Článek
Jak se to vezme. První dny v úžasu nad zázrakem zrození pominou, je třeba se postarat. S jedním dítkem je to dost hračka. Obzvláště je-li nablízku nějaká babička. Taková, která se nevnucuje, ale ochotně pomůže, když už tatínek musí do práce. Jasně, ne každý si otcovskou dovolenou může vzít.
Tak a teď je na místě otázka, o jaké babičce je řeč. Matka mladé maminky, anebo tchyně? Ale to je přece jasné! Ta, co pomoc mladým nebere úkorně.
Ono se totiž za čas – někdy i velmi brzy po porodu - oslnění z přivítání potomka na svět mění v temnější chvilky. Maminka je unavená, dítko nespokojené, táta nemá moc čas…Tady se hodí jakákoli babička anebo chůva. Klidně i dědeček, to dá rozum, a znám pár vynikajících dědečků, budu však psát víc o babičkách.
Já nikoho takového po ruce neměla. Bydlela jsem daleko od rodného místa, manžel byl věčně na služební cestě. Proto nikdy, a je to už přes čtyřicet let, nezapomenu na to, co pro mě udělala kamarádka se svou mámou. Přišly na krátkou návštěvu. Jakmile mě uviděly s kruhy pod očima, zahnaly mě do postele, vzaly kočárek s mladším dítkem, starší za ručku a poskytly mi dvě hodiny spánku.
Tehdy jsem si také představovala, jak potkám kouzelného dědečka a on mi bude chtít splnit tři přání. Moje byla jasná: „Spát, spát, spát.“
Teď ze mě čas udělal babičku v očekávání. Mé kamarádky už jsou obdařeny. V okolí je tolik malých dětí, že by se státní rozpočet za dvacet let nemusel bát o své příjmy na důchodovém účtu.
Já jsem aktivně zapojena, potomci kamarádek jsou součástí i mého života. A tak vím, že malé děti nás, starší, nabíjejí. Energií, čistotou mysli, jednoduchostí pojímání světa. Uspokojit je není těžké. Babičky to umí. Dát dítěti najíst, udržet ho v čistotě a snažit se o jeho spokojenost, není nic, co by nezvládly. Jen aby jim to maminky robátek dovolily.
Nedávno jsme se s kamarádkou Ninou divily chování její dcery. Potřebovala od mámy pohlídat roční dítě, s tříletým šla k lékaři. Předala jí prcka v kočárku se slovy: „Mami, nevyndávej ho z kočárku. V žádném případě, jasný?“
„Co když bude plakat?“ pípla nesměle máma.
„Prostě ho nevyndávej,“ odsekla dcera.
Dítě pochopitelně brzy zaplakalo. „Já jsem se ale fakt bála ji neposlechnout,“ říká Nina.
„Však jsi jí to nemusela říkat,“ namítla jsem.
„Poznala by to, moc neumím lhát. Řekla jsem jí, že když jsem vychovala ji a její sestru, snad zvládnu podržet v náruči vnouče, ale bylo to zbytečné. Ona se rozhodla. Nevím, co si o tom mám myslet. Má mě za nesvéprávnou?“
Kdyby byla Nina stará, můžeme chápat dceru, že se bojí, ale Nině je dvaašedesát. Je aktivní sportovkyně a zvládne toho v životě pětkrát víc než její dcera.
No nic, ta mámu aspoň požádá. Jsou tu ovšem mladí rodiče, kteří své živé zázraky přidělují prarodičům jakoby za odměnu. Častým důvodem jsou vedle nedůvěry ve schopnost pohlídat i vysoké nároky materiálního druhu.
Babička Zdenka, šedesát osm roků, se marně doprošuje dcery, ať jí svěří dva vnoučky -pět a sedm let - na celý víkend. Marně. Nemá trampolínu, bazén, má staromódně zařízený dům (rekonstruovali ho s manželem před patnácti lety), v okolí, kde Zdenka bydlí, nejsou žádné atrakce, ZOO, Dinopark a další jim podobné.
