Článek
Čtu o tom například ve slovenském Deníku N - o internetové šikaně vůči novinářům, kteří se snaží jen dělat svou práci tak, jak ji mají dělat. Získat objektivní informace, ověřit jejich pravdivost a předat příjemcům.
Za to však sklízejí nenávist. Na Slovensku dokonce jeden zpěvák, placený politikem, zveřejnil na své sociální síti novinářův telefon, aby mu mohli volat lidé, kteří sice nic nevědí, ale věří tomu, komu fandí.
Tak vážení, tohle si nechejte na sledování sportovních týmů, ačkoli i výsledky utkání nakonec prokážou rozdíl mezi vírou fandů a schopnostmi uctívaných ji naplnit.
Pak se dav buď raduje, nebo naříká. Nezaznamenala jsem, že by třeba komentátorovi prohraného zápasu spílal za to, že říkal pravdu o slabém poraženém týmu. Jistě se zmínil o konkrétních chybách hráčů – stručněji, pravdivě komentoval.
Když to ale udělá novinář, je zle. Zle je už dlouho. Nejen na Slovensku. Vzpomínám na hnusné emoce kolem přímých prezidentských voleb. Kdyby si podpásovky, jichž se dopouštějí někteří kandidáti, dovolili sportovci, fanoušci by jim to dali sežrat.
Sportovní příznivci respektují pravidla, tudíž i rozhodnutí sudího, například o faulu. Tohle bohužel neplatí v politice a fandové fauly benevolentně promíjejí. To jim nedošlo, že kandidát, který se dere k vítězství jedním podrazem za druhým, bude nečestný i při výkonu funkce? A že to odnesou i jeho voliči, kteří tím, že přecházejí jeho kopance v kampani, přijímají budoucí kopance do sebe samých?
Fanoušci politiků by se mohli něco přiučit od sportovních příznivců. Tam se pochválí skvělý výkon soupeře - potleskem nebo souhlasným zvoláním. Všichni – hráči, soudci i diváci jsou zajedno v tom, že je třeba hrát fér.
A zajímavé je, že se sportovní veřejnost docela shodne a odsoudí hrubost a vulgárnost některých skalních fans, ale v politice jako by to bylo naopak. Čím odpornější projev, tím nadšenější aplaus.
V politice jsou asi jiní fanoušci. Oceňují podrazy. Slušnost považují za hloupost. Pro ně není silný ten, kdo myslí státnicky, tedy na budoucnost, ale ten, kdo jim umí naslibovat a – jak už víme – nesplnit - cokoli.
Političtí fanoušci jsou oproti těm sportovním velmi naivní. Že by bylo třicet let v demokracii málo? Nebo je snadnější žít si v zástupné realitě, kterou populističtí politici nabízejí?
A propos populista – hodně frekventovaný výraz současnosti. Využívá frustrace a nespokojenosti. V takovém prostředí se mu daří, proto je jeho zájmem co nejvíc naštvaných. Ti pak ochotně přijmou jeho sliby dát jim, po čem touží – slovně. Když se dostane k moci, zapomene na sliby a… Co na to jeho voliči? Samozřejmě, taky zapomenou, co slíbil. Ještě nějaký čas je umí udržet v dobré náladě, ale jak už nám historie několikrát dokázala…
Zatím to vždy dopadlo stejně. Populistova sláva jednou skončí, často revolucí. Dav, který šel za ním, obrátí směr. Škody jsou ovšem napáchány, je třeba začít od základů, znovu vybudovat, co už tu bylo, a tak pořád dokola - zas a znova… Je to vlastně takové perpetum mobile. A bude, dokud se nepoučíme z minulosti, a dokud se političtí fandové nenaučí od sportovních, že vítězí pravidla, cíle, houževnatost, odpovědnost a odvedená práce – ne kecy a rozdmýchávání nenávisti. Některé společnosti si to však musí znovu a znovu ověřovat.
