Článek
Vždy citlivě vnímala lež a od dospělých mě moc mrzela. Chtěla jsem v nich mít vzor podle toho, jaký obraz jsem si o nich vytvořila. Vyrostla jsem v ženu, která si chce jít svou cestou a nepřizpůsobovat se falešné morálce, nemá zájem nikoho převychovávat a chce brát lidi takové, jací jsou.
A vdám se jenom z lásky, slibovala jsem si.
Po střední škole jsem si našla práci i bydlení v okresním městě a domů jsem jezdila jen o víkendech a na svátky. S rodiči i bratrem jsem vycházela bez problémů, ale nesouhlasila jsem s mamkou, která byla pořád naštvaná na tátu, ale nikdy mu neřekla proč. Stále mu něco vyčítala, hlavně že zapomíná na jejich výročí, na svátky a narozeniny, že ji nikam nevezme – ale ani on nikam nechodí. Z práce domů. Nají se a maže do sklepa, kde má truhlářskou dílničku a tam vyrábí drobnosti, které ani moc neprodává, spíš daruje. Hlavně ho to baví, je spokojený a cítí se naplněný. Mamka se na něj zlobí i za to, že „je furt ve sklepě“.
Ona je pedant na úklid domácnosti. Každé tři týdny pere záclony, denně uklízí. V bytě to vypadá jak v laboratoři, nikde nesmí být nic položeno, pořád za námi chodí a sbírá věci, i drobky z koberce. Když jíme, očima nás hypnotizuje, aby nám nic neupadlo z talířku. Nesnáší, když si jej vezmeme k televizi.
Těch peněz, co utratí v drogerii! Na polici v koupelně má dvě řady přípravků na čištění všeho možného, řekla bych, že i toho, co ani doma nemáme. Nikdo jí to nevyčítá, táta si ani nevšimne, jak jdou její nákupy do peněz. Na té polici má máti všechno, na co jsou reklamy. Je jediná z naší rodiny, kdo se na ně dívá. Baví ji jenom reklamy, všechno ostatní ji rozčiluje.
Večer sedne k televizi a napřed vzdychá, jak je sedřená. Nikdo na to už nereaguje, je to každodenní kolorit. Potom pustí televizi a začíná kritizovat všechno, co vidí.
„Ty teda máš ránu,“ říká moderátorce.
„No, tak na tebe jsem fakt zvědavá, ty kreténe, měl jsi už dávno odstoupit,“ mluví na politika, kterého nesnáší.
„Proč ty moderátory tak debilně oblékají?“ vznáší dotaz, ale nikdo nereaguje, a tak pokračuje: „Jen se podívejte, takovou má ta holka pěknou postavu a oni ji obléknou jak hastroše do šatů se širokou sukní.“
Moderátorce počasí prý zas oblečení zdůrazňuje jisté partie.
Zahraničář v zemi, kde je stále vedro, nemá vkus, protože chodí „v montérkách“.
To je naše máma. Někdy se tátovi ani nedivím, že je raději ve sklepě.
Protože ji mám ráda a ona nás taky, svým způsobem – hlavně když neděláme binec, nechtěla jsem dopadnout jako ona a být na ni nazlobená za to, jak je sebestředná. Našla jsem si podnájem v okresním městě. Odstěhovala jsem se po maturitě na umělecké škole designu a nastoupila do jedné továrny jako návrhářka kancelářských interiérů.
Pracoviště mám nádherné. Zabírá půl podlaží administrativní budovy a je prosvětlené mnoha obrovskými okny. Taky je plné mužských kolegů. Hýčkají si mě, i když nejsem bůhvíjaká krasavice. Sportovní typ vzhledem i oblékáním, sázím na jednoduchost.
Sport mě také baví, takže jsem zapadla do party některých kolegů. Než jsem se vdala, jezdila jsem s nimi lyžovat a hrála tenis. Dvouhru i čtyřhru. Se mnou se moc neprohrávalo, jsem nejen sportovně založená, ale i důkladná. Všechno, co dělám, se snažím dělat pořádně, což bylo vidět i při zápasech. Každý se mnou chtěl do dvojice ve čtyřhře.
Po zápase jsme chodili na pivo. Po vyhrané čtyřhře ve dvojici s Ivanem jsme také šli trochu zapařit.
