Článek
Se Slávkou chodíme cvičit. Už jsem si zvykla, že se mnou sdílí své starosti týkající se neochoty syna hrát hokej. Autoritativní rodiče by rozhodli - kluk bude hrát a basta.
Což o to, kluk by hrál ráda, ale ne hokej. A Slávka s manželem se nakonec projevili jako rodiče citliví, i když jim chvíli trvalo, než pochopili, že nespokojenost se synem nezavinil jejich Julián.
Nedělal jim radost. Byli to přesně ti rodiče, kteří věděli, kam to jejich jedináček dotáhne, už když zjistili, že je Slávka těhotná. Obětovali by se pro něj, jen kdyby ho bavilo hrát hokej tak, aby ho mohli tlačit k výkonům, které by ho přivedly do jednoho z nejznámějších klubů u nás. Vím, že je to stojí hodně peněz, ale chtěli ho natlačit do své představy o tom, co je pro něj nejlepší. Průšvih je, že jejich Julián, chlapec se jménem nehodícím se k příjemní, které tu nemůžu z pochopitelných důvodů uvést, má spíš umělecké sklony. Proto očekávané výkony nepřicházely a rodiče byli frustrovaní. Kluk byl také nešťastný, poslední dobou pořád nemocný.
Dovedete si jistě představit, co jsem Slávce poradila, když se mi svěřila, jak se Juliánovi vracejí virózy a jak ztrácí imunitu. Odmítla to. Nemůže připustit, že původ špatné odolnosti vůči nemocem je v psychice. Raději hledala radu u kolegy Karla, který píše o zdraví a nemoci. Aby mohla dostat Juliána do mladé reprezentace v hokeji, cpala ho medikamenty doporučované Karlem.
Julián se však jen tak nedal. Navrhl rodičům dohodu. Když jim vyhoví s hokejem, umožní mu oni hru na hoboj.
„Chápeš to? Ho-boj! Kdyby chtěl hrát na housle nebo klavír, to jsou nástroje pro sólisty, ale on si vybere jakousi troubu, s níž bude v orchestru neviditelný kdoví v kolikáté řadě,“ svěřovala se mi cestou z cvičení s výrazem zděšení a odporu.
„Kdyby moje dítě chtělo hrát třeba na pilu nebo na hřeben, umožním mu to,“ řekla jsem. „Když bude Julián dobrý, dostane se i k sólům,“ dodala jsem na obranu Juliána, kterého osobně neznám, ale jemuž fandím.
„Myslíš?“ zaváhala Slávka.
Vrátily jsme se k práci. Na you tube jsem vyhledala sólové skladby pro hoboj a poslala jí odkazy. Její rubrika sedí u vchodu, my u okna. Sledovala jsem ji. Za chvíli se otočila a ukázala mi zvednutý palec. Nasadila sluchátka a chvíli poslouchala.
Fajn, pomyslela jsem si, Julián už nebude bojovat sám.
Zajímalo mě, kde jejich syn, pohybující se z rozkazu rodičů spíš na ledové scéně než v koncertní, přišel k touze učit se hrát na hoboj. Prý byli se školou na koncertě a jeho uchvátila Dvořákova Novosvětská, kde je part pro hoboj a anglický roh.
Tohle mi sdělovala jeho máti s velkým opovržením. Jako by mluvila o klíštěti a ne o potomkovi.
„Dejte mu šanci, jednou by vás to mohlo mrzet,“ odvážila jsem se nabídnout radu.
„Jak si můžete myslet, že vynikne v hokeji, když ho nesnáší?“zeptala jsem se.
Odpověděla pohotově: „Nemyslíš, že na to, aby se začal učit hrát na ho-boj,“ opět to opovržení, „už je pozdě v devíti letech?“
Pokrčila jsem rameny. Nemá cenu hrát si na terapeutku a zbytečně přebírat zodpovědnost. „Prober to s někým, komu věříš,“ dodala jsem, už mi jel bus, tak jsem do něj naskočila a Slávce zamávala. Co jsem měla na srdci, to jsem řekla, dál musí sama.
Když se mi někdo svěřuje, mám tendenci mu radit, i když vím, že to nemám dělat. Nakonec, odborníků na kdeco je teď jako smogu v Praze…
Za pár dní po té rozmluvě mi Slávka sdělila, že o tom, co jsem jí řekla, přemýšlí. Teď prý jsou s manželem ve fázi zklamání z toho, že Julián jednou nepřiveze zlato z olympiády a ve fázi překonávání předsudků vůči nezajímavému hudebnímu nástroji.
Pře pár dni mi Slávka poslala zprávu: „Máš čas na kafe?“
Obě jsme se vydaly do kuchyňky. Dosypaly jsme do kávovaru čerstvá zrnka, já vyjádřila radost nad jejich vůní, což Slávku nijak nebere, každá jsme si nechaly udělat, co máme rády, a mezitím mi jakoby spiklenecky prozradila, že se spolčila s Juliánovým učitelem hudebky. Potvrdil synovo nadšení pro klasickou hudbu a také jeho výrazný talent.
„O víkendu musím přesvědčit Pepu, ať to aspoň zkusíme,“ řekla.
„Za to nic nedáte a kluk bude šťastný,“ povzbudila jsem ji. „A možná konečně zdravý,“ dodala jsem.
„Myslíš?“
„Doufám a moc bych vám to přála,“ odpověděla jsem diplomaticky. Ne, tohle není moje zodpovědnost, říkala jsem si cestou ke svému hnízdu, jemuž jsem ovšem vděčná za náměty k přemýšlení o životě.
