Článek
Vzpomínám, jak mi jedna příbuzná vnucovala prostěradla a povlečení z nemocnice, kde pracovala. Nechápala, proč to nechci. „Vadí mi to nemocniční razítko na každém kousku,“ řekla jsem.
„Ty naděláš!“ odfrkla a urazila se.
Taky si vybavuji z pozdější doby, jak musel majitel firmy, kde jsem pracovala, rozvěsit na toaletách prosbu napsanou velkým tlustým písmem, aby si zaměstnanci neodnášeli domů toaletní papír. Tentýž vlastník, když zjistil, že si pracovníci tisknou na xeroxu své osobní věci, umístil xerox a tiskárnu do jedné místnosti a klíč svěřil sekretářce. Zapisovala každého, kdo si ho vzal.
I tak se z firmy dál ztrácely věci. Tu zmizela varná konvice, jindy zase káva, která byla nějaký čas k dispozici. Jakmile se zjistilo, že si ji někdo odnáší, tento benefit pro nás, ostatní, skončil.
Jednou jsem si z návštěvy příbuzné odnášela darované indulony. Až později jsem se dozvěděla, že je kradla v práci. Když jsem jí to vyčetla, obořila se na mne, že jsem si je od ní neměla brát, a pak řekla, že na tom nevidí nic špatného.
„Je to soukromý majetek, je to, jako bys kradla u sousedů,“ neodpustila jsem si.
„Morální autorita se ozvala,“ prskla velkorysá dárkyně kradených věcí.
Pak jsem měla co dělat, abych si nedělala nic z toho, jak mnou pohrdá, místo aby to bylo opačně.
Marně jsem si poroučela, abych všude možně tohle přikrádání neviděla, nevšímala si ho a nepletla se nikomu do podobných kšeftů. Vždy jsem totiž byla ta špatná já. A nejen v práci.
Se sestřenicí Zitou máme chaty na sousedících pozemcích v nádherném kraji Křivoklátsko. Zlatí naši tátové - bratři. Koupili pozemky a začali stavět. Chatu stihl Zity táta dostavět, můj ne. Zemřel náhle na infarkt, a tak jsem zdědila stavbu a pomalu ji po krůčcích budovala, zatímco si Zita s rodinou užívali v hotovém.
Neměla jsem nikdy na to, abych chatu vybudovala podle představ, řídila jsem se penězi. Jedno jsem si ale dopřávala – tu a tam jsem utratila za sazeničky. Jednou za překrásné narcisy. Zasadila jsem je, odjela na týden do města, kde jsem žila a pracovala. O víkendu jsem se vracela na chatu.
Jednou měla Zita dlouhodobou nemocenskou, a tak se na svoji chatu přestěhovala. Věděla, že já přijíždím v pátek kolem sedmnácté hodiny. Jednou mě šéf pustil dřív, a tak jsem vyrazila.
Jak jsem se blížila ke své chatě, všimla jsem si, že je otevřená branka. Vystoupila jsem z auta a koho nevidím. Zitu, jak vytrhává ty mé nádherné narcisy.
Nezmohla jsem se ani na slovo a co myslíte? Ona vynadala mně.
„No co, pár sazeniček, snad tě neubude,“ bručela, když kolem mě prošla s trsem mých květin, aniž se omluvila či své chování vysvětlila, anebo aniž mi ty kytky vrátila.
A já tam stála neschopná slova ani gesta.
Zmizela ve své chatě a já jsem přemýšlela, co dělat. Nakonec jsem neudělala nic. Nechtěla jsem si kazit vztahy v místě, kde tak ráda trávím víkendy. Mít trable s nejbližšími sousedy, natož s nejbližšími příbuznými, to by bylo peklo.
Nějaký čas byla Zita ve střehu, jako by očekávala, kdy začnu na téma narcisy.
Sice jsem jí nic neřekla, ale je to pořád ve mně.
Jo a k tomu, že jsem morální autorita, ironicky řečeno, jen tolik: Když mi bylo osm, ukradla jsem v samoobsluze malou čokoládovou tyčinku. Neochutnala jsem ji, venku jsem ji hodila do křoví a to, co jsem prožila ve strachu, že to na mne praskne, mě vyléčilo z dalších pokusů přivlastnit si něco, co není moje. Mnohokrát v životě se mi toto rozhodnutí potvrdilo, protože jsem sama byla několikrát okradena. Ten pocit je příšerný - zoufalý zásah do intimního soukromí člověka.
Beznaděj.
Můžete zuřit, jak chcete, plakat, nic nepomůže. Co vám někdo ukradl, už zpátky nezískáte. A tak je lepší žít podle hesla: „Co nechceš, aby ti dělali druzí, nedělej ty jim.“
