Článek
Prožili jsme spolu čtyřicet roků. Brali jsme se z lásky. S láskou jsme koupili, opravovali a spláceli domek, vychovali dvě děti. Já se jmenuji Zuzka, manžel je Jirka.
Když jsme domek v Liberci koupili a nastěhovali se tam z jiného kraje, museli jsme spoléhat jeden na druhého, než jsme si vytvořili okruh přátel. Vždy jsme působili jako ideální pár. Dcery si založily rodiny, žijí dobrý život. Starší dceři, jmenuje se Alena, se dokonce daří víc než jejím spolužákům a kamarádům. Je i trocha závisti, v každém případě působíme jako klidná spokojená rodina.
No, dojem je dojem, skutečnost není tak hezká. Ani nevím, kdy se Jirka začal měnit v lakomého, sobeckého parchanta. Ale jo, vzpomenu si. V práci jim stále majitel vyhrožoval vyhazovem, Jirka se naštval, dal výpověď, koupil si dodávku a začal si shánět zakázky. Nakonec jich bylo tolik, že přikoupil pár aut, najal lidi a začal vydělávat. Dost.
Do té doby jsme sice úspory měli, ale i díky tomu, že jsme dobře hospodařili. Přesto zbylo na nějakou dovolenou, nebo na pár dní v Jánských lázních. Platili jsme to ze společných peněz. Auto jsme měli jedno a vždycky jsme se dohodli.
Postupně se všechno začalo měnit. Často jsem slyšela „moje auto“, „moje peníze.“
Všechno, co vydělal podnikáním, bylo najednou jen jeho. Ne že bych si dělala nároky, nebo z něj peníze tahala, a jak říkám, dcerám se daří, nemusíme je dotovat. Z něj se však stal skrblík.
Začalo to autem. Kdykoli jsem si je chtěla vzít, což do té doby nebyl problém, najednou mi ho předal s benzínem akorát tak na dojetí k pumpě a vyžadoval předání s plnou nádrží. Někdy mi je nechtěl půjčit vůbec, takže se syn naštval a koupil mi malé ojeté, říkáme mu nákupní taška.
Myslela jsem, že bude klid, ale kdepak. Čím víc se Jirkovo konto zvětšovalo, tím víc cítil potřebu šetřit.
„Mám objednat na jaro a podzim lázně?“ zeptala jsem se ho ke konci roku. Dotaz jsem považovala za formální, několik let jsme pobyty takto objednávali a platili je ze společných peněz.
„Já nepojedu,“ řekl k mému velkému údivu.
„Proč, vždy jsi říkal, jak ti to dělá dobře.“
„Je to předražené,“ odbyl mě.
„Tak pojedu sama, nebo řeknu Květě,“ nedala jsem se.
„Ale platíš si to ze svého,“ nezapomněl dodat.
Nic jsem na to neřekla, jen jsem si pomyslela, jaké má asi plány s tolika penězi v několika bankách.
Zatím jsem byla ráda, že mi nerozmlouvá ty dva „předražené“ týdenní pobyty v roce v jedněch lázních, které měl donedávna i on tak rád.
Jak šel čas, začal se Jirka izolovat od rodiny. Nikomu na nic nepřispěl, dokonce nám začal vyčítat, jak utrácíme. Nikdo nechápal, co ho žere, protože z naší rodiny nikdo skutečně zbytečně neutrácí. Tím, že jsme opravovali a spláceli domek, jsme se naučili žít úsporně, přenesla to do svých rodin i dcery. Alena, ačkoli se jim s manželem opravdu daří, to s utrácením taky nepřehání. Jenže o to víc mi Jirka vyčítá všechno, co její rodině dám. Začalo mu vadit i jídlo. Kdykoli si po návštěvě u mě dcery mají odnést, co zbylo, ať je to kus bábovky nebo pár řízků, udělá Jirka scénu. Dřív ji sehrával mně po odchodu dětí, nyní už se nekontroluje ani před nimi. Alena i Marta před odchodem rovnou říkají, že nic nechtějí, ať si to nechám.
„Mami, aspoň zítra nemusíš vařit.“
Tu a tam jsem podlehla, ale druhý den mi bylo líto, že jsem jim to jídlo nevnutila. Obě mají málo času, pracují, Marta je zdravotní sestra, Alena s manželem mají firmu. Každá má dvě děti, školáky. Vím, jak krabička řízků, kousek dezertu potěší zaměstnanou maminku. A tak jsem jim to jídlo začala zase dávat a jejich i Jirkovy námitky jsem rázně odmítla.
Při pomyšlení, kolik peněz už vydělal, kolik je nám let, jak z nich nikdo z rodiny nemá užitek, jsem si řekla, že toho bohdá nebude, abych vlastním dětem nedala s sebou kus žvance.