Jsou dny, na které se nezapomíná. Já nezapomenu na den, kdy jsme se do sebe s kolegou Ivanem zamilovali. Konec jara, příroda nádherně probuzená, všechno kolem vonělo. Stromy, keře, tráva ještě nebyly spálené sluncem, měly šťavnatou zelenou barvu. Exteriér ke vzniku lásky jako stvořený. Podlehli jsme tomu kouzlu a zabouchli se do sebe celým srdcem. Rozum jsme někde zapomněli.
Dá se říct, že jsem si na něj myslela už dřív, protože mě přitahovala jeho nevšímavost. Byl jediný, kdo nedával okatě najevo zájem. Taky se mi líbil. Sportovní postava, vždy upravený a pro mě voňavý. Jasně, chemie.
Přesto jsem si počkala, až si vybere i on mě. Když se tak stalo, byla jsem přesvědčená, že mi spadlo štěstí z nebe. Nikdo z rodiny mi ho nerozmlouval. Zdál se všem přijatelný. Choval se velmi neutrálně. Zdvořile, ale udržoval si odstup. Vždy si udělal, co chtěl, ale uměl to nenápadně, nikoho nepopudil. Nehádal se, ale ani nikomu nic nevnucoval. Nechal lidem jejich názory, a i když měl jiné, necítil potřebu jim je strkat před oči. I to mi imponovalo.
Brali jsme se ve stavu, kdy s námi ještě cloumaly hormony a ovládala nás vášeň. Proto jsme také na svatbu spěchali, chtěli jsme si zařizovat společné bydlení. Shodou okolností se v domě, kde jsem si pronajímala pokoj u ovdovělé paní, uvolnil malý byt po pánovi, který v něm žil celý život až do svých pětaosmdesáti. Tím, že jsem o něm věděla hned, odpadla majiteli nutnost inzerovat a rovnou mi jej pronajal. Byt byl však hodně zanedbaný, čekala nás spousta práce na jeho rekonstrukci. A velké výdaje.
V trvající zamilovanosti jsem se do toho pustila s vervou, s jakou se pouštím do všeho. Byla jsem důkladná, ale co to? Ivana snaha zvelebit si bydlení brzy přešla. Byl ochotný vymalovat zdi, opravit, co nefungovalo, ale nic víc. Raději ve volném čase hrál tenis a trávil čas s partou.
Představovala jsem si to jinak. Po práci domů a tam další šichta. Na svém. Také že budeme šetřit na nové dveře, na koupelnu a kuchyni, na nové podlahy. Ivan však nadále preferoval hospůdky po tenise. Zpočátku mě tahal, nikdy nechtěl jít z práce rovnou domů. Jenže já už se viděla v tom, jak drátkuji parkety a natírám rámy oken. „Nezlob se, ale nejdu, chci pokročit v rekonstrukci, ať to tam máme brzy hezké,“ omlouvala jsem se.
Mávl rukou a nechal mě jít domů. On si šel po svém.
Já místo toho, abych se někdy přidala, zahrála si zase tenis, zasmála se v partě u piva a druhý den ho žensky přiměla k práci doma, jsem se na něj akorát dokázala zlobit a nic mu neříct. Nic o tom, co si myslím, jak bych si představovala naše soužití. A také se zeptala jeho, jak on to vidí.
„Já se tady dřu a on si hraje tenis,“ zuřila jsem.
„Kdyby aspoň nákup přinesl, ale ne, to musím já, chodí k hotovému.“
Když přišel večer domů a chtěl mi vyprávět, protože jsem znala lidi, s nimiž trávil volný čas, odbyla jsem ho tím, že jsem na rozdíl od něj makala na bytě a že jsem unavená.
Nepoznával mě, ale ani já jeho. Nevěděla jsem, jak ho přimět, aby se mnou sdílel zodpovědnost za naše bydlení a neuměla jsem si říct o jeho pomoc. Zkoušela jsem to všemožně.
„Chystám se zítra pokládat „plovoučku“, mohl bys mi s tím pomoct?“
„Probereme to ještě, uvidím, co bude zítra,“ odbyl mě.
