Článek
Tedy v té době, o níž je řeč, jsme o „Me too“ neměli ponětí. Já jsem si to pro sebe už tenkrát nazvala machismus.
Byla jsem mladá a hezká v mládí, tedy v 70. až 90. letech. Stihla jsem se jednou vdát a rozvést, podruhé jsem se vdala po padesátce. Období mezi tím jsem prožila jako rozvedená máma dvou dětí. Samoživitelka. Příšerný termín, nesnáším ho. Každé dítě má přece oba rodiče (pokud jeden nezemře). V ostatních případech jsou oba povinni se o ně starat, ať jsou spolu či od sebe. Je pokrytectví novinářů i politiků, jak s tímto výrazem populisticky manipulují. O rodinu se mají starat především ti, co si ji založili. Stát tu není od toho, aby nahrazoval nespolehlivého bezcharakterního neplatiče nebo neplatičku.
V době mého osamělého rodičovství dvou nezletilců neexistovala střídavá péče, babysitting a ani bych na něj neměla peníze. Soudy většinou přikleply děti matce, otci vyměřili alimenty a bylo na ženě, jak si je vydobude, pokud neměla štěstí aspoň na dobrého otce společných dětí, když už jim vztah nevyšel.
I tak, soudím podle vlastních zkušeností, měly naloženo víc ženy. Znám i páry, kdy se o péči o děti snažili oba dělit poctivě, ale v mém zorném poli to byly spíš výjimky.
Když ale žijí děti u matky a otec si třeba pořídí druhou rodinu, jsou přece jen trochu ošizeny. (I naopak, jasně).
Pak je ještě situace, kdy žena vychovávající děti žije stovky kilometrů od rodiště a v ještě horší situaci nemá rodiče a tchánové na ni zanevřeli, protože „pohrdla jejich synem“, protože je nezajímalo, že na rozvod musejí být vždycky dva.
Tak nějak jsem na tom byla. Také jsem dělala kariéru. Tedy chtěla jsem ji dělat, vzdělání a snad i talent by byly. Práce novinářky je ale na čas náročnáa já chtěla být i dobrá máma. A tak jsem měla jediný cíl – nabídnout téma, zpracovat článek, odevzdat a spěchat za dětmi.
Moc jsem nekoukala okolo, nezajímala se o leccos, co by mi jistě neunikalo, nemít děti. V žádném případě jsem se nesnažila hledat jim nevlastního otce. Práce a výchova potomků mi zabraly veškerý čas.
Té době říkám machistická. Vesměs nám šéfovali muži. Vedli redakce, většinou i rubriky. Rozhodovali. O přízeň kolegyň se neucházeli galantním stylem, ale mocenským.
Když jsem se při poslechu epizody zmíněného podcastu rozesmála nad tím, že Dagmar Pecková tyhle situace řešila fackami, vybavila jsem si, jak jsem v těch vodách flirtování za účelem sexu plavala já.
Zpočátku jsem dělala, že si nabídek nevšímám, ale to nefungovalo, a tak jsem pokaždé reagovala spontánně a vždy se snahou dotyčného nenaštvat. Opakuji, často to nebyl flirt, který by mě třeba i lehce pobavil. Tak například fotoreportér, s nímž jsem jezdila na reportáže, na to šel rovnou. Zeptal se, kdy a kde. Zaskočil mě. Byl to fajn chlap, měl smysl pro humor, takže jsem vyhrkla: „Jsi v pořadníku.“
To jsi tomu dala, co si o tobě teď pomyslí? lekla jsem se vzápětí.
Nic si nepomyslel, zeptal se, na kterém je místě.
„Na sedmém,“ vypálila jsem.
„Tak dobře, za tři měsíce se připomenu,“ uznal dočasnou porážku a já nevěděla, zda si dělá legraci, nebo je tak pitomý.
Za tři měsíce si ani nevzpomene, doufala jsem. Byl to vyhlášený Don Juan, kdybych se víc starala, věděla bych to.
V redakci deníku, (ještě nebyly počítače), jsme my, redaktoři, měli jednou za měsíc tzv. „příslužbu“. Byli jsme od polední porady až do poslední minuty před tiskem novin k ruce vedoucímu vydání. Než schválil každou stránku, aby mohla jít do tisku, museli jsme ji přečíst i my a také kdyby se někde něco stalo, byli jsme k dispozici.
Jedním ze tří vedoucích vydání byl v té redakci obávaný muž, jemuž budu říkat Josef. Nerozlišoval, zda je protivný na kolegyni nebo na kolegu. Přísný, dost neomalený, ale profesně člověk na svém místě. Myslím, že se ho většinou báli všichni a nikdo s ním nechtěl sloužit. Jedno odpoledne mě to však potkalo. Se staženým žaludkem jsem zůstala v zasedačce po polední poradě, abychom se s Josefem dohodli na zbytku dne.
