Článek
„Jak dlouho už se takhle trápíš?“ zeptala se mne na srazu spolužáků z ekonomky tehdy nejlepší kamarádka. Naše cesty se rozdvojily po maturitě. Ona nastoupila do banky za přepážku, přišel osudový klient a její život dostal řád. Já jsem také našla práci v bankovnictví, ale ne za přepážkou. Zavřená v kanceláři, komunikující ponejvíc s čísly na počítačové obrazovce jsem si o fešném klientovi mohla nechat jen zdát.
Bylo mi šestadvacet, a jak to vypadalo, sny měly být i nadále mé největší povyražení. Můj sen měl jen jeden scénář. Ne, že mi ten hubený dlouhán s vlasy, které by mu moje máti přistřihla, jakmile by se objevil ve dveřích našeho domu, přímo klečel u nohou s prstenem v jedné ruce a kytkou ve druhé. Tak troufalá jsem nebyla, tehdy by mi stačilo, kdyby si mě všiml. Kdyby se na mě někdy podíval jinak. Víc osobně, zaujatě, možná trochu obdivně, hlavně však zamilovaně. Ale smířila bych se i s tím, že by se na mne jen usmál a třeba řekl: „To máme hezký den, že? Co děláte večer?“
No, létala jsem si vysoko, zpátky na zem. Můj idol se jmenoval Václav, prodával v prodejně s elektronikou. Je to obchod známé značky, občas jsem si tam chodila pro tužkové baterky, které jsem do té doby, než jsem uviděla Václava, kupovala kdekoli jinde. Jakmile jsem poznala, že to je muž mého života, mnohonásobně mi stoupla spotřeba tužkových baterek. Nenapadlo mě nic jiného, co bych si u něj mohla pořídit, protože co se dalo, to už jsem doma měla.
Vešla jsem vždy dovnitř, popošla k jeho úseku, počkala, až na mě měl čas, pak jsem si o ně požádala, zaplatila. Dělala jsem to průměrně třikrát v měsíci a krotila se, klidně bych chodila denně. Jen jednou prohodil víc, než prosím a děkuji. Tehdy jsem byla přesvědčena, že je naše vzplanutí vzájemné. Podruhé, potřetí, posedmé, podvacáté už se jen profesionálně usmíval a vlastně to tak dělal do té doby, než mi došlo, že jsem mu lhostejná. Vyzkoušela jsem různé vějičky, jak mu dát najevo, že nejsem obyčejná zákaznice. Vystřídala jsem veškeré oblečení ve všech možných variacích, jaké šly z mého šatníku vytvořit. Změnila jsem několikrát účes, barvu vlasů, líčení. Nezabralo nic.
Před Vánocemi jsem mu dřív přála jen slovně, později s malým dárečkem, pozorností za pár korun, aby to nevypadalo vlezle. Vždy se jen podivil, poděkoval a zdvořile mě pak přehlédl, aby se mohl věnovat někomu, kdo stál za mnou.
„Co na něm vidíš?“ zeptala se Klárka, kterou jsem tématem Václav málem otrávila. Přijela do rodného města zavzpomínat na studium a svobodná léta, myslela, že se mnou to bude ideální, ale nebylo. Unavovala jsem ji dotazy, co si myslí o tom, jak se ke mně Václav chová, co bych měla udělat, nedělat, jak na něj zapůsobit, mám-li šanci. I tužkové baterky si šla se mnou koupit, nastrčila jsem ji a zpovzdálí sledovala, zda se bude Václav chovat jinak. Kdepak, stále stejný úsměv, pozdrav a nic víc.
„Vždyť není vůbec hezký, ani nemá kouzlo osobnosti. Navíc je o půl metru větší než ty, jak byste se líbali? To by se musel před tebou sklánět jak před modlou,“ vzala to zvesela. Bavila se jen ona. Já kroutila hlavou v údivu nad „tím, že na Václavovi – nosil jmenovku – neshledává absolutní podobu s hollywoodským hercem Jeremym Ironsem v mladším vydání. Viděla jsem s ním všechny filmy. Když jsem poprvé vstoupila do tohoto obchodu a uviděla Václava, napadlo mě, že má Jeremy v Česku syna. Já vím, blbost, ale ta podoba!
„Jeremy je i teď jako stařík proklatě hezčí než ten prodavač,“ nedala si můj náhled vsugerovat Klárka a vyběhla na ulici. Loudala jsem se pomalu za ní. Ani posezení u kávy naše názory nesjednotilo, každá jsme si vedly svou.
„Že se na to už nevykašleš. Podívej, co je všude hezkých mužských,“ brblala Klárka a rozhlížela se kolem, čímž přitahovala pohledy mnoha mužů a rozdávala jim úsměvy. „Takhle se to dělá,“ sykla a vyslala další pousmání ke stolu u dveří.