Druhý den se mnou z práce domů nešel, vrátil se zase až večer, kdy já už měla hotovo. Opět jsem se na něj zlobila, že mě v tom nechal.
Na rekonstrukci bytu se takřka nepodílel, a to ani finančně. Hospodařili jsme každý za své, na inkaso a nájem jsme jeden i druhý dávali půlku, ale dostat od něj víc peněz na další výdaje bylo velké umění. To, že se o všechno starám sama, bral jako samozřejmost a já se přizpůsobila. Přestala jsem na něj spoléhat a počítat s ním.
„Mohla bych tě poprosit, abys někde sehnal, nebo si půjčil vrtačku a navrtal do zdi díry na obrazy?“ zeptala jsem se ho, když už jsme díky mému úsilí bydleli skoro podle někdejších společných, později jen mých představ, a zbývaly detaily.
Pro jistotu mi neodpověděl. Nikdy nic neslíbil.
Vrtačku pochopitelně nepřinesl nikdy. Dohodla jsem se s mým bratrem, který jednou přišel a díry do zdi navrtal.
Naznačoval, co to mám za chlapa.
„Neřeš to, brácho, požádala jsem tě, ty jsi souhlasil, tak vrtej. Dostaneš dobrou večeři,“ smála jsem se.
Jak to, že jsem s bratrem uměla jednat na rovinu a s Ivanem ne? Na něj jsem byla už jen naštvaná.
Bratr asi po hodině práce usedl ke stolu v naší nové kuchyni a dostal na talíř pořádnou porci pečeného masa se zelím a poctivými knedlíky, které jsem dělala dokonce kynuté, kdepak prášek do pečiva.
„Ségra, ty být moje žena, nosím tě na rukou,“ lichotil mi, zatímco naháněl knedlíkem po talíři poslední zbytky omastku z masa a zelí. „A vůbec, kde máš muže?“ zeptal se, jako by mu teprve došlo, že Ivana nejen zastoupil v práci na našem bytě, ale i v pozdním podvečerním čase.
„Hraje tenis, asi si šli posedět,“ řekla jsem popravdě.
Bratr odfoukl ofinu, která mu skoro zakrývala jedno oko, a zadíval se na mě pátravýma upřímnýma očima. Chvíli mě pozoroval – já jeho taky. Mám hezkého brášku, říkala jsem si. Má bytelnou, a přitom ne měkkou postavou, husté tmavě kaštanové vlasy skoro po ramena.
„Tobě to fakt nevadí, že ti nepomáhá?“ zeptal se Michal a stále mě pozoroval, jako by mě chtěl přistihnout při lži.
„Vadí, ale jak ho mám přinutit? Dělá si, co chce.“
„Musíš použít svůj šarm,“ zasmál se bratr, dopil limonádu, protože pivo nemohl, přijel na motorce, a zvedl se od stolu. Objal mě silnými tlapami a pošeptal mi do ucha: „Máš na víc, ségra, pamatuj.“
Odfrčel a já se vracela do bytu, který byl sice vypulírovaný, jak jsem si to od začátku představovala, ale byla jsem v něm sama. Ivan se mnou nadšení nesdílel.
Toho, že obrazy visí, si večer všiml.
„Mohla jsi počkat, udělal bych to,“ zabrblal.
„Jasně, jako všechno tady,“ odfrkla jsem.
Pak se šel najíst. Navařila jsem hlavně kvůli Michalovi, ale samozřejmě zbylo i na Ivana. Naložil si talíř a mlaskal u jídla, jako by byl doma sám.
Chodila jsem po bytě a zuřila. Všechno mi na něm už začínalo vadit. Jak jí, že si přijde k hotovému, že mi s ničím nepomůže.
Ani to pitomé prádlo si nevypere, brblala jsem si v koupelně a cpala do pračky jeho zpocené oblečení z tenisu.
Po takové konverzaci nemohl být ani sex. Když jsem si uvědomila, jak mi na něm všechno vadí, začaly mi být jeho dotyky protivné, a tak jsem uhýbala a vymýšlela finty, jak nejít spát zároveň s ním. Zpočátku se divil, vnucoval, pak si sex vynucoval, až to vzdal a přestal chodit domů. Někdy se neobjevil i několik dní.
