Článek
Je-li někdo z rodiny schopný se toho ujmout, doceňme ho. Dělá záslužnou práci. Nezbytnou. Takového člena domácnosti si hýčkejme.
Jak snad už každý ví, nároky na pracovní výkon v zaměstnání se zvyšují a nemyslím, že se většina lidí vrací domů po směně (je jedno, zda v provozu či kanceláři), nadšená z toho, že ji doma čeká další směna s luxem, kbelíkem a prachovkou.
S vyššími nároky na výkon v zaměstnání by měl ladit odpovídající plat. Měl by vystačit i na uklízečku, je-li člověk v práci tak vytížen, že mu na udržení čisté domácnosti nezbývá energie. Zda tomu tak je, či ne, to nevím, nikde jsem výzkum na toto téma ještě neviděla.
Uklízečka je profese jako každá jiná, ale nejsem si jistá, že to tak všichni chápeme. Stačí si občas uvědomit pejorativní tón nebo gesto, jimiž doprovodíme téma placený úklid. Někdo se k tomu dokonce ani nechce hlásit.
Jednou jsem takhle potkala dceru známých ve městě v podivnou dobu – dopoledne, kdy měla být v práci. Narazila jsem na ni na farmářském trhu. Já, důchodkyně, tam byla v patřičnou dobu, Zorka nikoli.
„Ahoj, co ty tady?“ vyhrkla jsem.
„Mám home ofice.“
„Na nakupování?“ zasmála jsem se.
„No, to ne,“ ošívala se.
Mně to samozřejmě bylo jedno, proč nakupuje v nezvyklou denní dobu, a neměla jsem v úmyslu tlačit na ni, aby mi to zdůvodnila, ale bylo mi divné, proč znervózněla, tak jsem schválně mlčela a čekala, co ještě poví, poví-li.
„Tak já ti to řeknu,“ odhodlala se a přiznala, že má doma uklízečku a je jí hloupé tam být s ní.
„Nemohla jsem si v práci vybrat den, kdy budu dělat doma, střídáme se – tak to padlo na dnes a já mám problém…“
„S tím, že máš uklízečku?“ skočila jsem jí do řeči. „A proč? Co je na tom špatného?“ zajímalo mě.
„No, nic, ale… Je mi to prostě hloupé, že ona u mě bude makat a já budu sedět.“
„Budeš sedět u počítače a taky pracovat, ne?“ řekla jsem a ještě jsem dodala, že i ta paní dostane za svou práci u ní přece zaplaceno.
„No vidíš, takhle jsem to nevnímala. Prostě mi to bylo hloupé,“ dodala už s ulehčením.
Zorka si nakonec na to, že jí chodí někdo domů uklízet, zvykla a svoji šikovnou uklízečku už doporučila několika dalším rodinám. Ale co tak sleduji – určitý čas cílevědomě, kvůli tomuto článku - hodně rodin považuje peníze za uklízečku za vyhozené, raději obětuje sobotu.
Je mnoho způsobů, jak si doma udržet pořádek. Každý člen rodiny zodpovídá za něco, uklízí se průběžně, někdo to odedře sám…
Pořád ještě nemáme zažito, že na tom, že nám někdo chodí uklízet, není nic špatného. Možná je tomu tak i proto, že se mnohdy za svoji práci stydí i dotyční, kteří se uklízením živí. Všimla jsem si, že některé firmy tuto pozici pojmenovaly jako asistent/ka úklidu.
Taky si nejsem jistá, je-li tato práce dobře zaplacena, přitom neexistuje podnik, který se bez ní obejde.
Možná jsem ale úplně vedle a vidím to všechno také tím pejorativním způsobem.
Snad ne!
Já si náhodou už dávno všimla, že úklid může být i atraktivním tématem - třeba na sociálních sítích anebo knihy. Japonka Marie Kondo vydala světový bestseller s názvem: Zázračný úklid – pořádek jednou pro vždy. Třeba to byla ona, kdo pozvedl uklízení do vyššího levelu profesí. Od té doby jsem zaznamenala několik podobných titulů, ale taky sebevědomějších uklízeček.
Vím, měla bych psát i o uklízečích, ale po pravdě, zatím je to stále profese, v níž se angažují spíš ženy. I mladé. Sleduji jich několik na Instagramu. Jejich profily nabízejí rady, jak a čím uklízet snadno, rychle, s efektem. Jako se ráda podívám na pěknou porci jídla a recept, tak kvituji, že mě tyhle nápady – často i na ekologický způsob uklízení – baví.
A těší mě, že konečně i u nás uznáváme, jak je uklízení důležité. Líbilo se mi, když mi včera kamarádka Lenka, u níž jsem byla na návštěvě, řekla, že její paní na úklid je na svou práci hrdá. A že si umí říct o peníze.
Žasla jsem totiž, jak je to možné, že kdykoli sem přijedu, zdá se mi, že Lenka ve svém domě nežije. Že nepoužívá nádobí, kuchyňskou linku ani koupelnu. Všechno vypadá jak nové. Vím, jak vypadá moje kuchyně, když dovařím, a kolik času ještě strávím úklidem poté. A jak často musím cídit dna pánví, hrnců a také troubu. A stírat prach, odtahovat nábytek.
Pravda, nosím v hlavě časový plán, abych to zvládala postupně, a předešla tak velké a zbytečné dřině třeba úklidu mastného prachu na horní části kuchyňské linky, anebo na odstranění nečistot v „zapečené“ troubě.
Čas na uklízení mám, ale také si uvědomuji, kolik ho úklidu věnuji a jsem připravena to změnit, zjistím-li, že už to nezvládám třeba fyzicky.
Stručněji - i já vyzdvihuji práci všech uklízečů o několik stupňů hodnotového žebříčku potřebných profesí výš. Bez nich by to opravdu nešlo.
