Článek
Jdete na schůzku. Třeba s kamarádkou – budeme jí říkat Zdenka. Znáte se od školy, hodně jste toho spolu prožily, ale teď jste se nějaký čas neviděly. Obě jste momentálně single.
Objednáte si kávu v kavárně a těšíte se na pokec s někým, s kým bývala zábava. A vskutku, začne to nadějně.
„Co je nového?“ zeptá se Zdenka a vy radostí málem nadskočíte, že ji zajímá, čím žijete.
„No, je toho dost, za covidu jsem kulturně vyhladověla, tak to teď doháním.“
„Jo? A jak?“ ptá se, ale neunikne vám její skeptický podtón.
„Viděla jsem teď několik vynikajících filmů,“ odpovíte.
„Hm, já do kina nechodím,“ odbude vás.
„Ale tohle jsou fakt výjimečné filmy, některé mají nominace na Oscara, v březnu se rozhodne,“ chcete se ještě chvíli držet tématu. Těšila jste se, jak se podělíte o zážitky. Co jste se spolu dřív nachodily do kina!
„Mě už kino nebaví, počkám si, až to půjde v televizi,“ dí Zdenka.
„Některé filmy jsou vyloženě pro velké plátno,“ konstatujete.
Ticho.
Dáte jí šanci se pochlubit svými zážitky:
„Co je nového u tebe?“
„Ale, znáš to, nic. Vše při starém.“
„To je super, není nad status quo, když je pozitivní,“ těšíte se s ní.
„Co je na tom super? Nuda jak Brno,“ překvapí vás.
„A chceš změnu? Pojď se mnou do kina, mám dva lístky na Ferrari, dávají to v Lucerně, vstupné nízké.“
„Říkala jsem ti, že do kina nechodím.“
„Proč?“
„No…“
„Vstupné fakt není tak drahé jak v multikinech a film má výborné recenze, Ferrariho hraje Adam Driver, znáš ho, ne?“
„V čem hrál?“
„Třeba v Klanu Gucci, nebo v Manželské historii, se Scarlett Johansson, oba byli nominovaní na Oscara, ale dostala ho herečka za vedlejší roli. To jsi musela vidět, je to film z roku dvacet, byl hodně populární.“
„Jo ten Adam? Je dobrý, to musím uznat.“
„Tak půjdeš?“
„Nechce se mi, promiň, víš, že mě kino neláká.“
„Nevadí, mám s kým jít, ale myslela jsem, že bychom si trochu připomněly staré časy. Moc toho už nesdílíme,“ snažíte se ovlivnit konverzaci ve Zdenčin prospěch.
„No, když jsi pořád v kině,“ prokazuje absolutní neochotu přijmout vaše podání.
„Tak často tam zase nejsem, jdu dvakrát do měsíce a ten má třicet dní. Ale v pořádku, nechodíš, tak nechodíš, však nejsi povinna chodit do kina,“ chcete nebýt negativní.
„Čteš teď něco zajímavého?“ nabízíte další téma, které vás kdysi spojovalo. Obě jste byly vášnivé čtenářky.
„Člověče, mě už knížky nebaví,“ říká upřímně Zdenka a nezeptá se, co čtete vy. Ale vy se o knihách chcete bavit. „Čtu teď perfektní knížku, půjčím ti ji…“
„Že na to máš čas,“ skočí vám do řeči a nezeptá se ani na titul knihy.
„No, mám celé večery jen pro sebe. Ale ty přece taky,“ namítnete. Zdenka žije v dvougeneračním domě s rodinou dcery, ale má svůj byt. Vy žijete sama a po práci také vaříte a uklízíte - jako ona.
„Já se dívám na televizi, mám obrovský výběr kanálů, ani to všechno nestihnu,“ odpoví.
„Super, máš pro mě nějaký tip na dobrý film? Třeba ho ještě najdu v i-vysílání. Mám také Netflix, můžou ho dávat i tam,“ chytáte se stébla, nabízejícího konečně společné sdílení.
„Teď si nevzpomenu, viděla jsem jich moc, momentálně si žádný nevybavím,“ kroutí se Zdenka neochotně.