Když jsem už neměla v bytě žádnou práci, napadlo mě, že by se hodilo mít dítě. Ale to bych s ním musela občas do postele, zhrozila jsem se a uvědomila si, že to nedokážu, protože k němu mám fyzický odpor.
No a jak jsem vždy zastávala názor upřímnost nade vše, uvědomila jsem si, že svatba s ním byl omyl, že se k sobě vůbec nehodíme. Mít s ním dítě by mi přišlo pokrytecké, ale věk na dítě jsem už měla, a tak jsem se připravila na to, že mu navrhnu rozvod.
Předtím jsem to však chtěla probrat s rodiči, a tak jsem k nim po delší době přijela na víkend. Oba mě rádi viděli, i když každý projevoval radost po svém. Táta mě upřímně objal, řekl, že skvěle vypadám, zeptal se, jak se mi daří v práci a co Ivan. Mamka se mě zeptala, jestli mám hlad, nakrmila mě a na nic se neptala, zato mi sdělila, co všechno zase udělala. Uklidila spíž, zásuvky v kuchyňské lince, vyprala závěsy a tátovi musela třikrát opakovat, aby jí je sundal a pověsil.
Seděly jsme spolu v kuchyni u stolu, já jedla její šunkofleky, které nikdo neumí jako ona, protože není líná koupit uzené žebro a patlat se s tím.
„Jsi hubená jak prut, že ty se ani pořádně nenajíš?“ začala konverzovat, jakmile pochopila, že na její stížnosti na to, jak je sedřená, nebudu reagovat. Byla na to zvyklá, když takhle začala, všichni nenápadně opouštěli místnost.
„A co Ivan?“ pokračovala.
Nic jsem neřekla, soustředila jsem se na jídlo, ale také jsem si ji nenápadně prohlížela. Najednou jsem si totiž všimla, jak se zanedbává. Měla na sobě staré vytahané šaty, byly jí volné a deformovaly postavu. Vlasy neupravené, stažené do gumičky, ale neměla je dostatečně dlouhé, aby se jí vytvořil ohon, a tak jí zpod gumičky lezly ven. Vypadala jak uklízečka.
Až jsem se při tom pomyšlení lekla, málem mi zaskočilo sousto.
„Co je?“ zeptala se.
„Povím ti to, až dojím,“ snažila jsem se oddálit okamžik, kdy jí řeknu o rozvodu.
„Mám se bát?“ pravila.
„Ne, nejde o život, neboj, jsem zdravá, jím dostatečně, měla jsem poslední dobou dost pohybu při rekonstrukci bytu, tak nebylo z čeho přibrat. Už je to hotové, musíte se s tátou přijet podívat,“ drmolila jsem a dojídala vynikající šunkofleky.
„Mami, jako vždy, povedly se ti, děkuju,“ řekla jsem, vstala od stolu a uložila talíř do myčky.
„Dáme si kávu?“ navrhla jsem.
Mamka vyskočila a že ji připraví.
„Seď a nechej se obsloužit,“ nedala jsem se a rukou jí ukázala, ať sedí v klidu na židli.
Kávu jsem připravila a odnesla do obýváku. Usedly jsme. Já do křesla, mamka do protějšího. Gauč patří tátovi, u televize na něm leží. Nikoho z nás by nenapadlo mu jeho místo zasednout.
„Mami,“ řekla jsem a napila se kávy. „S Ivanem nám to neklape, žijeme každý sám, s ničím mi v bytě nepomohl, nechodí domů, chci se s ním rozvést,“ vychrlila jsem na ni stručnou pravdu, protože neumím okolkovat a mlžit.
Její výraz se změnil od překvapeného ke zlostnému.
„Proč si s ním nepromluvíš? Copak to je důvod k rozvodu?“ vyjela.
„Nedá se s ním mluvit, všechno mi odkývá a dělá si, co chce,“ přiznala jsem.