Už jsem začínala být spokojená, jak se umím bránit Jirkově hamižnosti, když přišel s dalším nápadem, jak šetřit.
Začal sledovat na hodinkách, jak dlouho se sprchuju.
„Já jsem hotov za tři minuty,“ chvástal se.
Mně se s ním už ani nechce na tohle téma bavit. Unavuje mě cokoli mu vymlouvat, vysvětlovat, že když si chci umýt vlasy, nemůžu být hotova za tři minuty. A to jsem se dosud sprchovala úsporně. Tak teď k tomu přibyly jeho kecy o tom, o kolik minut méně bych měla být pod sprchou.
Poroučela jsem si, ať jsem zticha, že to vydržím. Pak jsem se naučila mýt si vlasy, když není doma. Tak začal kontrolovat vodoměr.
A nejen to.
„Je tu vedro, moc topíme,“ řekl zničehonic před několika dny. Do té doby mu nevadilo, že udržujeme teplo v bytě na 22 stupňů.
Než jsem stačila něco namítnout, stáhl topení, takže za chvíli bylo v bytě 19 stupňů a mně byla zima. „Obleč se, nebudeme plýtvat,“ houkl na mě, když jsem chtěla pootočit ventilem. Topíme dřívím, i když máme plyn, ale ten Jirka zakázal. Dříví vozí, nevím odkud, je mi to jedno, neptám se.
Když nebyl doma, pootočila jsem ventilem, abych se trochu zahrála. Přišel, pootočil jím i on - opačným směrem.
Tyhle poslední dny byly pořádné mrazy. Dnes ráno mínus dvanáct. Vstala jsem dřív než on a nastavila ventil na čtyřku. Většinou je tu pak dvaadvacet. Pak jsem šla do kuchyně postavit na čaj a vyndat z mrazáku koláč ke snídani. Než jsem to stihla, objevil se Petr v kuchyni s ventily od topení v ruce. A vmžiku odšrouboval i ten v kuchyni.
„Jsi jak malá,“ řekl na vysvětlenou.
„Já? Chovám se, jak jsem se chovala celý život. Nedělám nic jinak, to ty se chováš jak puberťák, který chce doma dělat schválnosti,“ řekla jsem a natáhla se po jeho ruce s ventily v ruce, že mu je seberu. Uhnul a já jsem upadla. Naštěstí se mi nic nestalo, jen mě trochu bolí koleno, ale jeho reakce mě fakt šokovala. Místo aby mi pomohl se zvednout a zeptal se, zda se mi něco nestalo, utekl, aby mohl schovat ty ventily.
Když se vrátil do kuchyně, sedl ke stolu a pustil se spokojeně do snídaně. Chuť k jídlu ho však přešla, jakmile jsem mu položila zásadní otázku:
„Mohl bys mi říct, proč mě tu tak buzeruješ, když máš v bankách miliony?“
„Miliony to nejsou, ale jsou to úspory na stáří,“ odsekl.
„Ale pracujeme, vyděláváme, spoříme, máme opravený barák, úspory, dcerám se daří, k čemu je ti tolik peněz, když se nechceš ani dělit s rodinu?“
„To je moje věc. Já jsem je vydělal,“ odbyl mě.
„Tak si je vezmi do hrobu,“ zařvala jsem, odstrčila židli a utekla do studeného obýváku, vyndala notebook a svoji frustraci z lakomého a protivného manžela aspoň vypsala.
Pak jsem zavolala Aleně, co táta provedl s ventily. Slíbila, že si s ním promluví. Snad na ni dá, třeba se i zastydí. A když prý ne, nabídla mi, ať se nastěhuju k nim do domu.
„Mami, však víš, že je tu místa dost, budeš mít soukromí a opravdu nám nebudeš muset vařit,“ zasmála se starší dcera. „Nastavíme ti teplo v bytečku na třiadvacet stupňů,“ dodala.
Hovor s ní mě trochu uklidnil. Zlost na Jirku mě přešla. Mrazy snad skončí a …
Nevím, co bude. I když s ním žiju takových let, začíná mi soužití sním vadit. Nejsem hádavá, nechci doma dusno, ale ani nechci žít ve strachu, co zas vymyslí, kde bych měla šetřit. Pořád si říkám, že snad už není nic, s čím by ještě mohl přijít, ale mám pocit, že už ho ani neznám, a tak můžu být překvapena, co ho ještě napadne. Hlavně je mi však záhadou, co se s ním stalo, proč se tak změnil poté, kdy k úsporám, které jsme měli, přidal miliony a že má miliony, vím, jednou jsem slyšela, jak s někým telefonoval, asi s účetním. Že by mu peníze fakt vymyly mozek?
