Článek
Poprvé se mi to stalo v šestnácti. Probudila jsem se vystrašená a mokrá hrůzou.
Já zemřu!
Zemřu a nebudu. Neuvidím a neprožiji nic, nic, nic… Dají mě do hrobu a tělo mi tam shnije, sežerou ho červi, zbudou jen kosti.
Rozklepala mě zimnice, snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Do rána jsem byla vzhůru a celý den pak nestál za nic. Proto si pamatuji první okamžik, kdy mi došla naše smrtelnost. Od té doby se strach ze smrti stal mým společníkem. Už nikdy nic nebude jako dřív, říkala jsem si.
Začala jsem tápat, má-li vůbec něco smysl. Mám studovat, mučit se a nervovat před zkouškami, když stejně jednou zemřu?
Nač něco budovat, pořizovat, když to stejně jednou musím opustit?
Pár měsíců před mým prvním nočním záchvatem strachu ze smrti totiž zemřel první člověk v mém životě. Maminčina máma. Najednou ležela nehybně na posteli bez mimiky, bez energie.
Toho pláče v rodině! Mamka pořád červené oči, taťku to také vzalo, i když šlo o jeho tchyni. Uplakaní byli i ostatní příbuzní.
Tohle že je smysl života? přemýšlela jsem. Tělo přestane fungovat a celá rodina v pláči, zoufalá nad ztrátou, copak k tomuhle všichni spějeme?
Při pohledu na nehybnou babičku, připravenou k odvozu pohřební službou, jsem si uvědomila, že takhle jednou dopadnu i já. Což o to, pořád to ještě byla napohled babička, ale v šestnácti už člověk ví, co se stane s mrtvým tělem.
Ještě že jsme babičku pochovali, nedovedla jsem si tenkrát představit, že někdo své blízké spaluje a pak dostane urnu s popelem. My jsme aspoň mohli chodit k babiččině hrobu, zdobit jej, nechat jí udělat krásný náhrobek a povídat si s ní. Mluvte k urně!
Děda ještě žil, babička byla první mrtvá v naší rodině, tedy za mého života. Prapředky jsem nezažila.
Jsem jedináček, ale často jsem se vídala se sestřenicemi a bratranci. I v jejich rodinách už někdo zemřel, ale nikdy jsme se o tom spolu nebavili.
Od té noci, kdy mě probudil strach ze smrti, jsem se bála spánku. Uléhala jsem, jak nejpozději to šlo, kdy už jsem nebyla schopná žádné činnosti. Jen co jsem se přikryla, začala se mi v hlavě objevovat nicota, která nastane, až zemřu.
Proč jsme smrtelní, to byla otázka, která mi vězela v mozku zavrtaná jak klíště do stehna. Najednou mi každý člověk o málo starší než já připadal polomrtvý. Stále jsem uvažovala, kolik komu chybí do okamžiku, kdy zemře. Rodiče a babička a dědové mi přišli k pláči. Divili se, proč jsem pořád tak smutná, když jsem s nimi, ale nechtěla jsem přiznat, co mě trápí.
Období, které má patřit k nejšťastnějšímu v lidském životě, doba teenagerů, je v mých vzpomínkách morbidní, zahalené těžkou oponou strachu a úzkosti.
Postupem času začaly mé noční běsy naštěstí řídnout, čas mezi nimi se příjemně prodlužoval. Také jsem se víc zapojila do života ve třídě na gymnáziu.
Mé trauma však mělo dopad na partnerské vztahy. Odmítala jsem je. Stejně jednou zemřeme, co se mám k někomu upínat, říkala jsem si. Spolužáci mi říkali Netýkavka a také mě podezírali, že jsem lesba. Musela jsem to vydržet, nebyl mezi nimi nikdo, komu bych se chtěla svěřit s temnými úvahami o konci života.
Těsně před maturitou, o „svaťáku“, jsem se přece jen zamilovala, a vida, šlo to samo a bylo to tak silné, že si rejdy v mé hlavě daly na čas pohov.
Začala jsem normálně žít. S Kubou jsme se vzali a přišla řeč na děti.
„Nechci je,“ odmítla jsem.