„Tak mu to nedovol, copak to s ním neumíš? Rozvod je až ten poslední krok. Podívej na mě a na tátu, nemysli si, že jsem někdy neměla důvod od něj odejít,“ spustila monolog, jehož pokračování jsem znala a nechtěla znovu poslouchat, a tak jsem ji přerušila: „Mami, kdyby se Ivan choval jako táta, tak by mě rozvod ani nenapadl.“
Zrozpačitěla. Na jedné straně mi chtěla být příkladem vzorné manželky, na straně druhé by si ráda postěžovala, jak jí táta s ničím nepomůže – podotýkám, že s ničím znamená s úklidem. Jenže táta je ten, kdo financuje domácnost. Máma už několik let nepracuje, má částečný invalidní důchod kvůli bolesti zad, předtím pracovala v zahradnictví.
Vždy ví, kde tátu najde, ale to ona neocení. Ani to, že nemusejí kupovat dárky, protože táta je vyrobí. Snaží se, aby byly důstojné, někdy je to i menší komoda nebo police. I mně do bytu vyrobil policovou stěnu, kterou jsem si navrhla. Nic nenamítal, přijal můj návrh a pustil se do toho. Proto ho mám tak ráda. Zbytečně nediskutuje, nikoho nepřesvědčuje.
Ne jako máma, napadlo mě.
No jasně, mamka je manipulátorka.
A není upřímná. Na tátu pořád nadává, ale nikdy mu nic otevřeně nepoví. Nepoví mu, co jí vadí, nepožádá ho přímo, aby něco udělal nebo nedělal.
Jako ty, došlo mi. I ty se tak chováš k Ivanovi, totálně jsi doma uplatnila matčin vzorec. Raději si všechno uděláš sama, pak jsi na něj naštvaná a odmítáš s ním spát.
Máma mlčela.
„Mami,“ rozhodla jsem se začít klást zásadní otázky, „proč ty někdy neřekneš tátovi, jak se cítíš a co tě štve?“
„A je to tu zase, už jako děcko jsi byla se svými otázkami na tělo nesnesitelná,“ vyjela na mě, strhla gumičku, vlasy se jí rozlétly kolem hlavy, znovu je do ní stáhla, ale za chvíli už se jí začaly zase uvolňovat. Všimla jsem si, jak má neupravené ruce, jako by si kousala nehty.
Najednou mi jí bylo líto. Vstala jsem ze židle, popošla k ní a sehnula se, abych ji mohla obejmout.
„Mami, nezlob se na mne, ale ty mi tady kážeš, a přitom já si uvědomuju, že jsem se k Ivanovi chovala jako ty k tátovi. Taky jsem mu neřekla, co mě trápí, štve, nenutila ho, aby mi pomáhal při rekonstrukci bytu. To mám tedy vzorec,“ dodala jsem a abych ji nezarmoutila, znovu jsem se k ní nakrátko přitiskla; na doteky ani na vyjadřování citů si moc nepotrpí.
Však hned vstala ze židle, aby nebyla tak ovladatelná. Honem začala odnášet do kuchyně hrnky od kávy, aby mi nedala příležitost pokračovat na citlivé téma.
To ani nemusela. Náhle jsem viděla svoje manželství jiným pohledem. Viděla jsem, jak Ivan mnohdy netuší, proč jsem vzteklá a nemluvím s ním, proč mu odpovídám uraženě jedním slovem nebo jinotaji. Já, která si tak vždycky potrpěla na upřímnost a na pravdu.
Mamka, jako by ji konečně napadla odpověď, se otočila od kuchyňské linky a řekla: „Nepovím tátovi nic, abych se ho nedotkla. Říkám si, že když se sám nedovtípí, nebudu se vnucovat.“
„Nemyslíš, že kdyby věděl, co tě žere, že by se víc nesnažil?“ ptala jsem se dál.
Zavřela myčku, kam uložila šálky a talířky, utřela si ruce o zástěru, kterou nosí, i když nevaří, a já viděla, že neví, co mi má říct.
