Článek
Ty dvě se znají, jak se říká sto let. Pracovaly spolu ještě ve starém režimu. Politiku neřešily, nebylo co. Zdálo se, že tu komunisté budou na věky. Svoji energii věnovaly přátelství.
Měly stejně staré děti, prožívaly navzájem rodinné starosti i radosti. Budu jim říkat Slávka a Nela. Léta to byly jen sympatické si navzájem kolegyně v jednom městském úřadu. Postupně zjišťovaly, kolik toho mají společného. A pomáhaly si.
Když bylo Nelině dceři Martině patnáct let, vážně onemocněla. Zjistili jí diabetes typu 1. Je to autoimunitní onemocnění, kde tělo ničí buňky slinivky produkující inzulín, což vede k absolutnímu nedostatku inzulínu. Jedinou léčbou je celoživotní podávání inzulínu.
Tehdy ještě málokdo znal inzulinovou pumpu, inzulín se aplikoval injekcí. Nela se to naučila. S dcerou počítaly tzv. chlebové jednotky, aby Martina dodržovala dietu. Po počátečním šoku si obě zvykly a dařilo se jim nemoc kompenzovat. Jednoho dne si Martina přinesla inzulínovou pumpu – vypadalo to jako plnicí pero, jehož náplní je bombička s inzulinem. Naučila se s ní zacházet a Nela měla o starost méně. To bylo radosti!
Pak šla Martina na koncert. Bylo nutné si v určitý čas aplikovat inzulin. Většinou se vzdálila, nebo, když to nešlo, vysvětlila lidem poblíž, co dělá a proč, aby ji neměli za narkomanku.
Udělala to i na koncertě. Bohužel, někomu se pumpa zalíbila a ukradl jí ji. Vrátila se domů u plakaná, zoufalá. V takovém stavu přišla druhý den do práce i Nela. Martina neměla odvahu přiznat se ošetřujícímu lékaři, že „pero“ ztratila. Naštěstí ani nemusela. O novou pumpu se postarala Slávka. Koupil ji v Nizozemsku její kamarád, Nelu to tenkrát stálo dvanáct stovek. Vděčností vůči Slávce překypovala a doufala, že jí bude moct někdy také takhle zásadně pomoci.
Mezi tím nahradil nový režim ten starý, holky stále pracovaly spolu. Kolegové i šéfové se měnili, ony zůstávaly. Svoji práci uměly, bavila je, a ještě jim prospívalo, že pracují společně.
Čas utíkal. Děti vystudovaly a Slávce zemřel manžel. Nebylo mu pomoci, rakovina se projevila ve stavu, kdy bylo na všechno pozdě. Nela si našla tisíc možností být kamarádce nablízku. Čas pomohl překonat největší bolest a život šel dál. Děti vystudovaly, dcery obou se vdaly, kluci si ještě své partnerky vybírali.
Slávčini rodiče natolik zestárnuli, že za nimi musela jezdit každý víkend. Protože se naučila řídit auto až po manželově smrti, syn Jirka jezdil s ní. Auto bylo staré, po tátovi, a tak jednu neděli odpoledne, kdy odjížděli domů, jim v půlce cesty odmítlo pokračovat v cestě. To byla příležitost pro Nelu. Zajela pro ně a půjčila jim své auto do té doby, než bude to jejich opravené.
Když jí Slávka s Jirkou děkovali, řekla jen, že přátelé si přece pomáhají a dodala, že má co oplácet. Vypadalo to na bezpodmínečné přátelství.
O politice se dosud nikdy nebavily, nevěděly, jak která volí. Pak se na výsluní zjevilo jedno hnutí, do jehož lídra se Slávka zamilovala. A porušila úzus – začala téma vnášet do debat s Nelou. Vlastně ji Slávka začala přemlouvat, ať volí ono hnutí. Tehdy se jí Nela přiznala, že volí jinak a nehodlá to měnit. Pro Slávku něco neslýchaného. Místo aby pochopila, že všechno, co spolu prožily, je mnohem podstatnější než to, jak která volí, začala Nelu doslova otravovat velebením svého vyvoleného politika.
Mnohokrát ji Nela prosila, ať toho nechá, že to na ni nepůsobí a že ať si každá dál volí jako dosud, tajně. Jenže Slávka byla svým politickým objevem absolutně okouzlená. Jako když se žena zamiluje a potřebuje se svěřovat nejlepší kamarádce. V tomto případě nejlepší kamarádka své ucho poskytnout nechtěla. Začala se bránit a byly z toho hádky. Ani jedna nehodlala ustoupit.
Bohužel do sporu zapojily potomky. Už se na společná setkání nikdo netěšil, protože to vždy dopadlo hádkou matek. Nakonec si Nela našla práci jinde. Bylo po vztahu.
Nevím, jak je na tom Slávka, tohle mi vyprávěla Nela. Říká, že jak stárne, tak ji mrzí, na čem její přátelství se Slávkou ztroskotalo, ale že necítí vinu. „Já jsem jí nejen nikdy neřekla, jak volím, navíc ti, které volím, společnost nerozeštvávají… Nehulákají ve sněmovně, jak to dělá ten její oblíbenec. To jsem jí, pravda, řekla, mrzí mě to“.
Snažila jsem se ji uklidnit, že znám tolik rodin rozhádaných kvůli politice, že se ani moc nedivím. Slávka jednoduše naletěla politikům, kteří rozdělují společnost, jen aby se dostali k moci. „Nejen že mizerně hospodaří, zadlužují stát, protože mají zcela jiné priority než voliči, ale ještě se snaží lidi navzájem znepřátelit, jako se jim to podařilo u mě a Slávky,“ povzdychla si Nela.
I já mám pár známých, kteří se snaží mi vysvětlit, jak je jejich volba ta nejlepší, jediná správná. Dřív jsem se taky bránila, dohadovala. Dnes jen řeknu: „Super, tak jsi jistě spokojený člověk, ale jak to, že pořád na všechno nadáváš?“ Když ani to nepomůže, navrhuju Bobříka mlčení. Kdepak nejsem ta správná parťačka do hádek o politiku. A s Nelou soucítím, přijít o přátelství kvůli politice? Jak smutné.