„Ještě docela ujdeš,“ obrátila svou pozornost ke mně. „Nenapadlo tě, že nemusíš být jeho typ, nebo že někoho má? Jak dlouho chceš doufat, že se probere a všimne si tě? Brzy ti začnou odbíjet biologické hodiny, můžeš dopadnout tak, že zůstaneš bez něj i bez rodiny,“ pronesla a požádala obsluhu o druhou kávu. Tentokrát se šlehačkou. Byl začátek léta a počasí se nám podbízelo. Seděly jsme na otevřené terase a mohly sledovat lidi na ulici i v prosklené kavárně.
„Myslíš, že ho zlomíš, viď?“ zamyslela se a blaženě si vychutnávala první sousto kalorické kávy. Odložila sklenici a utřela si pusu od šlehačky. Měla elegantní pohyby a dávala najevo, že si je vědoma svého šarmu.
Nikam to s ní však nevedlo. Zjistila jsem, že mě nechce ani poslouchat, ani chápat, že se přijela pobavit a že jí začínám vadit, tak jsem se s ní po kávě rozloučila a vymluvila se, že něco mám. Ještě za mnou volala, zda si jdu koupit další tužkové baterky. Věděla jsem, že to nemyslí zle, tak jsem jen mávla rukou.
Od její návštěvy jsem však už nebyla v takovém klidu. Ničily mě její otázky. Například se ptala, zda mi Václav někdy dal jakkoli najevo, že o mě stojí. Nebo jestli se mnou prohodil víc slov než dobrý den, prosím a na shledanou. Uměla se ptát. Přemýšlela jsem o odpovědích, které jsem jí neposkytla.
Jak se mi to přihodilo, že jsem se tak beznadějně zamilovala? Snad ne kvůli Václavově podobě s tím hercem, i když prvotní podnět to byl! Jeho blízkost se mnou dělala divy. Fyzické divy – tohle jsem neměla nikdy s žádným mužem. Říká se tomu přitažlivost. Myslela jsem, že to přece musí být oboustranné, že ho ten šíp musel také zasáhnout. Že i jemu by se měly bouřit vnitřnosti a podlamovat nohy. Na to, že pracuju s čísly, projevovala jsem ve fantazii slušnou kreativitu.
Pokud se tohle přihodí člověku jednostranně, je to velké trápení, protože není v jeho moci nic ovlivnit. A tak jsem si vytvořila závislost. Lpěla jsem na ní, odmítala jiné kluky a snila, doufala, toužila, vzdychala, vyžívala se ve svém neštěstí neopětované lásky. Přitom jsem věděla, že jsem přitažlivá a že na mně není nic, čím bych ho mohla odpuzovat.
Zkusila jsem ho ignorovat, vymýšlela jsem si o něm hnusné věci, ale pak stačilo jít kolem toho obchodu a zmohla jsem se akorát na koupi dalších tužkových baterek, aniž jsem se na něj třeba vyzývavě dívala nebo jiným gestem ukázala, že tu nejsem kvůli baterkám. Takhle vůbec nemusel tušit, co se se mnou v jeho přítomnosti děje!
Jenže jsem tak byla vychovaná. Máma mi vsugerovala různé pravdy z roku raz dva, třeba že první oslovuje muž, že dívka se nemá podbízet, že má dělat drahoty. Cosi mi tu nesedělo. Hrát podle matčiných pravidel znamenalo prohrávat. Potřebovala jsem radu Klárky. Zavolala jsem jí. Radila mi, že ho mám pozvat do kina a lhát, že jsem vstupenky dostala v práci.
„To nedokážu,“ řekla jsem.
„A co se ti stane? Maximálně budeš mít jistotu, že o tebe nestojí, nebo že už jednu holku má,“ snažila se Klárka pomoct mi. „Kdyby se mi líbil a kdybych nebyla vdaná a bydlela blíž, udělala bych to za tebe, protože o nic nejde,“ dodala.
Cítila jsem, že na tohle nemám. Že nejsem tak odvážná jako ona. Potřebovala jsem zázrak, který by Václavem zatřásl v můj prospěch. „Ty tam nahoře, nemůžeš být ke mně aspoň trochu milosrdný a naznačit něco?“ pomyslela jsem si.“
Uběhlo několik dní od Klárčiny rady koupit lístky do kina. S odstupem už jsem ten nápad nepovažovala za nereálný – dokonce jsem už vybrala film, na který bychom mohli jít. A pak jsem vstupenky koupila. Jenže – jak mu naznačit, že je mám?
