Článek
Strávila jsem tři dny sledováním hraného dokumentu Zmařené naděje. Tři dny jsem u toho seděla a tři dny kudy chodím, tudy přemýšlím, jak snadné je dojít k podobným tragickým situacím z dokumentu. Stačí ignorovat důležité, přezírat a nechat sebou manipulovat.
Jde o období let 1918 až 1939. Velká chudoba po první světové válce, pocit nespravedlivého vyrovnání v Německu, které s Rakouskem a Itálií rozpoutalo válku a jak to většinou v historii bylo, agresoři prohráli a museli platit reparace. Versailleská smlouva postrádala empatii i vizi a vedla k rozpoutání druhé světové války, kdy si Němci chtěli vynahradit příkoří. Netřeba připomínat, všichni jsme se to více či méně do detailu (anebo taky ne) učili.
Takže víme, že jakmile začne geometrickou řadou přibývat naštvaných lidí s pocitem, že chudnou, zatímco se vláda nesnaží nejen o osvětu, ale ani o nápravu, začnou na sebe strhávat pozornost dosud neznámí rádoby politici. Většinou nemají vůbec žádné finanční starosti, nebo si je způsobili sami, hlavně se neumějí vcítit do situace lidí, kteří musí přemýšlet o výdeji každé koruny. Hlavně však vědí, že slibem nezarmoutí.
Vsuvka. Zažila jsem chudobu v 90. letech minulého století. Někdo řekne pche, neměla ses rozvádět, ale ten někdo v mých botách nechodil. Ano, rozvedli jsme se, manžel si založil novou rodinu a mně posílal na děti jen to, co mu určil soud. Tehdy to bylo na každé dítě čtyři stovky. Splácela jsem půjčku na byt – měsíčně tisíc korun, nájem stál 670 korun a já měla plat 2800 hrubého. Snadné spočítat si, kolik mi zbylo na živobytí. Půjčka musela být splacena do tří let, s tou podmínkou jsem ji dostala netušíc, co udělá s cenami liberalizace.
Nedalo se z toho žít, a tak jsme děti přesunula do obýváku, přehradilo ho nábytkem, aby měli každý své soukromí, v kuchyni jsem měla já i obývák, v jednom pokoji se zabydlela nová nájemnice, ve druhém jsem spala, takže jsme toto období překonali.
Asi za rok jsem si našla práci s odpovídajícím platem a podnájemnice se odstěhovala k příteli. Chci tím říct, že by mě ani ve snu tenkrát nenapadlo, přiklonit se na stranu populistů a poslouchat jejich plané sliby. Na to jsem dávala ve škole dost pozor, abych věděla z historie, co takový vůdce, slibující nemožné, dokáže. Většinou jsou takoví lidé ještě víc frustrovaní než ti, jimiž manipulují. Jejich ega utrpěla v minulosti nějaké trauma a oni žijí jen v touze jednou to světu ukázat.
Seriál Zmařené naděje mi toto období připomněl. Uvědomila jsem si, že není nic tragičtějšího než rozrůstající se chudoba, velký výskyt populistických politiků radikalizujících mas. Adorovaný autoritář ještě dostane chuť na cizí území, davy mu to „žerou“ a mocní se už nestihnu vzpamatovat. Jak jsme to mohli dopustit? ptají se. bohužel pozdě
Kdo je nyní naštvaný, kdo má pocit, že se má špatně, ať se na ten seriál podívá. Opravdu to stojí za to. Myslím, že každý, kdo ho uvidí, pochopí, jak se má teď dobře. Ona i ta cena másla, jíž se až směšně ohánějí někteří politici, kteří už jedou kampaň, není tak hrozná. Za komunistů stálo kilo másla 320 korun, bylo-li za osm korun, máslo za deset korun o čtyři desítky korun víc. Příjmy však byly mnohem nižší, než jsou nyní a argument, že energie ale byly levnější, neobstojí, protože například elektrické spotřebiče, auta a další věci byly naopak dražší. Vzpomínám, kdy stála automatická pračka 6500 korun a já měla plat 1200 korun. Dnes se dá pračka sehnat za sedm tisíc, dokonce i za méně. Kdybychom se tady měli zle, těžko by bohatli jednotlivci na příspěvcích na bydlení.
Než se začneme rozčilovat, je dobré si uvědomit, co všechno jsme neměli, mít nemohli, a to pomlčím o tom, co jsme nesměli nejen mít, ale ani říkat, myslet si, vidět. Teď můžeme vidět, co chceme i díky internetu. Přeju podívanou plnou uvědomění si, co všechno se může stát, nezačneme-li kriticky myslet a spoléhat na rozum.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11587960148-zmarene-nadeje/
