Článek
„Jdeš už? Čekám na tebe,“ volá Tom z ložnice.
Raději kdyby toho nechal, pomyslím si.
Kdyby nebyl tak iniciativní.
Kdyby o mě nestál, třeba bych o něj chtěla zabojovat.
Zdržuji se v koupelně vším možným, jen abych oddálila chvíli, kdy ulehnu a Tomáš se na mne svalí. Pomalu si čistím zuby, vtírám pleťový krém. Je na něm napsáno: „Na první vrásky.“ Je mi pětatřicet, vrásky ještě nemám a snad ještě dlouho mít nebudu.
Co na mně Ondra vidí? říkám potichu svému obrazu v zrcadle. Jsi obyčejná, tuctová, nic extra.
Ani nic k zahození! dodám a usměju se na sebe.
Pročešu si světlé, polodlouhé vlasy, vyčistím zuby a pomalu se loudám k ložnici. Nenacházím odvahu Toma odmítnout, ale ani mu přiznat, že mám milence. Na to jsem příliš – zbabělá? Vychytralá? Nevím totiž, zda chci o Toma přijít, a tak mlčky strpím následujících několik minut a snažím se, aby nepoznal, že jsem v duchu s někým jiným.
Do vztahu s milencem jsem musela zasvětit kamarádku Danu. Z praktických důvodů. Aby mě kryla, kdybych to potřebovala; aby se postarala o naše dvě děti, pokud by to bylo nutné. Ve vztahu vdané se ženatým musíte být připraveni na improvizaci i pomoc někoho blízkého. Dana ví, jak mě to s Tomem už nebaví. Radí mi dát si předtím frťana. To neudělám, tak hluboko snad neklesnu. Ale jsem jí vděčná za spoluúčast na mimomanželském vztahu. I ona dělá, co může. Ostatně, má zkušenost. Prý jí to v dobách, kdy měla milence, pomohlo zachránit manželství.
Já jsem na tom tak, že na nic jiného, než na Ondru nemyslím. Myslím na něj celým tělem. Je pořád se mnou, i když se s ním už nevídám, protože žije v cizině. Pořád však mám problém fungovat s dětmi a v práci.
S Ondrou jsme kolegové. Poznali jsme se v továrně. Ondra je technolog, já vedoucí personalistka.
Nastoupila jsem tam po mateřské. Dance, dcera se jmenuje po kamarádce, s níž se známe od dětství, je dnes osm, chodí do druhé třídy, bráškovi Danovi o rok méně. Prvňáček. Těžko se zahýbá otci tak malých dětí. Proto potřebuji kamarádky pomoc.
O Ondrovi jsem se dozvěděla dřív, než jsem ho poznala.
Žijeme v podhůří v malém městě a nikomu tady nic zajímavého neunikne. A tak jsem se dozvěděla, že je v továrně nový technolog, který se vrátil ze zahraničí, má nápady, postavil se zkorumpovanému řediteli, jehož pikle odhalil a zveřejnil. Byla to mela, městečko se rozdělilo na dva tábory – jedny „ten frajer, co přišel odněkud“ štval, jiné povzbudil. Zejména ty, co měli starého ředitele plné zuby. Půlka městečka je v té fabrice zaměstnaná.
Byla jsem na mateřské. Věděla jsem, že je ředitel škodná. Jeho role v mém příběhu není důležitá, stačí, když napíšu, že to byl mafián. Ondrovi se před těmi dvěma lety, kdy jsem se o něm doslechla, povedlo ho odstranit. V konkurzu pak vyhrál někdo, kdo mafiána nahradil a vede si dobře. To by mohlo stačit.