Potom ji opět něco napadlo. Usedla ke kuchyňskému stolu, jako by se tam cítila líp než u konferenčního v obývacím pokoji, opřela ruce o stůl a řekla tiše: „To se neříká.“
„Co se neříká?“
„No, když ti něco vadí. Je to sobecké. Pokud ten druhý chce, tak se přece dovtípí, ne?“
„Mami!“ skoro jsem vykřikla. „Ty se vůbec nemáš ráda. Myslíš si, jak nejsi obětavá, když tady pořád gruntuješ, ale aby sis řekla o pozornost, to ne, to je sobecké, že? Nenapadlo tě, že kdyby táta věděl, jak bys byla ráda, kdyby se ti víc věnoval, že by ho to potěšilo? Proč myslíš, že je pořád ve sklepě? Protože ho jen sekýruješ, a to mi tady říkáš, že nejsi sebestředná? Nepleteš si trochu pojmy?“
Uf, chudák mamka, nevěděla, co dělat, jak se tvářit, co s rukama. Takový nezvyk, dcera ji poučuje, místo aby ona mně vyčítala, že se chci rozvést. Viděla jsem do ní, tohle si opravdu myslela, jenže já jsem se dostala do ráže a jela jak gramofonová deska v domnění, jak spravedlivě tu nastoluji hodinu pravdy.
„Táta je sobec, protože si dělá jen to, co ho baví,“ oponovala, ale asi tušila, že to na mě neplatí. „Ale dává ti prostor, aby sis taky dělala, co tě baví. Že tě baví uklízet? Máš možnost, ale nevyčítej mu to.“
„Copak mu něco říkám?“ ohradila se.
„Ne, ty to říkáš nám,“ troufla jsem si.
Jako správný pokrytec jsem jí neřekla, že by o sebe měla víc dbát, místo praní záclon ať jde ke kadeřnici a manikýrce, ať si koupí hezké šaty na doma a vůbec. Nic jsem jí už neřekla, bylo mi jí líto a taky bych ji ranila. Jiná už nebude a pak, jim způsob života, jaký vedou, vyhovuje. Oba se těší na vnoučata ode mě nebo od bratra, ale ani jeden se k tomu nemáme. Tak jsem se rozhodla, že jí tu radost dopřeju dřív než Michal, ale ne s Ivanem. S ním už jsem neměla šanci vrátit vztah na začátek. Příliš jsme se odcizili a pak, kdyby mě měl rád, nikdy by nedopustil, abych byt rekonstruovala sama.
Kdyby mě měl rád. Jenže on mě rád nemá, došlo mi. Jen jsem to neviděla. On pouze zvítězil nad kolegy, kteří o mne také stáli. Získal trofej, dobyl mě a víc nepotřebuje. Jeho ego je spokojené, ale jeho srdce mlčí.
A co to mé?
„Taky,“ odpověděla jsem si.
Mamka na mě koukala a čekala v obraně před tím, co vypustím z pusy. Zajisté zas něco, čím ji zaženu do kouta, myslela si jistě. Bála se zbytečně. Tím, že jsem se v máti uviděla, náhle jsem věděla, jak nechci dopadnout, i když naše rodina drží pohromadě navzdory všemu, co jí neprospívá. My se máme navzájem opravdu rádi a kdyby se někomu přihodilo něco zlého, ostatní za něj budou dýchat.
A tak to chci i já.
„Mami, pojďme ven, chci si to tady projít a zavzpomínat na mládí,“ vyzvala jsem ji. Od úlevy, že už ji nebudu vyslýchat a nutit podívat se pravdě do očí, sundala zástěru i gumičku, šla si do chodby pročesat vlasy, nazula si staré, ale pohodlné boty, oblékla svetr, který se jí páral asi na třech místech, ale na doma dobrý, ne? a vyrazily jsme.
Cestou jsme se bavily o tom, co vidíme, taky jsme spolu hezky mlčely. Po návratu jsem nakoukla za tátou do sklepa, zrovna dokončoval sadu svícnů. Jednoduchých, moc se mi líbily, tak mi jeden hned daroval.
„Za chvilku přijdu nahoru, jen tady ještě trochu uklidím,“ řekl.
Vida, a potom že je nepořádný, smála jsem se. On si uklízí v truhlárně, mamka v bytě a oba jsou spokojení, jen on mamce nevyčítá, že mu s tím nepomáhá.
Už jsem to pochopila a bylo mi moc dobře. Večer jsme prožili tak, jak ho tráví oni dva. Táta si lehl na gauč, mamka v jednom křesle, já v druhém, co dávali v televizi, neví ani jeden z nás, protože jsme pořád mluvili. O ničem, ale nikdo by se nesoustředil, kdyby náhodou chtěl sledovat pořad. Maminka zbystřila, jen když šly reklamy.
