Článek
Měla jsem ji za pojem, označující vztah muže a ženy. Neřešila jsem, jak dlouhý vztah, jak hluboký, obětavý a hlavně jak bezpodmínečný.
Uvědomila jsem si to na příběhu Sylvy, dcery mé kamarádky Alice.
Sylvě bylo dva a půl, když jsem ji viděla poprvé v životě. Dnes je jí přes třicet a její syn půjde v září do první třídy. Martínek je jedno z nejšťastnějších dětí, jaké znám. Je tomu tak proto, že šťastní jsou i jeho rodiče. Přitom bych na začátku jejich vztahu nedala za to, že spolu zůstanou, ani haléř. Dnes bych na ně vsadila své úspory.
Sylva byla dítě jako z reklamy. Kamarádila se s mou dcerou. Alenka ji jednou přivedla k nám na palačinky.
Sylva vypadala jak andílek z oválných obrazů Panny Marie s děťátkem, visícími nad postelemi babiček a dědů. Kudrnatá, blonďatá, boubelatá, okatá. Alena, starší od Sylvy o rok, se k andílkovi venku mezi dětmi chovala jako starší sestra, dohlížela na ni. Díky tomu vzniklo i moje přátelství s Alicí, Sylvinou mámou. Za palačinky, které její dceři u nás tak chutnaly, dostala naše Ája pozvání k nim na večeři.
„Mami, teta nám udělala párek a bramborovou kaši, to byla dobrota, proč někdy nekoupíš párek?“ zaskočila mě po návratu domů.
Vida, jak může něco jako párek tolik potěšit, pousmála jsem se a řekla si, že ho tedy občas vezmu na milost, když je to taková lahůdka. Dnes by ho Alenka nepozřela.
Párek už je jen vzpomínka na malé dětské radosti. Také palačinky, lívance, voda se sirupem, buchty, polévky. Jedno, zda z kuchyně mé nebo tety Alice. Pro Sylvu jsem stále teta.
Tehdy byla Sylvina máma ještě vdaná.
Alicin muž žárlil. Do té doby jsem netušila, co dokáže chorobná žárlivost. Je to paranoia a ničí všechno. Když se manželství mé kamarádky rozpadlo, poznala to i Sylva. Do té doby měla všechno. Její otec slušně vydělával a maminka nemusela chodit do práce. Měla čas vodit holčičku na klavír, který jí dokonce koupili.
Ex-manžel po rozvodu Alici trestal tím, že jí nedával víc, než výživné určené soudem. Neuvědomil si, že tím bude trpět i jeho dcera. Alice musela do práce. S maturitou a dítětem, o které se sama starala, volila práci úřednice s pevnou pracovní dobou a malým platem. Pokryl akorát živobytí. Na klavírní hodiny nebyly peníze ani čas, došlo i na prodej klavíru.
Zůstalo jen kouzlo holčičky Sylvy. Zbožňovaly ji i učitelky ve škole. Každý ji miloval. A ulevoval jí. Odpouštěl.
Alice, uondaná povinnostmi hájit existenci, také leccos přehlédla. Sylva v sobě neměla ten motor, který by ji hnal samovolně vpřed. Polevovala, když se jí nedostávalo dostatku pozornosti, času a podpory.
Všichni ji obdivovali, ale nikdo nepředvídal, kam až bezmezná tolerance z lásky k andílkovi zajde. Andílek se přestal učit, střední škola ho nebavila. Žádnou nedodělal.
Než se Alice stačila zhrozit, našla si Sylva práci v obchodním centru. Prodávala boty a kabelky. Úspěšně. Lidé utráceli, i když to neměli v úmyslu, tak je okouzlila svým vzhledem i vystupováním. Usměvavá, vlídná, ochotná.
Nejeden zákazník si s krásnou a bezstarostnou Sylvou domlouval rande. Alice nikdy nevěděla, je-li ten, kdo její dceru vzal na večeři, volný nebo ženatý. A Sylva měla štěstí, že se nikdy nic hrozného nepřihodilo. Akorát se jí vztahy brzy rozpadaly. Nikdo nevěděl proč. Měly jsme s Alicí pocit, že si její dcera špatně vybírá, ale to jsme nemohly nijak ovlivnit. Alice si přála, aby si Sylva našla kluka stejně starého nebo jen o něco málo staršího či mladšího, a ne „dědky“, kteří se o ni až moc zajímali. Také toužila po tom, aby to byl kluk, který Sylvu někam potáhne. I k založení rodiny.