Ondru jsem tedy vedla v patrnosti coby člověka, kterého továrna potřebovala a lidi si ho váží. Víc nic. Do práce jsem se po mateřské už těšila. Bylo jasné, že odpadnou intriky, k nimiž nás na personálním nutil starý ředitel. Měl kolem sebe suitu, která nás pořád ovlivňovala. Vlastně jsme s Tomem měli dvě děti po sobě i proto, že jsem nechtěla zpátky do kanceláře, kde jsem pracovala s jednou z ředitelových věrných. Naštěstí odešla, na její místo nastoupila mně neznámá žena, dnes milá kolegyně Lída.
Po mateřské jsem se vrátila na své referentské místo, ale šéfka krátce na to odešla do důchodu a já povýšila. Díky tomu jsem se seznámila s Ondrou. Začala jsem chodit na porady vedení.
Zajiskřilo to mezi námi hned na té první. Přišla jsem do konferenční místnosti a usedla na místo, kde sedávala moje bývalá šéfová. Za chvíli vešla do dveří skupina mužů, které jsem skoro všechny znala. Kromě Ondry. S novým ředitelem jsem se setkala už dřív, když mě jmenoval ředitelkou personálního odboru. Takže ten mohutný chlap s kudrnatými tmavými vlasy, jemuž byl oblek skoro těsný, to je ten slavný Ondřej L.? šlo mi hlavou.
Usedl na své místo, porada začala, ale o čem šla řeč, jsem netušila. Něco mě přitahovalo k tomu habánovi s vlasy, které by potřebovaly kadeřníka, ale přitom ho to dělalo atraktivním. K obleku si vzal světle modrou košili. Ví, že mu jde k modrým očím, napadlo mě.
Uslyšela jsem své jméno. Řediteli došlo, že mě zapomněl představit právě Ondrovi, protože jen my dva jsme se neznali.
Podívali jsme se na sebe a pokývli hlavou. Já jsem zrudla a mé útroby prozradily, co se stalo. Jistě víte, jaké ty symptomy jsou. Kdo zažil vášeň, ví, kdo ne, viděl to mnohokrát ve filmu a četl v románech. I když to všichni známe, nikdo neví, jak v tu chvíli skrýt, co nemá vyjít napovrch, obzvlášť když vás to zastihne nepřipravené. S oddacím listem v zásuvce komody. Tak toto je prosím příroda a ať mi nikdo nevypráví, že se dá ošidit. Nedá!
Věděli jsme oba hned, že nás obdařila.
Když porada skončila, razil si ke mně cestu skrz hloučky kolegů, kteří si potřebovali dopovědět, co se nevešlo do programu schůze. Seděla jsem u dveří, stačilo zvednout se a odejít, ale právě to, co slabý jedinec po zasažení Amorkem nezvládne, říkejme tomu magnet, mě přibilo k židli, na níž jsem dál seděla, zatímco ostatní se zvedali, družili nebo odcházeli.
Ondra se blížil ke mně s napřaženou rukou. Podala jsem mu svoji, zopakovali jsme si svá příjmení a měli jediné přání – buď se stát neviditelnými, nebo vyhodit veškeré osazenstvo z místnosti.
Nejapně jsem pronesla: „Tak to jste vy?“
„Jak to myslíte?“ zeptal se.
„Neříkejte, že nevíte, že vás zná v městečku každý. Slyšela jsem o vás i coby mamina na mateřské,“ řekla jsem.
Zároveň jsem cítila zadostiučinění nad přiznáním svého stavu – vdaná.
„Lidi toho napovídají,“ řekl a usmál se. Moc hezky se usmál.
Co si budou povídat o nás? pomyslela jsem si.
Bylo jasné, co se stalo. Mně i jemu.
Tohle se odehrálo během pár vteřin. Pak jsme se od sebe (neradi) oddělili, každý se přidal k jinému hloučku. Šla jsem do své kanceláře. No, šla, já jsem se k ní doploužila. Celý svět mi připadal jiný než dosud. Cítila jsem něco… Něco, co jsem dosud nepoznala, a to mám dvě děti a jsem vdaná devět let.