Opakovala jsem si Klárčina slova: „Co se ti může stát? Jen budeš vědět, na čem jsi.“
Tak jo, jdu do toho, řekla jsem si ráno v den s datem stejným, jako byl na vstupenkách. Nervy mi od rána vyváděly tak, že jsem se modlila, aby si mě šéfka moc nevšímala. Přesvědčovala jsem se, že nejde o život, a že když odmítne, bude to otázka několika minut. Ovšem představa, že by odmítl, mě přiváděla k zoufalství. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, takové to se mnou bylo.
Za tuhle pracovní směnu jsem si opravdu nezasloužila podíl na mzdě. Ale co, říkala jsem, vynahradím to firmě jindy. Jen ať už je konec a mám za sebou to, na čem mi záleží ze všeho nejvíc, přála jsem si a odpočítávala hodiny a pak minuty, až padla ta poslední, kdy jsem mohla zavřít stůl, vypnout počítač, přezout se do lodiček, vzít kabelku, přehodit hedvábný šátek přes ramena a vyrazit do ráje (nebo do pekla). Navzdory obavám a nedostatku odvahy jsem to měla promyšlené. Jako že se mi vysype na pult peněženka a z ní vypadnou vstupenky. Nenápadně se zeptám, zda by nešel a jednu k němu přistrčím. Teoreticky to bylo bez chyby.
Prakticky? Počkala jsem, až bude Václav volný, přistoupila, koupila tužkové baterky, vysypala peněženku, přistrčila mu jednu vstupenku, vykoktala, co jsem si předtím promyslela. Hleděla jsem se na špičky bot a nemohla vidět, co dělá. Dala jsem si pak ještě několik vteřin, než natáhnu ruku po vstupence, určené jemu, abych ji zase vrátila do peněženky a zahanbená utekla a už nikdy se sem nevrátila. Tak zněl scénář, protože jsem do poslední chvíle nevěřila, že by to mohlo vyjít.
Takže jsem si tu vstupenku konečně zase chtěla vzít, ale co to? Sahaly po ní dvě ruce. Jedna nebyla moje. Konečně jsem zvedla hlavu a odvážila se podívat na jejího majitele. Nadšeného, neskrývajícího milé překvapení. „No ne, zrovna jsem se na tuhle bondovku chystal, to půjdu moc rád,“ šveholil k mému údivu. „Mám volno od šesti,“ dodal a já, protože jsem neměla plán B, tudíž jsem vážně nepočítala s přijetím, jsem si jen uvědomovala, že ze sebe nedostanu ani půl slova. Zradila mě hlava bez jediné myšlenky a zradilo mě i rozbouřené tělo.
Vtom Václav promluvil podruhé: „Máme stejný vkus, také jsem na to chtěl jít.“
Mně byly bondovky ukradené, jen jsem si tipla, co by ho mohlo nalákat, takže jsem mlčela a poroučela si, abych aspoň řekla, že mám ráda Daniela Craiga.
„Kde se sejdeme?“ zeptal se pak. Navrhla jsem místo a čas a pozpátku z obchodu vycouvala, abych si venku, jen co jsem měla jistotu, že mě přes prosklené dveře neuvidí, mohla poskočit. Bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Za hodinu se mi měl splnit sen.
Přišel včas. Nekoupil mi nápoj ani nic jiného, rovnou jsme šli do sálu a usadili se. „O tom filmu mám načteny všechny recenze, chystal jsem se na něj, fakt moc díky,“ řekl.
„Jsem fanda bondovek,“ dodal po chvíli.
Nevzal mě za ruku, nepodíval se na mě jinak než jako dosud, tedy neutrálně. Jen si pohodlněji sedl a čekal na začátek.
Jak to, že se mě neptá, jak se jmenuju? Přece jsem se mu ještě nepředstavila!
„Jsem Veronika,“ zašeptala jsem.
„Ty asi víš, jak se jmenuju,“ odpověděl a sáhl si na místo, kde nosí při práci jmenovku.
Přikývla jsem a doufala, že mi něco o sobě ještě poví, nebo se zeptá na něco mě. Do začátku zbývalo ještě deset minut. Bavil se ale jen o filmu, nadšený, že ho uvidí.
Ale jo, líbil se mi také. Václav mi při závěrečných titulcích děkoval za pozvání a zvedl se, že půjdeme, ale seděli jsme uprostřed a lidé vedle nás chtěli číst titulky. Nenápadně jsem ho stáhla dolů. Cosi se ve mně naježilo.
Jakmile se davy pohnuly, vynesly i nás do chodby a posléze ven. Doufala jsem, že mě teď zase pozve on, třeba na pivo.
