Článek
Tento příběh mi darovala kamarádka, která bohužel nedávno zemřela. Celé roky jsem ji pobízela, ať to napíše. Pořád říkala: „Jednou na to přijde čas.“ Když pak věděla, že jí zbývá už jen několik týdnů, podívala se na mě a řekla: „Olo, je tvůj.“ Věděla jsem přesně, co tím myslí.
Byla povoláním cestovatelka. Příběhů mi vyprávěla mnoho, ale tenhle mi výslovně svěřila, abych ho mohla sdílet dál. Budu jí tu říkat Míša.
I když do roku 1989 navštívila hodně zemí, USA pro ni byla dlouho nedostupná – nedostala vízum. Podařilo se jí to až koncem léta 1989.
Odletěla do New Yorku a tři měsíce tam strašně rychle utekly. Blížil se čas návratu.
„Vůbec se mi nechtělo,“ vzpomínala Míša. „Ale došly mi peníze. Měla jsem dolary jen na dobou povolených tří měsíců pobytu. Když jsem to řekla kamarádům, hlavně Polákům, kteří tam tehdy byli ve velkém počtu, smáli se mi. Prý jak to, že nevím, že doma proběhla revoluce a už můžeme svobodně cestovat. Byla jsem v šoku. Ovšem představa, že se nemusím vracet, byla úžasná, akorát jsem přemýšlela, jak se uživím, abych tu mohla zůstat.
Přátelé mi nabídli práci – au pair u rodiny finančníků, kde právě skončila předchozí slečna, která chtěla zpátky do Polska. Souhlasila jsem hned, i když mě trochu vyděsilo, že k povinnostem patřilo i každodenní vaření. A to nebyla moje silná stránka,“ smála se Míša při vzpomínce.
„Navíc jsem při pohovoru nesměla přiznat, kolik mi je a jaké mám vzdělání. Bylo mi čtyřicet, ale vypadala jsem tak na třicet, takže mě přijali. Oba manželé pracovali jako finančníci. John přímo na Wall Street, Sarah měla kancelář v jedné z věží World Trade Center, říkalo se jim dvojčata. Hodně vydělávala, mohla si takový pronájem dovolit.
Chovali se ke mně hezky, ale vyžadovali profesionalitu. Některé chvíle mi utkvěly navždy. Pamatuju si své první ráno – Sarah s Johnem odcházeli do práce, řekli, že pokyny jsou na stole v kuchyni. Ležela tam otevřená kuchařka na určité straně a lístek u receptu, podle kterého jsem měla ten den uvařit. To nebyl problém, recept byl srozumitelný a ingredience měli ve spíži a v lednici. Horší to bylo, když se blížil Den díkůvzdání. Počítali s tím, že upeču krocana, připravím dýňový koláč a všechny tradiční pokrmy. Naštěstí mi pomohla kamarádka Danuta, která už byla v USA dlouho. Než přišli Sarah a John z práce, měly jsme hotovo a Danuta včas odešla.
Postupně jsem se ve vaření zdokonalila a občas jsem jim připravila i české jídlo – a chutnalo jim to. S dětmi jsem to zvládala, byly úžasné.“
„Po dvou letech už mě to ale přestalo bavit. Měla jsem našetřeno, protože jsem skoro neutrácela, a chtěla jsem jet s přáteli na cestu po Americe. Dala jsem výpověď. Loučení bylo skoro bolestné, hlavně s holčičkou a kloučkem, které jsem měla moc ráda. Ale věděla jsem, že nemůžu zůstat. Nechtěla jsem být au pair navždy, chtěla jsem cestovat. A nechat si ujít možnost projet Ameriku? To byl můj životní sen,“ vyprávěla Míša a já se zeptala, jak tak bohatá rodina žila.
„Celý týden pracovali od rána do večera. Večer přišli domů, pomazlili se s dětmi, najedli se a šli spát. V sobotu celý den odpočívali, chodili po bytě v županech, pomalí a ospalí. V neděli naložili děti do auta, jeli na velký nákup a vraceli se až večer.“
„A dovolená?“ zajímalo mě.
„Jednou do roka, na dva týdny, do luxusního lyžařského střediska.“
„Takže si těch peněz, co vydělali, ani moc neužili?“
„Svým způsobem ano – měli krásný dům na předměstí New Yorku, špičková auta, drahé oblečení, jedli skvělé jídlo. Ale pořád pracovali.“
Když jsme spolu tenkrát s Míšou mluvily, ani jedna z nás netušila, že té rodině není co závidět. Ani kancelář, kterou měla Sarah v jedné z věží WTC.
„Ve které konkrétně, jsem se dozvěděla pár dní po jedenáctém září dva tisíce jedna,“ dodala Míša a pokračovala:
„Samozřejmě jsem viděla v televizi, co se toho dne stalo – jak do dvojčat narazila letadla, jak lidé vyskakovali z oken, jak se věže hroutily. Okamžitě jsem si na Sarah vzpomněla, ale nevěděla jsem, ve kterém byla patře. Brzy mi zavolal jeden z Poláků, co v USA zůstal, a řekl mi, že Sarah bohužel patří mezi tři tisíce lidí, kteří tam tehdy zahynuli. Měla kancelář v pětadevadesátém patře Severní věže. Všechna patra nad místem zásahu, tedy od čtyřiadevadesátého nahoru byla prakticky odříznuta od úniku, protože byly zničeny schodiště a výtahové šachty“.
Míša na chvíli ztichla a pak řekla: „Nikdy jsem té rodině nezáviděla jejich peníze. Nikdy. A kdybych snad někdy záviděla, stejně nebylo co.“
Johnovi brzy zavolala, aby mu vyjádřila soustrast. Ještě dlouho na ně všechny intenzivně myslela. „Na krátký čas to přece byla i moje rodina,“ řekla mi tenkrát.