No nic, musela jsem se vrátit k práci. Ten den se už nic nestalo, z fabriky jsem šla ke škole, kde už na mě Danka s Danem čekali, courali jsme městečkem, v tom divném rozpoložení jsem chtěla projevit velkorysost, tak jsem je vzala do cukrárny, oni štěbetali a já je neposlouchala. Myslela jsem jen na to, co se to se mnou děje.
Netušila jsem, že do nového vztahu spadnu jak shnilé jablko do trávy, a tak jsem ještě ten den i pár následujících fungovala coby matka a manželka bez ztráty kytičky. O tu jsem přišla za tři dny. Našla jsem v práci na stole obálku. V ní lístek: „Barunko!“
Nic víc. Mně to ale stačilo, však já to tak měla v sobě už tři dny. „Ondro!“ vzdychala jsem.
Tohle namlouvání, zatím ještě neškodné, je prostě to nej, co člověka může potkat. Stejně jako je dotyčný ve vašich očích nejpřitažlivější stvoření na světě, cítíte, že tímtéž jste vy pro něj. Chemie, ta potvora zrádná, to rozjela naplno.
V této fázi jste schopni šišlat, chovat se tak, že vás dlouhodobí známí nepoznávají. Dokážete přeskakovat bariéry, bránící vám v možnosti být si nablízku s tím, kdo se do vás dostal jako Ondra do mě. Vědomí, že je to oboustranné, mě dělalo lepší, ochotnou rozdat se, vydat se, splynout s ním. Nebylo nic, jen já a on.
Že ne?
„Mami, ty mi neodpovídáš,“ probrala mě v té cukrárně Danka a zopakovala, že jí z ponožky leze prstík. „Podívej,“ dodala a sundala si botičku. Vskutku, palec jí čouhal ven, a tak jsem zaplatila a šli jsme do obuvi nakoupit ponožky oběma dětem.
Pořád se překřikovaly, oba mi sdělovali své důležité informace, já rozdávala souhlasy na obě strany, ale stále jsem cítila, že vše v mém životě bude jinak.
Děti si nezaslouží, abys je podváděla, varovala jsem se. Jakmile šli po večeři každý do svého pokojíku, Tom pustil televizi, já usedla k němu na gauč. On viděl nějakou detektivku, já Ondru v představách.
Potom jsme šli s Tomem spát, rutinně se pomilovali, to nám šlo, už jsme se znali a fungovali jak švýcarské hodinky. On usnul a já ne. Další dny to bylo podobné. Všichni na mě mluvili, já dělala, že poslouchám, plnila jsem si povinnosti, ale ve svém světě jsem byla přítomná už jen fyzicky. V mé hlavě a také v těle doutnal oheň, ohlašující zákeřný požár.
Vypukl brzy. V pracovní době! Výhoda stejného pracoviště i postavení, v němž jsme si to mohli dovolit. Zavolal. „Barunko, myslíš na to, na co já?“
Neodpověděla jsem. Mlčení znamená souhlas.
„Můžu něco navrhnout? Manželka odjela na tři dny k rodičům, jsou nemocní.“
Věděla jsem, co mi chce říct, málem jsem hovor zbaběle ukončila.
„Máš něco rozdělaného?“ zeptal se.
„Nemám,“ pípla jsem.
„Počkám na tebe s autem za spořitelnou, dnes tam parkuju. Za deset minut?“ pokračoval.
„Budu tam,“ odpověděla jsem hlasem, který nebyl můj. Byla doba oběda, kolegyně ji využívaly na různé pochůzky, já poslední dny na jídlo nemyslela. Měla jsem sice v lednici krabičku se špenátem a vejcem, ale už tam byla dva dny. Jídlo jsem v ty dny nepotřebovala.
Jako dálkově ovládaná jsem se zvedla, vzala z věšáku sako, byl květen, venku krásně.
Lásky čas, napadlo mě, když jsem zamykala a kráčela vstříc nebezpečnému dobrodružství jménem mimomanželský vztah.
