka.
No, po klobáse asi moc ne, jinak by stánky na Václavském náměstí nenabízely spíš pizzu nebo hamburgery – ryze nečeské rychlé občerstvení. A něco klasického sladkého ke kávě si ve stánku rovněž nekoupíte. Můžete zajít do francouzské pekárny, ale na Václavském náměstí bych počítala spíš s těmi tradicemi. Turisté by si zajisté oblíbili štrúdl nebo koláče, takové ty plněné tvarohem, povidly nebo mákem, nahoře s drobenkou. Je to pracné, cena by asi odpovídala náročnosti, ale myslím, že by to turisté neřešili, neřeší-li cenu v centru Prahy nabízeného trdelníku (kolem stovky). A vůbec není tradiční.
Ochrannou značku Trdelníku – (kürtőskalács, což znamená koláč ve tvaru komína), totiž udělila Evropská unie už v roce 2017 slovenské Skalici. Nárok vzneslo i Maďarsko v roce 2015, kdy se kürtőskalács stal součástí seznamu výjimečných národních maďarských hodnot. Tohle jsem si přečetla ve slovenském Deníku N. Stojí v něm i to, že nejstarší známý recept z kynutého těsta navinutého na dřevěnou tyč (trdlo), který se otáčí nad ohněm, pochází z roku 1450 a kromě turistů ho v Praze nikdo nejí.
Tak to bych lehce rozporovala. Kamarádka tuhle neodolala a dala za trdelník, jehož výroba stojí šest korun, jak uvádí zmíněný článek, za sedmdesát korun nedojedla. „Br!“ řekla jen a hodila zbytek do koše.
Co na tom ti turisté mají? vrtalo mi hlavou. I to, že žiju v této zemi přes sedmdesát let a s trdelníkem jsem se setkala vlastně až v Praze a to nikoli v mládí nebo ve středním věku. Kdysi jsem si ho taky koupila, ještě stál padesát korun. No, byl suchý a nijaký.
Po příchodu domů jsem sáhla do knihovny pro knížku, kterou mám moc ráda. Jmenuje se Jak se dříve žilo a co se jedlo v Hluku aneb Opomíjená jídla a zvyky. Objevila jsem v ní několik sladkých receptů na tradiční, levné a chutné dobroty, ani ne pracné, ale nenajdete je v mnoha restauracích či bistrech, kde by jim to slušelo.
Pěry aneb plněné taštičky
Tak třeba Pěry, jinak obyčejné taštičky plněné povidly, sypané mákem, ořechy nebo strouhaným perníkem. A to je opravdická lahůdka, dokonce snadná i na přípravu. Takhle jsem je jedla v jednom šenku ve Vizovicích.
Guliváry jsou také taštičky, čili Pěry, ale z bramborového těsta. Brambory je nejlepší uvařit den předem, pak se do umletých přidá trochu solamylu, dětské krupice, vajíčko, krapet octa, sůl a hrubá mouka. Lze z nich udělat buď taštičky, anebo knedlíky, které plníme ovocem, nejlépe švestkami.
Patenty jsou placky z bramborového těsta pečené na plotně nebo na litinovém kolečku sporáků. Mám indukci, tak jsem zkoušela suchou pánev a taky to jde. Upečené se potírají husím nebo kachním sádlem, (já zvolila máslo), a povidly nebo oslazeným mákem. Stočí se do ruličky jako palačinky. Na Slovensku jim říkají lokše. Slané je podávají i k pečené huse, ale sladké, plněné třeba mákem, jsou lepší. Nezapomenu, jak jsem se jimi přejedla na vánočních trzích v Bratislavě, které nabízejí, na rozdíl od Prahy, několik druhů tradičních jídel.
Štrúdl plněný tvarohem, mákem, jablky, višněmi! A také nejlepší škvarkovou pomazánku, jakou jsem kdy jedla. Podobnou dělá moje švagrová ve Vizovicích. Do mletých škvarků dává sůl, pepř, vařené vejce, hořčici a strouhanou nakládanou okurku. Fakt něco!
Když už jsem předběhla dobu a připomněla vánoční trhy, vybavuju si skvělý nápoj, který mi na bratislavském Hlavním náměstí, kde trhy probíhají, moc chutnal. Říkají mu hriatô. Je mnohem lepší než jakýkoli svařák. Pokud jsem recept dobře vychutnala, řekla bych, že jde o karamel zalitý vodou, někdo přidává hřebíček a skořici, ale hlavní ingredience jsou dvě. Hruškovice nebo slivovice a smažená slanina, nakrájená na malinkaté kostičky.
No nic, kdo chce, může brzy vyzkoušet. Léto je pryč, podzim ani neskončí a už se nám Vánoce začnou připomínat, tak berte můj článek třeba jako tip, kam vyrazit, anebo co si doma připravit k večeři, když nás čeká několik měsíců dlouhých večerů. Turisté budou i nadále konzumovat předražený trdelník a myslet si, že jde o naši nároční specialitu. To je mi jich líto.
