Článek
Anebo čekáme na další úspěch jiné osobnosti, která nám dá opět pocítit, jak skvělé je sebevědomí.
Nikdy nezapomenu na opojení z toho, jak jsme si vydobyli svobodu. To nás, myslím, ve světě hodně pozitivně zviditelnilo. A také Václav Havel. Jak jsme na něj byli pyšní a hlásili se k tomu, že jsme Češi stejně jako on.
Dnes se mu vyčítá kde co. Je to však jen výsledek frustrace z osobního zklamání těch, kteří nepochopili, co je svoboda. Jeho morální zásady jsou pro ně dnes jako červený hadr pro býka.
Když jsme zvonili klíči a mrzli v listopadu 1989 v ulicích, mysleli jsme si, že víme, o co mu jde. A chtěli jsme to taky. Jak je možné, že se touha po životě v souladu se zákony přírody a čistého svědomí, možnosti prosadit svůj talent a snažit se něco dokázat, aniž nám bude systém překážet, tak lehce vytratila?
Uznávám, že roky po listopadu 89 nebyly pro lidi vychované komunisty, lehké. Do té doby nás učili zapadat, nemyslet, hlavně nevynikat! Pak jsme se měli rychle zorientovat.
Myslím, že hodně těch, co s nadšením vyprovázeli komunistický režim do minulosti, netušilo, co přijde. Ti, co rychle uplatnili svůj talent pro obchod a podnikání, už vědí. I ti, co si rychle začali doplňovat vzdělání, našli si zaměstnání, v němž jsou dobří a spokojení. Je jedno, zda pracují rukama nebo hlavou, svou práci dělají dobře, a to je uspokojuje. Obávám se ale, že dnešní voliči populistů tenkrát čekali, že se dostaví nějaké štěstí. Že přijde samo, tak nějak bez úsilí.
Já jsem spokojená. Miluju svobodu slova, podnikání, pohybu, shromažďování, volím si, koho chci, když mě štve, těším se, jak mu to u voleb nandám. Jsem spokojená s tím, že jsme dokázali přejít od totality k demokracii, od státního vlastnictví k soukromému bez krveprolití, i když za cenu zklamání z charakterů mnohých spoluobčanů. (Upozorňuju, že nebýt zestátnění a čtyřiceti let komunistického „hospodaření“, žádný privatizační Klondike tu nemusel být).
Nedělám si iluze o lidech a tudíž ani o politicích, jsou naším obrazem. Volíme ty, kteří nám imponují. Vítězí-li politici, kteří na voliče zapomenou v den, kdy získali jeho hlas, není nač si stěžovat.
To je demokracie. Všechno je na nás. Chci politiky s vizí a trochou té morálky? Musím je volit. Chci se někam dostat? Musím pro to něco udělat.
Politici se mají starat především o věci státního a mezinárodního významu a také o své handicapované spoluobčany. To je samozřejmost, ne neustálá volební kampaň! Jen v nesebevědomé společnosti vyžaduje politik za práci vůči sociálně slabým vděk!
My, voliči, od nich máme profesionalitu a odbornost vyžadovat a své sebevědomí si zvyšovat tím, že se nebudeme bát udělat to, co chceme. I za cenu obav z rizika. Kdybychom žili v demokracii déle, strach z neúspěchu by nás tolik nefrustroval a neúspěch by se stal součástí naší cesty za osobním úspěchem. Věděli bychom, že nepotřebujeme politiky, kteří slibují, že se o nás postarají, a žádali bychom politiky, kteří nám vytvoří podmínky pro to, abychom se mohli prosadit s tím, co umíme.
A tak končím oblíbenou větou, kterou tu a tam ráda použiju, novináře Petra Šimůnka, který v jednom kdysi mém oblíbeném pořadu Českého rozhlasu končil slovy: „Mějte se fajn, hlavně pro to něco dělejte.“
