Článek
Kdybych nesdílela život s mnoha dobrými lidmi, které na své cestě potkávám, a kdybych podléhala všemu, čím se nás snaží ovlivnit jednotlivci i skupiny, využívající obrovskou možnost komunikace, jakou neměla žádná jiná generace, možná bych se přestala těšit ze života.
Však co, je mi, kolik mi je, lepší už to nebude, vrásek přibývá, vlasy zešedivěly a tělo nechřadne jen díky tomu, že mu to nedovolím, ale i tak perspektiva nic moc. Pár let života ve společnosti, která se neumí radovat, chválit, pyšnit, nemá důvěru ani vztah ke své zemi. Navíc já už bez perspektivy zažít ještě partnerskou lásku, pocit, že se líbím, dokonce někdy už i přání líbit se. Tak to prostě je, měla jsem možnost si všechno, co už nebude, užít a je jen na mně, jak jsem to uměla či neuměla.
Sice i teď dělám, co můžu, abych chodila rovně a svižně, moderně oblečená a upravená, ale stojí to víc a víc času, námahy i peněz. Zatím mě to však baví.
Vstávám každé ráno natěšená na den, který mám před sebou. Už večer, když jdu spát, píšu pár lidem, s nimiž jsme denně v kontaktu, jak se těším na ranní kávu. Odepisují totéž. A skutečně, jakmile vstanu a piju první šálek kávy, mám důvod se radovat . Dožila jsem rána! Vstala jsem ještě pořád čile! Mám kolem sebe lidi, kteří čekají, až se ozvu, nebo už se ozvali!
Pořád je co číst a na kávu také mám
Moje rána jsou jako rána mnoha lidí po celé věky od dob, kdy noviny a časopisy začaly provázet naše životy. Naštěstí odebírám média, která mě nechtějí strašit, manipulovat mnou, nenabízejí mi bulvární informace a ani nelpí na přemíře zpráv o zločinnosti a o temné stránce našeho žití. Informují o tom, co se děje objektivně a erudovaně.
Ještě že tak! Na sociálních sítích není svět moc objektivní. Je občas plný zášti, závisti, nepřejícnosti, strachu, nenávisti a pomluv. Někdy se jeví katastroficky.
Ale takový byl vždycky, akorát lidé neměli možnost se to dozvědět. Dlouho žili obklopeni jen svým malým světem v dosahu několika kilometrů, později rádiových vln, pak už televize, snažící se kompenzovat zlé zprávy zábavou.
A tak když jdu vařit oběd pro rodinu, která se odpoledne vrátí z práce, mám u plotny o čem přemýšlet. Protože jsem povahy optimistické, koukám shodit ze sebe co nejrychleji tu bídu světa a snažím se vyvolávat si v mysli pozitivní momenty.
Kde je brát? Všude, stačí sledovat, co nás obklopuje. Zjistíme brzy, že se svět na sociálních sítích a v některých mediích sice jeví opravdu hnusný, ale ve skutečnosti:
Každý známe několik opravdu šťastných lidí.
Já například jeden pár z rodiny. Čerství novomanželé a rodiče půlroční holčičky. Byla jsem na jejich svatbě a prožívala s nimi různé peripetie jejich mladého života. Aby si mohli pořídit byt, odvážili se na pár let odcestovat do zahraničí. Ač oba vysokoškoláci, nikdy by si za tak krátkou dobu doma tolik nevydělali. Vrátili se otrkaní světem, s potřebnou částkou, nutnou pro vyřízení hypotéky, a spokojeně založili rodinu. Jejich štěstí je štěstím nás všech, kteří to s nimi prožíváme.
Šťastná je i moje kamarádka. Dva synové ji obdařili během čtyř let čtyřmi vnoučaty. „Ty děti mě nabíjí,“ říká přítelkyně, s níž je radost být v kontaktu. Je prostě šťastná. Nemá potřebu stále něco kritizovat, na něco si stěžovat. Problémy řeší okamžitě, nic neodkládá. Nikoho neposuzuje, bere lidi takové, jací jsou. Ti, co jí konvenují, zůstávají v její blízkosti. Je jedna z těch, s níž sdílím ranní kávu a s níž jezdím na dovolené do přírody, kterou obě milujeme.
Platí, že kdo miluje přírodu, miluje život?
Mám také kamarádku, kterou by mnozí lidé za šťastnou rozhodně nepovažovali (to platí o mně). Ne všechno se v našich životech vydařilo, ale máme takovou povahu, že jsme se naučily vybírat si z toho, co se nabízí, to nejlepší. I s ní sdílím ranní kávu. Sledujeme dění, jsme naladěny na stejné vlně. Vidíme svět podobným pohledem, doplňujeme se a spolu hodnotíme vše, co nás zajímá. Včera večer (s každým z lidí, s nimiž sdílím život, nejen piju ranní kávu, ale přejeme si dobrou noc, než shrneme, co nám den přinesl) jsme se shodly, že je zapotřebí víc a víc optimismu, otevřenosti, velkorysosti a kritického myšlení, abychom si udržely radost ze života, kterou si fakt nenecháme nikým vzít.
Jsme ve věku kdy nás opouštějí naši nejdražší, ale jsme natolik rozumné, že to bereme stoicky. I nás to čeká. Navíc je stále pro koho žít.
Nedávno jsme vzpomínaly, kdy jsme byly v životě nejšťastnější. Vždy to bylo v důsledku sdílení radosti s jinými lidmi. Ať to byla svatba a narození dětí, nebo oslavy různých úspěchů jiných, ale i svých. Protože ještě pořád máme chuť něco tvořit a nejsme líné, vztahovačné, ublížené ani závistivé, život nás stále baví i bez toho, co už opravdu musíme oželet. A tak mě dnes ráno nad prvním hrníčkem kávy napadlo, že o těchto drobných, nenápadných ale účinných radostech nás, žen věku pokročilejšího, napíšu tuto pozitivní úvahu.