V tu dobu lidé z továrny vycházeli nebo do ní vcházeli, nebyla jsem podezřelá, mohla jsem si jít třeba vybrat peníze do spořitelny.
Obešla jsem ji.
Stál u svého auta. Otevřel mi dveře, posadila jsem se vedle něj. Beze slova se rozjel. Mlčeli jsme, jen se mě občas pravou rukou dotkl. Lehce, ale třásla jsem se touhou.
Po deseti minutách jsme byli u jeho domu. Vystoupil, rozhlédl se. Nikde nikdo. Otevřel mi dveře, stoupl si za mne, svou mohutnou postavou mě skrýval před zvědavýma očima zezadu. Zepředu čisto. Branka, tři schůdky. Předsíň, vlevo obývák. Pořád ticho, ani jeden nemluvil. Pak jsme se na sebe vrhli.
Něco nás k sobě přitahovalo, propojovalo, byli jsme ovládaní.
Chtíčem, řekne někdo. Já říkám vášní. Poruč jí, napomínala jsem se potom. No, poruč jí, ať zmizí! Nejde to, že? Samozřejmě, že to nejde. Šlo by to vůlí, ale to bych musela moc chtít. A Ondra taky.
Když jsme vedle sebe leželi na rozkládacím gauči v tom jejich obýváku – vůbec mě nezajímalo, jak mají zařízeno, bylo mi to jedno, vnímala jsem hodně knih a obrazy, také funkční minimalismus zcela nekontrastující s vzhledem domku z první republiky – naklonil se nade mnou a řekl: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že tohle udělám.“
Nevěděla jsem, co říct. Po chvíli dodal: „Když jsem tě uviděl a pak se tě dotkl, už to bylo jinak. Své ženě jsem nikdy nebyl nevěrný.“
„Já taky ne,“ vyšlo ze mě. „Mému muži,“ upřesnila jsem zbytečně.
„Co s tím uděláme?“ pokračoval, stále nade mnou nakloněný, tudíž ještě přitažlivější než kdykoli jindy, tak šíleně moc přitažlivý!
Milovali jsme se znovu. Do práce mě odvezl natolik včas, abych nebyla kolegyním podezřelá.
Od toho dne jsem věděla, že je všechno špatně. Byla jsem nevěrná manželka.
S Ondrou jsme si vždycky našli příležitost, jak být spolu. To už jsem zasvětila Danu, bylo to nutné, někdy jsme museli odjet z městečka. Tomáš není žárlivý, věří, že od té doby, co jsem povýšila, mám víc práce, někdy musím pracovat přesčas (nemusím, ale on tomu věří).
V továrně jsme se k sobě s Ondrou dokázali chovat nenápadně. Občasné letmé doteky snad nikdo nepostřehl. Po čase jsme při schůzkách probírali kalamitu, v jaké se nacházíme a z níž se nám zatím ani jednomu nechce. Pověděli jsme si o svých manželských partnerech.
Mé manželství vzniklo ze studentské lásky na vysoké v Hradci Králové. Tom se zaměřil na matematiku a exaktní vědy, já na jazyky. Tom po státnicích do žádné školy nenastoupil, rovnou šel do IT firmy, já učila v základní škole, potom na gymnáziu, ale rok před prvním otěhotněním jsem dala přednost penězům a přijala místo na personálním v továrně. Všechno šlo jak naprogramované, však je Tom programátorem. Akorát že nic neplánoval sám, byli jsme na to dva. Žili jsme vedle sebe srostlí společnými léty naplněnými budováním rodiny. Tomáš je moc hezký muž, mnohem atraktivnější než Ondra. Hodně sportuje, vede ke sportu obě děti, jezdí s nimi na kola, na lyže, plavou, plachtí na moři. Sportovní typ od pohledu.
