Článek
Bojí se vyjít s pravdou ven a ani se nesnaží zjistit, jak úlevný život by mohl bez toho sebezapírání vést. Hlavně nemá ponětí, jaký dopad má jeho popírání na okolí či společnost.
O soukromých lidech, žijících v obavách, aby na ně něco „neprasklo“, většinou nevíme, o osobnostech známých na veřejnosti si to můžeme šuškat, jak chceme, dokonce o tom můžeme klevetit na sociálních sítích, ale je to pořád v rovině Jedna paní povídala. Hlavně to s dotyčným ani nehne.
Jeho lež však nabude obrovských rozměrů, zaleze pod kůži všem, kdo o ní ví, zkazí náladu a bourá i dobré úmysly, v něž pak lidé, přesvědčeni, že všechno je podvod, přestávají důvěřovat. Nevěří všem a všemu a hledají si nové, mnohdy i pochybné vzory. Přitom by mnohdy stačilo tak málo - nalít si čistého vína.
Přísloví má své kořeny ve středověku. Lidé se scházeli, aby spolu probrali významné záležitosti. Říkalo se, že když si nalijí čisté víno, chtějí mít mezi sebou jasnou a otevřenou komunikaci, bez skrývání nebo zatajování pravdy. Čisté víno se totiž považovalo za kvalitní a nepředstavovalo žádné nečistoty nebo-li lži.
Zkusit vyzvat někoho, o kom bezpečně víme, že před námi něco tají, k posezení nad sklenkou „čistého vína“, však může mít nedobré následky. Pokud se někdo rozhodne žít se lží, nemáme šanci. Než by ulevil svému svědomí, raději oželí vztah, důvěru i autoritu.
Mnohdy se takový jedinec zbytečně trápí něčím, co už je dávná minulost. Stydí se za to, ale za nic na světě by se nepřiznali, ačkoli by mu to už prošlo a jen by si ulevil. Jsou různá provinění, malá i velká, podstatnou část jich smete čas. Jak by se žilo ve společnosti, v níž by se lidé nebáli zbavit se svých kostlivců ve skříních.
Nevím, zda existuje člověk, který si je jistý, že nikde žádný takový skelet nemá. Mimochodem, přísloví „kostlivec ve skříni“ má kořeny v anglickém „skeleton in the closet“ (nebo „skeleton in the cupboard“). pochází z 19. století z Anglie. Člověk může mít skryté tajemství nebo skandál, který by raději neprozradil, aby si nepoškodil reputaci. Raději prožívá muka ze strachu, že by se to, co skrývá, mohlo provalit, až se to nakonec stane.
Přitom by společnost někdy upřímnost ocenila. Vybavuji si právníka, někdejšího předsedu strany ODA Jana Kalvodu, jak dělal, že neví, že je jeho jméno uváděno s titulem JUDr., který v té době ještě neobhájil, což se stalo později, ale to už byl mimo politiku.
Vy starší si jistě vzpomenete na Václava Klause a jeho mimikry, že ODS v 90. letech neměla skandál s falešnými dárci. Bylo tak těžké přiznat to, posypat si hlavu popelem?
Dokázal někdo z komunistických papalášů přiznat pravdu o režimu, který nám tu čtyřicet let vnucovali, přičemž sami dobře věděli, že je zločinný?
Dokáže agresor připustit, že je agresor? Stačí se ohlédnout do historie. Kdo to z těch, co rozpoutali válku, přiznal třeba poté, kdy už bylo patrné, že ji nevyhraje? Nevím o nikom. Navíc se takový jedinec pojistí i tím, že zaangažuje spoustu příznivců, kteří ho pak v dalším válčení podporují. Udělá z nich také viníky.
Historie je naše velká učitelka, ale je to s ní jako s tím malým dítětem, které v Andersenově pohádce Císařovy nové šaty veřejně vykřiklo pravdu o tom, o čem sice každý ve společnosti věděl, ale bál se s tím vyjít ven.
Každá společnost má možnost se z historie poučit, ale někdy to nedokáže. Nachází si své důvody a kvůli nim zatáhne pod kolektivní vinu i lidi zcela nevinné. Přitom skoro nikdo není bez viny, tedy až na vzácné výjimky, takže by snad každý uvítal vyznání se z hříchu jiného, a kdo ví, třeba by se také odhodlal a přiznal barvu.
Mimochodem výraz „přiznat barvu“ pochází z karetních her, jako je mariáš nebo poker. Hráči, když na ně přijde řada, musí ukázat, jaké karty (barvy) mají, což znamená, že odhalí své skutečné možnosti nebo úmysly.
Lidi netřeba podceňovat. Náš selský rozum prokoukne leccos. To si jen někteří jedinci myslí, že nás obalamutí. Přesto, že leccos víme, leccos tušíme, nezmůžeme nic, dokud se tajnůstkáři či lháři nepřiznají, nebo dokud je neodhalí někdo statečný, jako například zmíněné dítě v Andersenově pohádce.
Ta úleva, co pak přišla! Já vím, v pohádce. Ale co když…