„Maruško, a nestačilo by, kdybych s kloučky jen byla, povídala si s nimi, hrála s nimi deskové hry, někam je vzala, uvařila jim?“ zeptala se Zdenka dcery.
„Mami promiň, ale o tom nebudeme diskutovat. Však víš, že si kluky můžeš kdykoli vyzvednout ze školky, někde se s nimi stavit a přivést mi je domů,“ odbyla ji dcera. Jen podotýkám, že ty dvě mají jinak zdravý vztah. Kdyby byly rozbroje, věděla bych.
Znám mladou maminku, která zásadně odmítá svěřit své dítě tchyni. Nic ji nepřesvědčí. Manželově matce, je, pravda, sedmdesát, ale paní je čilá, pohyblivá, inteligentní. Tchyně se může s vnučkou pomazlit jen pod dohledem snachy. Tahle paní se snaží vymýšlet situace, kdy by měla holčičku pro sebe déle, a tak posílá syna s ženou do kina, na večeře. Má to však marné. Snacha se dušuje, že jí na to nenaletí. Její muž je z toho nešťastný, ale pro klid doma se podřídil.
Naštěstí mám i skvělé příklady toho, jak to taky jde. Jedna z mých nejbližších kamarádek má tři vnoučata. Když se před pár měsíci narodilo třetí – nečekaně, ale vítaně, Anna vyměnila svůj pražský byt za domek v místě, kam se pětičlenná rodina odstěhovala. Udělala to ze svého rozhodnutí, synovu rodinu a vlastně i nás, co se s ní vídáme, překvapila.
Je tedy nablízku, ochotná kdykoli pomoct v nouzi. Jinak stanovila, že synově rodině věnuje dva dny v týdnu. Jednou si vezme tříletou vnučku, za dva dny třeba tu, jíž je rok a půl. Půlroční chlapeček si na dny s babičkou ještě počká. Má se na co těšit. Občas jsem totiž u toho. Ty děti – všechny, Annin syn s manželkou i její vnoučata – vyhrály v loterii. Babička se nevnucuje, žije si svůj život, do kterého šikovně vměstnala i život svého syna, ale tak, aby se to všem líbilo.
Zrovna spolu toto téma probíráme. Otázka zní – kolik svého času mají prarodiče věnovat hlídání vnuků? Obě máme pár kamarádek, které se doslova obětovaly. Padají na ústa, ale hlídají o sto šest. Někdy zcela bez vděku potomků, kteří to berou jako samozřejmost.
Známe však i „babičky“, které odmítají hlídat úplně. Jedna se cítí být příliš mladá (je jí šedesát), druhou to „prostě nebaví“. Raději chodí do práce.
Děti těchto kamarádek využívají služeb tzv. hlídaček. Vybraly si je na internetu.
Mám kamarádku Evu, je jedna z nich. Přivydělává si tak k důchodu. Vybrala si ji rodina osmnáctiměsíčního Rostíka. Dnes je mu tři a půl. Eva se rozhodla poté, kdy se jí na Moravě narodili dva vnoučkové, pobývat tu a tam v rodině své dcery. Rostíkovým rodičům to včas nahlásila. Ať si za ni najdou náhradou.
Rodina se málem zhroutila. Přemlouvali ji, ale uznali, že vlastní vnouče má přednost. I tak Eva Rostíka občas ještě pohlídá, skoro jako by to bylo její další vnouče.
Nikoho neodsuzuji. Každý se sám rozhodne, zda svým potomkům s dětmi pomůže či nikoli. Ani nevím, co je moc a co je málo. To si opět musí každá rodina určit sama. Chápu, že jsou situace, kdy je třeba více času prarodičů, někdy i intenzivněji, ale když jde vše, jak má - jak by to tedy mělo být?
Na to asi nemá odpověď nikdo. Snad jen - aby byli všichni spokojení…
Jedno však vím jistě. Děti, které mají babičku a dědu, s nimiž buď skoro rostou, nebo se vídají skutečně dost často, jsou ty nejšťastnější.