Brzy jsem šla spát. Můj pokoj naši stále nechávali tak, jak byl. Vešla jsem a cítila vůni čistého ložního prádla, čistých záclon – zlatá mamka. Na posteli jsem měla čistou noční košili.
Umínila jsem si, že ji častěji pochválím za to, jak udržuje byt v čistotě, že si to zaslouží.
Tu noc jsem spala skvěle, žádné sny ani myšlenky na to, jak nevydařeně jsem se vdala.
V neděli odpoledne jsem odjela domů, do svého. Čekala jsem, že tam Ivan nebude a taky nebyl. Nebyly tam ani jeho věci. Využil víkendu, kdy jsem odjela k rodičům, a tiše se odstěhoval. Na stole nechal vzkaz: „Promiň, Jájo, jistě jsi i ty pochopila, že nám to spolu moc nejde. Nemysli si, že jsem si neuvědomoval, jak jsi ten byt sama zrekonstruovala, ale – je to tvůj byt, tak snad si sem přivedeš někoho, kdo jej s tebou bude sdílet se stejným nadšením. Jestli chceš, zažádej o rozvod, pokud ne, nevadí, časem na to stejně dojde. Snad mi odpustíš, Ivan.“
Tak to je tedy náhoda, pomyslela jsem si. Oba jsme ve stejný čas přišli na to, že žít ve lži nemá cenu. Jen mi nedal příležitost říct mu, na co jsem přišla, sledujíc rodiče. Vím, že není důležité říkat někomu, kdo mě nemá rád, že vím, že mě nemá rád. A že ani já nemám ráda jeho, tedy ne dostatečně. Tak mě toho ušetřil.
V bytě jsem stejně byla převážně sama, on tam chodil jen přespávat, pro mě nic nezvyklého. A že tu najednou chybělo pár jeho věcí? Aspoň mám víc místa na své, řekla jsem si.
Ráno jsem šla do práce napjatá, jak se k sobě budeme chovat. Ivan tam byl dřív než já a rychle kolegům oznámil naši rozluku. Dělala jsem, že jsme se na tom domluvili, a chovala se jako jindy. Moje práce je na jejich nezávislá, každý jsme dělali na něčem jiném, a tak nic nového, nadále jsem v počítači přesouvala nábytek, který jsem navrhla. Na oběd jsem šla jako vždy s několika kolegy. Ivan s námi většinou chodil také, ale někdy ne, takže ani na tom, že nejde tentokrát, nebylo nic divného. Stejně jako to, že jsem s nimi opět nešla na tenis. Z toho už jsem byla venku. Šla jsem domů jako jindy. Do svého. Bylo o čem přemýšlet.
Třeba že je lepší být chvíli sama než s někým, kdo o mě nestojí. Nebudu hrát žádné hry a manipulovat s ním, jen abych to byla já, kdo pak řekne – rozchod. Holt byl rychlejší, vlastně si můžu gratulovat, že jsem si vybrala aspoň muže čestného, který umí věci pojmenovat a podle toho se i zachovat.
Ode mne nebylo fér, že jsem s ním neprobírala jeho důvody k neochotě sdílet se mnou starosti i radosti z toho, jak zdárně pokračují úpravy na bytě. Trochu to souvisí s mou profesí, designovala jsem si i svůj byt a chtěla, aby podle toho vypadal. Hned, hned, hned, zatímco on mě poznal jako parťačku ve sportu, společenskou a kamarádskou holku. Po svatbě se ze mne stala stíhačka, která myslí jen na jediné – na rekonstrukci bytu. Mám na tom našem rozchodu poloviční podíl, to si dokážu přiznat.
Já jsem se změnila, ne on.
Inu, příště už do manželství nevletím tak rychle. A od samého začátku budu dávat najevo, jak si představuji spolužití. Říkat, co cítím, co si přeji, po čem toužím, není sobecké, jak si myslí chuděra mamka. Je to fér. To dokáže člověk, který se má rád. Mít se rád znamená říct si o to, co chci, ale také o to, co odmítám. Pak teprve můžu posoudit, zda to od dotyčného můžu očekávat či nikoli. Když to z pokryteckých důvodů nepovím, nemůžu chtít, aby mi četl myšlenky, aby mi plnil má nevyslovená přání.