Ondra nesportuje. Vyrostl do výšky i do šířky tak nějak trošku přes míru. Vedle Toma by působil neohrabaně a snad i neupraveně, ačkoli to je pouze dojem. Jen já vím, jak krásně voní a jak mu sluší modré košile, jichž má ve skříni několik. Prý mu je začala kupovat jeho žena, která se zamilovala do jeho modrých očí.
Nerada o ní mluvím, nechci nic slyšet, ale nejde to. Je s námi, stejně jako Tomáš. Někdy máme sebemrskačskou hodinu, kdy vyjmenováváme jejich dobré vlastnosti. Není to nic příjemného. Nerada se dozvídám, jak při něm vždy stála, i když se mu nedařilo. Měl firmu. Založil ji v Praze po návratu ze studií ve Velké Británii. Nebyl připraven na podrazy, podvody, jimž neuměl čelit. Na ostrově, kde studoval, se pohyboval v jiném prostředí. Vedli je tam k férovému jednání.
Zkrachoval. Manželka mu to nevyčítala, spolehlivě s ním přetrpěla likvidaci firmy, splácení dluhů, dokonce navrhla, že se spolu přestěhují do našeho městečka, kde zdědila po babičce a dědovi domek. Když mi Ondra řekl její příjmení za svobodna, vyděsila jsem se. Já ji přece znám, chodily jsme do stejné školy, je jen o rok mladší než já. Po maturitě odešla někam na vysokou – aha, taky do Velké Británie. No ano, její rodiče na to měli, táta byl místní zubař. Všechno se mi vybavilo, jen Lenku jsem si pamatovala spíš matně. Nenápadná světlovlasá, přírodní typ. Najednou jsem ji viděla – v dlouhé sukni s batikou, oranžové triko bez rukávů, světlé vlasy po ramena. Těmhle typům jsme říkali Haré Krišna.
Kdoví, jak vypadá dnes, napadlo mě, ale ptát jsem se nechtěla. Ještě by mi ji ukázal na fotce a zjistila bych, že je elegantní a krásná.
Děti nemají.
Lenka v té době učila na univerzitě v Hradci, dojížděla tedy. Má své auto, někdy jsem ho viděla stát u jejich domku, když jsem jela kolem. Někdy schválně, měla jsem potřebu projet kolem, říkat si, co asi dělají, zda jsou spolu jako dřív.
Vášeň nás s Ondrou neopouštěla, ba naopak. A u nás doma to šlo opačně. Chudák Tom, chudáci děti, chuděra já – pokrytectví mě ničilo, ale nemohla jsem si pomoct. Nebo nechtěla.
Nechtěla jsem vědět, jak to mají Lenka s Ondrou, neříkala jsem mu ani nic o tom, jak se mi večer nechce do ložnice.
V létě, v tom prvním létě, kdy jsme se stali milenci, jsme se pak dlouho neviděli. Napřed jsem měla dovolenou já, byli jsme s rodinou v Chorvatsku a Řecku. Tom pronajal loď, má kapitánské zkoušky. Nalodil nás. Bylo to fajn, děti nadšené. Já myšlenkami jinde. Ale jo, večery s opékáním ryb, cvrkotem cikád či co to ve vesnicích, kde jsme kotvili, cvrlikalo, měly kouzlo. Během dne jsem se fyzicky překonávala a pomáhala Tomovi s řízením lodi. Chválil mě, že jsem učenlivá, já však jen mechanicky plnila jeho pokyny. A také jsem v malé kuchyňce vařila lehká jídla.
Vrátila jsem se opálená, odpočatá a toužící, ale to už byl na své dovolené se ženou Ondra. Odjeli den předtím, než jsme se my vrátili. Nastaly mi nekonečné dny. Prázdno a šeď. Děti jsme odvezli na tábor. Přála jsem si, aby odjel i Tom. V prázdném bytě bez dětí jako bych ho měla pořád za zadkem. Kam jsem se pohnula, tam jsem na něj narazila. Chtěl si užívat, že jsme sami v bytě, chodil nahatý, nechápal, proč to odmítám. Byl stále připravený – snad proto, že jsem se mu vzdalovala. Že mě musel pořád dobývat.