„Ještě jednou díky, máš to u mne, až přijdeš příště pro baterky, vyberu ti ty nejtrvanlivější,“ řekl, podal mi ruku, jako bychom právě skončili úřední jednání, a byl pryč. Nechal mě stát uprostřed dvojic, nadšeně si svěřujících dojmy z filmu, usedajících za stoly několika kaváren v areálu multiplexu. Stála jsem tam ochromená jeho nezdvořilým chováním.
Byl příjemný podzimní večer, mě roztřásla zimnice a po tváři se mi koulela horká slza. Za ní druhá, třetí. Rozhlédla jsem se, a ještě v dálce zahlédla jeho vysokou postavu. Utíkal na metro.
Utřela jsem si tvář a vydala se domů pěšky přesvědčená, že v tramvaji plakat nemůžu. Vyplakala jsem se cestou domů. Napřed to byl pláč strašně zoufalý, potom už jenom smutný, nakonec vzteklý – a když jsem se konečně naštvala, už se mi ani plakat nechtělo. Pomyslela jsem, jaký je to křupan nevychovaný, namyšlený, sebestředný. Doufala jsem, že se mi zhnusí, přestanu na něj myslet a bude mi úplně lhostejný.
„Už nikdy ti nedám vydělat a vůbec, jsem saturovaná zbožím z toho krámu na roky dopředu,“ napadlo mě a doufala jsem, že je to k smíchu, ale nebylo. Rozesmutnilo mě to stejně jako každá další myšlenka. Chtěla jsem se na něj zlobit a odsoudit ho, ale nešlo mi to. Než jsem šla spát, přistihla jsem se, že si vymýšlím omluvy pro jeho chování. Třeba že má doma někoho nemocného, nebo je stydlivý.
Nakonec jsem se utrápila k spánku. Ráno mě napadlo, že si neřekl o můj telefon, nezná příjmení, že se mi jednoduše neozve. Málem jsem ho zase začala omlouvat, třeba že byl rozpačitý, že ho to nenapadlo, dokonce jsem šla „na pokraj vlastní trapnosti a vysvětlovala sama sobě, že čeká, až zase přijdu pro baterky a na všechno se mě zeptá.
To je ono, ví, že mě zase uvidí.
Ráno byla porada, potom ještě jedna v užším kroužku, dostala jsem nové úkoly a až do konce směny neměla ani pomyšlení na svůj trapný osobní život. Pak jsem vyšla z budovy a podívala se na tu protější – kde je i ta prodejna. Nezamířila jsem tam, už jsem měla vyčerpané konto následků vlastní debility. Šla jsem domů a snažila se nemyslet na něj, anebo ho vidět ve světle jeho chování, zcela odlišného, než jsem očekávala. Jenže místo toho, abych vytvořila seznam jeho nezdvořilostí, vyloupl se mi seznam omluv a vysvětlení, proč neudělal to a udělal ono.
Nastaly dny, kdy jsem odkládala návštěvu obchodu, aby to nevypadalo, že jsem nedočkavá. Vydržela jsem odolávat týden, pak už mě hnala nedočkavost i zvědavost, jak se bude chovat. Vešla jsem do obchodu a hned jsem ho uviděla. Jednak je vysoký, jednak dělal něco, na co jsem nebyla vůbec připravená. Bavil se se zákaznicí! Ale jak! Všimla jsem si, že měla už zaplaceno a krabičku s něčím, vypadalo to na sluchátka, držela v ruce a byla na odchodu, ale on pořád povídal a povídal, a usmíval se a sjížděl po ní očima.
Vtom mě uviděl. Zamával na mě a já nadšeně vykročila. „Pardon, jen obsloužím slečnu,“ řekl mé konkurentce, ta poodstoupila a Václav se mě zeptal, jaké baterky to budou tentokrát. „Máme tu jedny fakt skoro trvanlivé,“ pokusil se o žert a sáhl do regálu za sebou pro značkové baterky, zbytečně drahé, jichž jsem měla doma desítky.
Já husa si je vzala, zaplatila za ně, a to bylo všechno. Když mě zinkasoval, vrátil se k rozhovoru s dívkou stojící opodál.
„Hele, ještě jednou díky a pozdravuj u vás v práci. To máte fajn, že dostáváte lístky do bijáku zadarmo,“ dodal a víc mě nevnímal.
Trvalo mi skoro rok, než jsem tu potupu strávila. Obchodu jsem se vyhýbala, dnes už mi je to skoro jedno. Ale nechodím tam, nejsou ve městě jediní. Když jsem Klárce všechno vylíčila, politovala mě sice, ale dodala, že doufá, že jsem vyléčená. „Konečně si najdeš někoho normálního.“
Zatím jsem se ještě pořádně nerozhlédla, dlouho trvalo, než mě Václavova přezíravost přestala bolet. Jedno však vím jistě. Sama si už nikoho vybírat nebudu. Asi nemám ten správný odhad.