Alenka odešla studovat jinam a se Sylvou už se tak intenzivně nepřátelily. Měla jsem tudíž jen kusé informace, vlastně jsem se o Sylvě dozvídala pouze to, co mi řekla Alice nebo Sylva sama. Vídaly jsme se často, na tom se nikdy nic nezměnilo, chyběla tu jen Ája, která se po promoci domů už nevrátila.
Sylva si žila svůj bezstarostný život dál. Po práci chodila tančit, měla svoji partu, jezdili na vodu, na hory. Byla spokojená.
Alenka se vdala a udělala ze mne babičku. Sylva pořád nic, žádná vážná známost.
Někdy mě seznámila s klukem, s nímž zrovna chodila, abychom se s Alicí pak shodly, že se nám moc nezdá. Přály jsme andílkovi někoho jiného. Matky to cítí, i když to nedovedou vyjádřit. Chtějí, aby bylo jejich dítě milované. Nám se nikdy nezdálo, že by zrovna muž, s nímž Sylva chodila, takovými city vůči Sylvě hýřil.
To, co přála Alice dceři, potkalo ji. Seznámila se s mužem, který se brzy včlenil do rodiny. Naše přátelství nepokazil, on vzal na milost mě a já jeho. Přála jsem Alici, že si zase užívá toho, co už jednou poznala – lehkosti bytí díky materiálnímu dostatku. Alešova stavební firma prosperovala. Alice se zase měla dobře. Je typ křehké a jemné ženy, budící v mužích touhu je ochraňovat. Někteří ji chtěli vlastnit, jako otec Sylvy.
Alenka si spokojeně žila ve svém manželství, v němž si připadala rovnocenná, což často zdůrazňovala. Stala se z ní trochu feministka, ale naštěstí jen trochu, v manželství je ráda. Zbývalo, aby ke spokojenosti došla i Sylva, ale roky mizely jeden za druhým a její přechodné známosti taky.
Vážně se zamilovala v osmadvaceti do nějakého Filipa. Bylo to vzájemné.
„On je bezdomovec, chápeš to? Sylva se zabouchla do bezdomovce,“ šílela Alice v kavárně, kam chodíme, když se nahromadí informace, které si musíme předat.
Opět jsem musela konstatovat, že andílek Sylva má být po kom hezký. Její máma vypadala minimálně o deset let mladší. Malá, drobná, kulatý obličej, jemné rysy, smějící se oči. Jo, smějící. U ní jsem poznala, že se směje upřímně. Někdo se usměje, ale stačí podívat se mu do očí a vidí tam chlad nebo zdvořilost. Když se zasměje Alice, cítíte vřelost.
Má vkus, umí se obléct žensky, něžně. Barvy, které jsou pro mě tabu - jemně zelená, růžová, žlutá – představuju si vždy rozkvetlou louku, jí neuvěřitelně sluší. Umí všechno se vším sladit.
Umí to i s muži. Není tak emancipovaná jako já. Jednou jsem se jí zeptala, jakou mi dá radu, abych si nekazila vztahy. Rozesmála se tím svým upřímným smíchem a řekla: „Mlč.“
Chvíli trvalo, než mi to došlo, pak jsem se doslova rozřehtala na celou kavárnu, kde jsme vzbudily pozornost. Mimořádně mi to bylo jedno.
Její radu jsem si zapamatovala a druhý manžel mi řekl, že je se mnou příjemné soužití, neboť jsem tichá. Vyslala jsem Alici vděčný dík.
I tentokrát měla na sobě světlé tílko a přes ramena růžový svetřík. Takový hebký… K jejím blond vlasům ostříhaným tzv. za uši ideální.
Když ale mluvila o „tom bezdomovci“, ztratila trochu na svém povětšinou příjemném výrazu. Vlastně se mračila.
Mně se její konstatování ale nezdálo, a tak jsem se je snažila korigovat námitkou: „Někde snad bydlí?“
„No, spí tam, kde mu to někdo umožní, střídá kamarády. Opravdu nemá byt, ani podnájem, nemá ani stálou práci,“ řekla Alice a nandala si na vidličku tiramisu, které s chutí pojídala, protože má geny po matce a ta je ve svých osmdesáti letech stále štíhlá.
Já se napila kávy, žádný zákusek jsem si na vidličku nenaložila, zato mě zajímalo vše okolo Sylvina nápadníka.
„Jak vypadá?“ zeptala jsem se.