Měla jsem strach, co bude, až mu dojde, že nemám na sex chuť. Bála jsem se, že ho zraním. Milovala jsem se s ním mlčky.
Nečisté svědomí mi nic nezpříjemnilo. Žila jsem v rozpolcení, v odsudku za své jednání, trápily mě výčitky, ale i touha po Ondrovi a představy, jak si užívá s Lenkou – kde asi jsou, co podnikají.
Tohle ne, poroučela jsem si, když už mě negace ovládala víc než radost ze života.
Návrat dětí jsem vnímala jako vysvobození z povinnosti přetvařovat se před jejich otcem v posteli. Tom si vzal dovolenou a věnoval se jim, já vysedávala v kanceláři, kolegyně obě na dovolené, to byla nuda. Marně jsem čekala, že Ondra zavolá, telefon pořád po ruce. Několikrát za den zbytečné nahlížení do mailu, který jsme si zřídili pod cizími jmény. Třeba si udělá čas a napíše, doufala jsem. A když to neudělal, spřádala jsem šílené konspirace, jak se s Lenkou sblížili, jak je jim spolu dobře.
Jak to, že si Tom nevšiml mé otrávenosti?
Koncem srpna jsme byli všichni na svém místě. Moje rodina i Ondrova. Opět jsme se tajně scházeli, lehce si povyprávěli o svých dovolených, ani jeden se moc nevyptával, nikdo z nás nechtěl slyšet, že nám bylo na dovolené fajn, zato jsme si opakovali, jak jsme si chyběli, ale náš vztah byl jen fragmentem života, který svobodným dvojicím nabízí nepřeberně možností, jak spolu být. Nám zbyla jen pokoutní místa na sex. Stále jsme byli v ohrožení prozrazení.
Nevím, zda byl neustálý strach podnět k tomu, co následovalo.
Telefon na stole se mi rozvibroval. Ondra! Volal v nezvyklou dobu.
„Můžeš na chvíli vyběhnout, dáme si naproti v bistru kávu,“ řekl.
„Jdu,“ řekla jsem stručně. Kolegyním jsem oznámila, že si musím někam odběhnout a že jsem do půlhodiny zpátky. Cestou jsem přemýšlela, jak to, že se Ondra nebojí, že nás někdo uvidí.
Vešla jsem do bistra, už tam byl. Přisedla jsem si k němu jako k cizímu.
„Už jsem ti objednal,“ řekl.
Za chvilku mi obsluhující přinesla skvělé kafe, bistro jím bylo vyhlášeno. A croissant. Vděčně jsem Ondrovi poděkovala, už věděl, co mám ráda.
Upila jsem horké kávy, pochválila ji a konečně se zeptala, co se děje.
„Děje se něco vážného, Beránku“, tak mě překřtil z Barunky. „Odjíždím na dva roky do Anglie. Lence nabídli místo na univerzitě.“
Tak ať si tam jeho Lenka jede sama, chtělo se mi vykřiknout. Otázky se mi rojily v hlavě rychleji než moli v mouce, ale cosi mi říkalo, že by bylo zbytečné je klást, že je rozhodnuto.
„Když jsem to řekl ve fabrice, nabídli mi možnost jet do Anglie obchodně, stejně tam exportujeme, tak ať to tam víc rozjedu,“ dodal.
Sklopila jsem hlavu, aby neviděl, že je mi do breku. Viděl to, chtěl mě pohladit, natáhl ke mně ruku, ale hned si uvědomil, kde jsme.
„Beránku, museli jsme s něčím takovým počítat, totéž se mohlo stát vám, Tom mohl dostat nabídku. Taky bys šla,“ šeptal.