„Nevadí, až přijdeš domů, mrkni a pošli mi odkaz, budu ráda.“
Chvíle ticha. Zkoušíte navázat na staré časy. „Byla jsem v divadle v Dlouhé…“
„Ty jsi jak motorová myš, jak to všechno stíháš?“ skočí vám do řeči a opět se nezeptá, na čem jste byla.
„Byla jsem v divadle od covidu poprvé, ale mám ještě lístky na dvě představení, říkala jsem si, že bychom mohly vyrazit…“
„Dej mi pokoj s divadlem, večer už mě z domu nikdo nedostane,“ odbude vás a ani tentokrát ji nezajímá, na jaké představení máte vstupenky.
„Tak jo, nechme kulturu, povídej, jak jde život,“ vyzvete ji.
„Ale, znáš to, nic moc. Všechno mě tak nějak štve.“
„Neříkej, co konkrétně?“
„Všechno, život stojí za prd!“
„Prosím tě, máš v domě dva vnuky, jistě je to s nimi fajn. Docela ti závidím,“ předáváte jí výhodu, jíž by se mohla v konverzaci chytit.
„To si jen myslíš, ani o nich nevím, věčně sedí u počítačů,“ dozvíte se.
„Tak je někam vytáhni.“
„A kam, prosím tě? Mohla bys mi říct, kam?“
Nechcete jí navrhovat kino, divadlo, a tak mlčíte.
„No vidíš, nuda. Co s klukama, kteří se bez počítače neobejdou ani u jídla?“ snaží se přiblížit vám svůj život mladé babičky dvou školáků. Její dcera se stejně jako ona vdávala brzy, takže Zdenku obdařila prvním vnoučetem v necelých padesáti.
„Čtou?“ zeptáte se a hned vám dojde, že jste raději měla mlčet.
Vyletí: „Blázníš? Kdo má dnes čas na knížky?“
Dopily jste kávu i vodu. Rozhovor se nikam neubírá.
„Nedáme si nějaký koktejl?“ navrhuje Zdenka.
„Tak dobře,“ souhlasíte a doufáte, že jí panák ve sklence rozváže jazyk.
Za chvíli popíjíte, ale rozhovor stále na bodu mrazu. Ať nabídnete jakékoli téma, Zdenka ho odbude nebo zneguje.
„Zdeni, zdá se mi to, nebo ne? Jako bys byla bez elánu a nic tě nebavilo,“ zkoušíte z ní dostat důvod její mizerné nálady. „V práci vše dobré?“
„Jasně, přece říkám ti, že je u mě vše ok.“
Tak to zkusíte jinak. „Kam se chystáš na dovolenou?“
„Nikam, kam bych jezdila. Všechno je tak drahé! Mám zahrádku, tam se vyžiju.“
„No jo, ty se máš. To by se mi líbilo, mít zahrádku. Pěstovala bych tam byliny, zeleninu…“
„Já nepěstuju nic,“ vybafne. „Posekám trávník, dám si tam lehátko, slunečník…“
„A máš dovolenou, která tě nic nestojí. Má to své výhody,“ řeknete a doufáte, že konečně získáte kladnou odezvu.
„Jestli tomuhle říkáš dovolená, tak nevím,“ překvapí vás. Opět ji nezajímá, kam se chystáte vy.
Vám to ale nedá, a tak nadhodíte, že uvažujete o lázních. Doufat, že se Zdenka chytí a přidá se, jste ale přestala ještě před objednáním koktejlu a dobře jste udělala.
Zdenka se snaží přivolat servírku, očividně odhodlaná dát si další koktejl. Kdyby s ní byla zábava, nevadí vám to.
Obsluhující slečna přišla ke stolu. Nenecháte Zdenku nic objednat. Zaplatíte. I za ni. Tváří se uraženě.
„To jsme si tedy pokecaly,“ bručí a obléká si kabát.
V duchu jí dáte za pravdu.
Před kavárnou se rozloučíte. Slíbíte si dokonce další setkání, ale vy cítíte úlevu, že půjdete každá jiným směrem. Cestou domů se marně přemýšlíte, která z vás dvou je víc zklamaná.