„Jako metrosexuál,“ odsekla Alice.
„Takže je hezký?“
„Kdyby jen to, je vzhledově velmi atraktivní, však se prý nějaký čas živil jako model,“ odpověděla. Na rozdíl ode mne, kterou ta informace nadchla, se Alice stále tvářila velmi ustaraně. Já však byla na Filipa tak zvědavá, že jsem Alici přemluvila, ať mě s ním seznámí. Nešlo mi do hlavy, že by se Sylva zamilovala do kluka bez domova. Byla sice někdy mírně povrchní, ale ne tak, že by riskovala.
Následující sobotu jsem k nim šla na oběd, na který měl dorazit i Filip.
Páni!, chtělo se mi vyhrknout, jakmile jsem ho uviděla. Napohled skutečně moc hezký muž. Perfektní účes, zuby, upravený. Na sobě měl bílou košili, úzké kalhoty s barevnými kšandami, značkové boty - se Sylvou si potrpěli na tenisky a tvrdili, že je to sexy obuv a módní hit.
Prohlížela jsem si ho nápadně, ale přívětivě. Vážně mě zaujal. Měl v sobě něco milého. Vlastně to byla vřelost podobná té Alicině.
„Teto, co na něj říkáš?“, vpadla mi do soustředění Sylva a mně nezbylo, než chválit. „No, svůj k svému,“ řekla jsem, „jste oba nádherní. Ale to k životu nestačí, že?“ dodala jsem mravokárně, hned jsem se za to zastyděla. Alice to sice kvitovala souhlasně, ale nechtěla jsem být vůči Sylvě hnusná. Já vím, že nestačí, aby se k sobě pár hodil vzhledově, což o těch dvou platilo doslova.
Sylva naštěstí zdědila po mámě i srdečnou povahu a selský rozum. Tak jsem si pomyslela: Pokud se milují, všechno půjde.
Zakrátko po té večeři jsme se s Alicí opět sešly v kavárně. Zavolala, že jde o naléhavé setkání. A taky že ano. Sotva jsme se před kavárnu sešly, vyhrkla:
„Má dluhy.“
„Velké?“ zeptala jsem se a manévrovala ji dovnitř.
Suma, jakou Alice zmínila, překvapila i mě.
„Asi dvě stě tisíc,“ zašeptala Alice, jako by měla strach, že nás někdo uslyší.
„Ale pozor, nadělali je jeho rodiče, dodala hned. „Ručil jim za půjčku, kterou nespláceli, soud pak rozhodl, že to splatí Filip.“
Přijel do našeho města z Ostravska. Do Čech utekl před rodiči, kteří ho tak zneužili.
To ovšem vysvětlovalo, proč nemá kde bydlet. Z příležitostné práce mu po zaplacení splátky moc nezbývalo. Jen tolik, aby měl na svou parádu, kterou nehodlal oželet. Se Sylvou se seznámili, když si u ní kupoval boty.
„Co budete dělat?“ zajímalo mě, když jsme se usadily ke stolu.
Alice zvedla oči od menu, v němž si vybírala dezert ke kávě, a pokrčila rameny. Tentokrát na sobě měla šedo-růžovou halenku. Jen díky ní jsem si vždy uvědomila, že existují i jiné barvy než je černá, bílá a tmavěmodrá, které mám v oblibě.
Alice se usmála na obsluhujícího mladíka, objednala si schwarzwaldský dort, kávu, já kávu a vodu. Nejsem tlustá, ale byla bych, kdybych konzumovala sladké jako Alice.
“ Já bych si nevěděla rady s takovou situací. Pokud už soud rozhodl, znamenalo to, že kdyby Filip přestal platit, rostlo by penále tak rychle, že by se dostal do exekuce,“ řekla jsem, když se obsluha vzdálila.
„Vlastně na něj nejde uvalit ani exekuce, když nic nemá,“ dodala jsem, co mě dodatečně napadlo.
Alice přikývla.
„Takže?“ zeptala jsem se.
„Nevím, co mám dělat,“ přiznala. “ Snažíme se mu věřit. Má stálou práci, dělá přesčasy, splácí,“ dodala a láskyplně se podívala na dezert, který před ni právě obsluhující muž položil. Zatímco přenesla pozornost na dort, já jsem úspěšně konspirovala.
„S jeho dluhy to bude život na pendrek, že?“ řekla jsem.
„No právě,“ vzdychla a spravila si náladu dalším soustem dortu s višněmi a kakaovým krémem.