„Budeš mi strašně chybět.“
„Ty mně taky,“ řekla jsem konečně.
Snažila jsem se být statečná. Nejsem tak hloupá, abych nevěděla, že má ve všem pravdu. Ano, totéž se mohlo stát opačně, Tom pokukoval po možnosti v zahraničí, kde by si jako IT víc vydělal. Už několikrát se zmínil o Švédsku. Než jsem poznala Ondru, ráda jsem to poslouchala.
Co bych udělala teď? napadlo mě.
Nevěděla jsem, ani jsem to vědět nemusela. Nebyla jsem v té situaci, byla jsem v horší. Musela jsem přijmout fakt, že se s Ondrou dva roky neuvidím.
„Kdy odjíždíte?“ zeptala jsem se a dopila studenou kávu. Nedojedený croissant jsem odstrčila, přestalo mi chutnat.
„Za týden,“ řekl. Pak vytáhl peněženku a zavolal obsluhu. Zaplatil, zvedli jsme se a společně se vrátili na svá pracoviště. Však co, už na tom, co si o nás pomyslí, nezáleží, říkala jsem si.
Už jsem se s ním do jejich odjezdu neviděla.
Nastaly mi nejnudnější časy. Život mi připadá fádní, i když se hodně věnuji dětem. Miluju je, obětovala bych se pro ně, ale na otázku, zda bych kvůli nim obětovala i vztah k Ondrovi, jsem si raději neodpověděla. Nechci být neupřímná sama k sobě.
Ondra mi nikdy nepíše z pracovního počítače, ani když jsme si zřídili tajné e-maily. Raději vždy zavolá, ani textovky moc neposílá. Je opatrný. Když odjeli, čekala jsem jakoukoli zprávu, ale první týden nic, druhý taky ne, ani třetí.
Zapomněl na mne, nebo přede mnou utekl, myslela jsem si.
Byly to kruté dny. Nejhorší mi připadaly večery s Tomem, který jako by se do mne znovu zamiloval. Pořád jsem oddalovala příchod do ložnice a milovala se s ním se zavřenýma očima. Představovala jsem si Ondru.
Ten se ozval asi za měsíc. Omlouval se, že etablování se bylo náročnější, než očekával.
„Chybíš mi,“ napsal. „Pořád na tebe myslím, stále si říkám, zda to tak mělo dopadnout.“
„Neutekl jsi přede mnou, že ne?“ odvážila jsem se konečně napsat, co jsem si namlouvala.
„Jak si něco takového můžeš myslet, proboha? Vždyť jsem ti to vysvětloval, myslel jsem, že mi věříš.“
Nevím, co mě to napadlo, takhle ho podezřívat a vůbec, že jsem si to dovolila. Přece jsem věděla, že vztah se ženatým mužem má svá pravidla a inteligentní lidé je dodržují. A že nemůžu kvůli dětem rozbít rodinu. Kdybych se rozváděla, chtěla bych děti do své péče, ale vzít je Tomovi, který je miluje stejně jako já? Jsou jeho život, věnuje se jim víc než já. A nutit Ondru, ať opustí Lenku, která ho vždy podržela, jsem taky nemohla. Ani bych to neudělala, podle toho, jak o ní mluvil, jsem ji měla málem za svatou. Ani nenávidět jsem ji nedokázala.
„Nezlob se, že mě to napadlo, jsem smutná, život bez tebe je tady neutěšený. Ještě že máme děti,“ dodala jsem. Až když jsem to odklepla, napadlo mě, zda to nebude vypadat, že ho dráždím, když oni děti nemají.
„No právě, doufal jsem, že to díky nim zvládneš,“ napsal.
Pak jsme si vyměnili ještě několik vět, ale oba jsme se zdrželi citových výlevů. Já nechtěla žebrat a on byl asi opatrný.
