Článek
Já jich mám několik. Například opotřebovanou vařečku, takřka zčernalou a ztenčenou, jednu z prvních v mé kuchyni. Vyjímá se mezi novějšími svou šeredností, ale… Kdykoli ji vyndám z keramického hrnku, v němž je s ostatními kvedlačkami a naběračkami, vybaví se mi nejen jídla, která míchala, ale i chuť některých pokrmů či příležitostí, pro něž vznikly.
Stoprocentně byla první, s níž jsem uvařila naše - už tradiční - kuře na celeru, kari a mandlích. Vím přesně, kde to bylo, jak vypadala kuchyně – jedna ze třinácti, které prošly mým stěhovavým životem.
A ona se mnou. Těch krupicových a pohankových kaší co se namíchala! A vajíček, omáček, zelí! Taky základů na boršč, další z hvězd rodinného menu. První boršč jsme spolu míchaly v Rusku. Ano, i tam jsem si ji na tři roky vzala. Recept mi dala kamarádka, pocházející z Kavkazu. Dodnes boršč vařím stejně a stále ho míchám touhle pamětnicí.
Zatím jsem ji nevyhodila, což nemůžu říct o druhé nejoblíbenější věci, modré tenounké a přesto nepromokavé a větru odolné bundě z Gore-Texu. Je tak lehká, že se složená vejde do pytlíku na kuličky. Ostatně, v takovém pytlíku, ze stejného materiálu jako je ona sama, jsem ji koupila a… Ano, právě vyhodila.
Předtím jsem ji třikrát vyndala z koše plného věcí, odsouzených opustit mě, a třikrát ji z něj vyndala. Na počtvrté jsem jí řekla – jdi. Své sis odsloužila. Kde ty jsi se mnou všude byla, co jsme zdolaly, vzpomínám, a naposledy se laskám její měkkostí, krásou a užitečností.
Opět vím jistě, kdy a proč jsem si ji koupila. Bylo to v roce 1997. Jela jsem poprvé a ne naposled do Roháčů v západních Tatrách. K ní jsem si pořídila nordic walking hůlky a pohorky. Hůlky i boty mají stejnou cestovní minulost jako bunda, tu však už nezapnu. Rozbil se u ní zip a nestojí za to jej opravovat, protože… No co, je mi trochu těsná.
Poprvé se mnou lezla na Ostrý Roháč, naposled před třemi lety na Šerák v Jeseníkách.
Mezi tím jsme spolu mokly a odolávaly větrům na různých slovenských i českých kopcích, mrzly na běžkařské krkonošské hřebenovce, projely spoustu zemí. Zmíním třeba Maroko, to byla túra! Od Casablanky přes Essaouiru, Marrakesh, až do Ksar Ait Ben Haddou v marocké provincii Ouarzazate (od roku 1987 součástí Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), kde se točila část filmu Gladiátor.
Nebudu vyjmenovávat všechny destinace, v nichž jsem se na ni mohla spolehnout. Bylo jich v zimě, na jaře, v létě i na podzim za těch sedmadvacet let hodně.
Taky se mnou najela tisíce kilometrů na kole a i když jsme stárly spolu, na ní to vidět nebylo. Ještě dnes se musím smát, když si vzpomenu na dva mladíky, jedoucí na chuchelské cyklostezce za mnou. Já v zářící modré bundě – z dálky mě omlazující… Kluci mě předjeli a já slyším: „Jsem ti říkal, že to nebude dvacítka ani třicítka.“
Rozesmála jsem se nahlas, hoši se otočili a zamávali jsme si. Jo, jo, tenkrát mi bunda ještě těsná nebyla.
Ale co, všechno má svou životnost. Některé věci dokonce delší než člověk. Někdy je lepší uchovat si je ve vzpomínkách, než dožívat v prachu z nich, není-li odvaha je vyměnit za nové. Já to udělala. Vím však, že náhradnice, ještě kvalitnější než její předchůdkyně, už se mnou bude zdolávat jiná místa. Poklidnější a méně vzdálená. Ještě pořád se však máme obě na co těšit. Nové také může znamenat, že ještě nenastal čas žití pouze vzpomínkami.