Pracovala jsem v redakci krátce, tohle měla být moje první služba s ním.
Se strachem jsem čekala všechno možné, jen ne to, co následovalo.
„Koupil jsem víno,“ řekl, když kolegové opustili místnost.
„Máš ráda víno?“
Ačkoli to nebyla pravda, přikývla jsem. Nepila jsem, protože bych nezvládala nápor povinností.
„Tak si je dáme. Až šéf odejde.“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že až šéfredaktor odejde, bude volná jeho pracovna se sedací soupravou. Žaludek se mi sevřel o něco víc. Bylo mi doslova špatně, ale musela jsem zvládat Josefovy pokyny. Tu něco přečíst, tu někam ještě zavolat a něco víc upřesnit.
Práce jsme měli dost, to mě těšilo, i tak ale přišla hodina, kdy byla většina obsahu novin hotová, vysázená a mnou přečtená.
Josef mi pokynul, že se přesuneme k šéfovi. Následovala jsem ho. Nerada a dost vylekaná.
Počkala jsem, až se usadí. Sedla jsem si co nejdál od něj.
Nalil nám víno, přiťukli jsme si.
Pak poposedl. A pak ještě, až byl vedle mě. Já se schoulila. Cítila jsem se hrozně. Nelíbil se mi a hlavně jsem se ho bála. Netušila jsem, co udělám, až se na mne vrhne, což udělal vzápětí. Začal mě objímat a snažil se dát mi pusu. Já se choulila víc a víc do sebe, protože odtáhnout se nedalo, pevně mě držel. Když mě chtěl opět líbat, odvrátila jsem hlavu.
„Co je s tebou? Ty to nemáš ráda?“ zeptal se udiveně.
„Nee,“ pípla jsem šťastná, jak mi v této situaci krásně pomohl.
„No nekecej!“ pronesl a odtáhl se.
„Proč myslíš, že jsem rozvedená?“ chytla jsem se příležitosti.
„No jo,“ řekl. „To máš ale blbý.“
Raději jsem už mlčela, abych nic nepokazila.
„Ale víno máš ráda?“ zeptal se a zvedl ruku se sklenkou. Horlivě jsem kývala hlavou, že ano, a napila se.
„Jsi na baby?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Já nevím,“ řekla jsem pro jistotu.
Všimla jsem si, že se se mnou baví tak nějak shovívavě, skoro laskavě.
Víno jsme nedopili, nudil se se mnou už, tak jsme se vrátili k práci. Čekala jsem hromy, blesky z jeho strany, ale byl na mě hodný a dokonce mě pustil dřív domů.
Od té doby jako by nade mnou držel ochrannou ruku. Ráda jsem s ním pak sloužila, protože si ke mně nikdy nedovolil sebemenší hrubost, jimiž byl proslulý.
Některé kolegyně se mě po té službě ptaly: „Tak co Josef, jaká byla služba?“ a divily se, když jsem řekla, že v pohodě.
Za tři měsíce jsem ještě musela zvládnout další odmítnutí fotoreportéra, který se připomněl, ale to už jsem věděla, že když ho neurazím, budeme dál spolupracovat bez problémů.
Dá se říct, že jsem se tehdy naučila odmítat návrhy mužů tak, aby to nebolelo mě ani je. Na některé to ale neplatilo. Vedoucí rubriky v jiných novinách po mně vystartoval zcela bez skrupulí.
„Jsi ženatý,“ řekla jsem.
Na čas to zabralo.
„Nežijeme spolu,“ zkusil to zakrátko.
„Ale pořád jsi ženatý,“ nedala jsem se.
Zkusil manželku pomlouvat, jaká je to Xantypa, jak to u nich vypadá na rozvod, ale já trvala na svém. Se ženatými si nezačínám.
Pak mě poslal na nějakou akci, kde byla jeho žena. Sympatická, když jsme zjistily spojení přes něj, chvíli jsme si popovídaly o životě – obecně.
Po návratu do redakce jsem mu řekla, že jsem poznala jeho manželku a nevěřím mu ani slovo, protože je to pěkná a zábavná osoba.
Pochopil, že je bez šance, a začal se mi mstít. V redakci to jde snadno, každý článek lze napsat jinak. Vznikl mezi námi antagonismus, až jsem ho začala nenávidět a z redakce jsem raději odešla.
Později jsem podobné situace zvládala s nadhledem. Sice bez facek, o nichž zábavně vypráví paní Pecková, ale také s úspěchem. Jak šel čas, návrhů ubývalo. Ani mě to nemrzelo. Každý věk má něco. Ten, který prožívám, je neskonale nezávislý, plný nadhledu a porozumění pro slabosti žen i mužů a lásky k životu, až si přeju, aby trval nekonečně.