Jednou, zase od něj přišel e-mail plný kliček a obcházení – asi nechtěl psát, že se mají dobře, a tak zmiňoval okrajové záležitosti, jsem si řekla, že mě to nebaví číst. Mailování mi ho nevrátí.
On se tam určitě má skvěle, co mu budu popisovat, jak je mně, bez těch nových zážitků, jaké si on a Lenka užívají. A já pořád ve stejné šedi.
Neodepsala jsem už. Nechávám vztah otevřený, stačilo oznámit mu, že končím. Na to jsem nenašla odvahu.
Teď se snažím vrátit svůj život tam, kde byl, než jsem ho poznala. Nebýt však dětí, dařilo by se mi to hůř. Když se ten rok, co Ondra s Lenkou odjeli, blížily Vánoce, už jsem se na ně dokázala soustředit a nekazit malým advent. Nakupovali jsme s Tomem dárky, s dětmi jsme pekli cukroví a prožívali ty kouzelné prosincové dny jaksepatří. Nic a nikoho jsem neošidila. V práci jsem měla taky co dělat, vedení mě pověřilo organizací podnikového večírku. Nakonec mi čas do konce roku uběhl a skoro jsem se zase cítila šťastná. Slovo skoro nemůžu vynechat, nebyla jsem na sto procent dobrá manželka. Nedařilo se mi toužit po Tomovi. Jak to mají Ondra s Lenkou, to by mě tenkrát zajímalo.
Namlouvala jsem si, že u mužů je sex jako sex. To jen my, ženy, do toho jdeme tělem, hlavou i srdcem. Však se říká, že není nic horšího než nešťastně zamilovaná žena.
No, tak tou jsem rozhodně nechtěla být.
Dva roky jsou dost dlouhá doba na zapomnění. Postupně se vracím do své rodiny se vším všudy. Mých úniků ubývá. Přinutila jsem se nekazit si život a vrátila jsem se k němu hlavně rozumem. Poroučím si. Zakazuji. Došlo mi, kde je mé místo. Už nikdy to pro mě nebude jako před Ondrou, ale zvládnu to.
„Barunko, že si tam pro tebe dojdu,“ slyším z ložnice.
„Už jdu!“ volám a pomalu jdu za svým manželem, otcem našich úžasných dětí, skvělým chlapem, kterému jsem byla nevěrná a jsem stále v myšlenkách a budu ještě několik let i v hlavě. Doufám. Je to pořád těžké nemyslet na Ondru. Jde to jen tou vůlí, kterou šponuji, jak to jde. Jak se zachovám, až se případně vrátí, netuším. Nechci si hrát na hrdinku, nejsem dokonalá. Jsem slabá. Pokud se Ondra vrátí, dětem bude jen o dva roky víc. Pořád budou malé. Naši malí školáci. A mě to bude asi pořád táhnout pryč od nich a budu s tím bojovat.
Někdy se mi chce zařvat do světa, že monogamie je vůl.
Jindy si uvědomuju, že je to tak zapotřebí kvůli potomkům.
Přemýšlím o našich rodičích. Byli si pořád věrní? Jak to, že jim – mým i Tomovým, manželství funguje navzdory času, všednosti, letům.
Možná i oni museli procházet krizemi, které pár, jež se kdysi miloval, posilují, a pár, který se nikdy nemiloval, rozdělují.
Co by následovalo, kdybych nutila Ondru k rozvodu? Přišla bych o pověst, o rodinu, zničila bych jeho manželství, Lenka, která nemá děti, by ztratila víc.
Někdy si přeji, aby mi o ní nevyprávěl tolik pozitivního. Lehčí by bylo myslet si, že je potvora.
Tahle morální dilemata ke vztahu dvou zadaných patří.
Nemůžu tvrdit, že zamilovat se – vdaná do ženatého – je špatné. Je to bolestné. Na tom trvám a tím končím. Je to tak bolestné, a tak nebezpečné, že je snad lepší odolat v samém začátku. To snad dokáže jen svatý člověk.