Ani jedna neodsuzujeme lidi s dluhy. Obě si přejeme, aby jich bylo co nejméně a aby existovalo východisko. Dluhy se pochopitelně mají platit, ale nelíbí se nám politika, která nahrává exekutorům a vhání stovky lidí do situace, kdy musejí podvádět stát prací na černo. Neplatí daně a politici pak vymýšlejí hovadiny, jak dostat peníze do pokladny třeba vyšším zdaněním živnostníků, kteří od státu nic nechtějí, a když je stát nechá žít, na svůj důchod si našetří sami. Pokud ne, jejich problém, že málo platili. Nechápeme, proč se i pravicoví politici zajímají o jejich důchody, jako by neměli jiné starosti.
Zatímco se Alice ládovala dortem, já přemýšlela, jak Sylvě a Filipovi pomoct. Moje úspory byly tak akorát na zažehnání menší kalamity v podobě nutnosti koupit nový spotřebič nebo podobný výdaj. Do úvah nad vlastním stavem konta pronesla Alice něco, čemu jsem zpočátku nechtěla věřit.
„Aleš nechce, aby se k nám nastěhovali, i tak jsou u nás skoro pořád. Nabídl, že zaplatí za Filipa dluh a on ho bude splácet jemu.“
Chvíli jsem se nezmohla na slovo. Zvažovala jsem, že pro Aleše není dvě stě tisíc to, co pro mě. Jemu se daří a víme, že peníze dělají další peníze. Ale i tak, lidé s penězi jimi vesměs neplýtvají. A neriskují. Aleš podle mého riskoval, šlo mi hlavou. A také to, že mohl Filipa odkopnout, ponechat oba mladé napospas hyenám, přiživujícím se na lidech, kteří svou finanční situaci nezvládají.
Alice dojedla, odstrčila talířek, napila se kávy a zasmála se.
„Prý nemůže vidět, jak mě to žere,“ řekla na adresu Aleše.
„Zrovna jsem na něj chtěla začít pět ódy,“ zasmála jsem se konečně i já. Nějak jsem nepochybovala o tom, že by Filip nesplácel. Splácí soudu, bude splácet i Alešovi, říkala jsem si.
Teď přeskočím čtyři roky, kdy Filip dluh Alešovi splatil. V práci se mu začalo dařit.
Hezky si zařídili nájemní byt a pořád se milovali. Přenášeli to na všechny kolem. Šťastná dvojice.
Sdíleli stejné zájmy. Filip zapadl do Sylviny party, zato o vlastní rodině nechtěl ani slyšet. Zanevřel na ni za to, do čeho ho dostala. Oni se také nezajímali, jak se mu daří. Nevěděli ani, kde žije.
Za novou rodinu považoval Filip tu Sylvinu.
Ve dvaatřiceti Sylva otěhotněla a s Filipem se vzali. Na svatbě byla celá jejich parta. Pomáhala s organizací, starala se o zábavu. Byl to nádherný den. A dojemný. Filip požádal o manželčino příjmení. Tedy i o Alicino. S Alešem se dohodli, že se brát nebudou. Kupodivu on by se ženil, ale Alice se toho po zkušenostech s otcem Sylvy obává. I to svědčí něco o její povaze. Jiná žena by se snažila co nejrychleji vztah s bohatým mužem zpečetit.
Happy endem této pohádky ze života je tedy něco jiného než dvojí svatba. Je jím Filipův a Sylvin syn Martin. Jeho šťastní rodiče z něj udělali šťastné dítě. Sylva si po mateřské našla práci v mateřské škole jako pomocnice. Se svojí šťastnou povahou miluje všechny děti a ony ji. Ulehčuje práci i učitelkám, které už pochopily, že se na ni můžou spolehnout. Daří se i Filipovi.
Neustále dává najevo vděčnost Alici a Alešovi, jak mu pomohli. Vrátili mu prý rodinu, o kterou přišel.
Přiznám se, že si nejsem jistá, zda bych dokázala udělat to, co oni. Ještě že to po mně Alenka nikdy nežádala. I ona je spokojená se životem, který vede, i když na mě nemá moc času, protože si s manželem budují kariéry. Oběma se daří a vnoučata si na život zaměstnaných rodičů zvykla. Je drží pohromadě společná radost z pracovních úspěchů. Vím, i to je láska. Společné sdílení, souhlas s konáním partnera, tolerance.
Ano, ano, láska má mnoho podob.