„Kdybych na to téma zavedl řeč před svatbou, žádná by nebyla,“ řekl uraženě, aniž se zeptal, proč nechci potomky.
„Budete mít krásné děti,“ lichotili nám blízcí. Já na to nereagovala, Kuba naštěstí neprozradil, že to tak jednoznačné není.
Nezajímalo mě, že bychom mohli mít holčičku, která by se mu podobala. Černookou brunetku, sportovní typ plný energie a chuti do života. To je Kuba. Nebo syna, jenž by se podobal mně. Jsem pravý manželův opak, světlovlasá, bledá, subtilní, přemýšlivá a pomalá.
Spaní v manželské posteli mě, jak jsem doufala, mělo zachránit od nočních stavů hrůzy a děsu z prázdnoty a vskutku, nějaký čas tomu tak bylo. Pak jsem se zase jednou vzbudila a viděla před sebou zubatou.
„Co je?“ zeptal se Kuba, jehož jsem probudila výkřikem.
„Bojím se smrti, nejhorší je to v noci,“ přiznala jsem se. Přivinul si mě k sobě, začal mě hladit, líbat a dal mi na okamžik smrt zapomenout. Tu noc jsem otěhotněla.
Dcerka Terezka vzhledem tátu nezapře. Povahu má po mně, tak jen doufám, že nebude vystrašená ze smrti jako já.
Jak šel čas, ubývalo úzkosti, přibývalo úmrtí mých drahých, postupně nás opustili babička, dědové a na řadě jsou naši rodiče. Kuba věděl, proč, když se s nimi sejdeme, sedím zamlklá a pozoruji je, zda už nejsou ve spárech smrti. Občas mě sledoval, někdy jen zvedl palec, jako že dobrý, jindy přišel ke mně a dotkl se mne. Pomáhalo mi to. Snažila jsem se.
Tím, že mám dceru, žiji normální život jako všichni ostatní. Starám se, aby se měla dobře, myslím na její budoucnost, podporuji ji ve všem, co ji baví, ale když je někdy zoufalá z toho, že jí něco nejde, například ji nebaví exaktní předměty, uklidňuji ji.
„To nevadí, jsi dobrá v jazycích, půjdeš jinou cestou, zlatíčko, netrap se.“
Dřív jsem v duchu vždy dodala: „Stejně jednou i ty zemřeš, tak nač to prožívat?“
Proto si Terezka myslela, že jsem lehkomyslná a že mi na ní nezáleží. Netušila, kolik sil mě stála snaha nedemotivovat ji před životem, který je ohraničený pár lety, nač se tedy snažit?
Proto jsem se nešla na vysokou mořit nad učením, nad zkouškami. K čemu? Našla jsem si práci v bance a seděla tam celé roky. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo nebo bavilo, bylo mi to tak nějak jedno. Stejně jednou zemřu, napadalo mě, kdykoli jsem pomyslela na nějakou změnu.
S Kubou se máme rádi, ale marně se snažil přemluvit mě na druhé dítě.
„Co kdyby měly děti zemřít dřív než my?“ bránila jsem se.
Tak se stalo, že mi navrhl, abych se šla léčit. Dokonce mi našel terapeuta, dohodl první sezení, kam mě doprovodil a čekal na mě v bistru kousek odtud.
Chvíli trvalo, než jsme s terapeutem našli společnou řeč. Ocenila jsem, že na prvním sezení ani poté nepaušalizoval něco ve smyslu, že jsme na tom všichni stejně a že nikoho to nemine. Začal si se mnou jen tak povídat. Úplně jinak, než Kuba a lidi, s nimiž jsem se odvážila o svém strachu ze smrti bavit. Neodbyl mě, nikdy, ať jsem řekla sebevětší blbost (a vím až dnes, co jsem vypouštěla z pusy), nedal najevo, že plácám nesmysly.
Nebudu tu popisovat průběh terapie. Trvala dlouho, ale už krátce po jejím zahájení se mi moc ulevilo. Vždy jsem věděla, že smrt je nevyhnutelná - ve stáří. Na tom jsem v myšlenkách dost trvala. Proto mi také vadil každý narozeninový den. Přibližoval mě při mé paranoi ke smrti. Takto jsem vnímala i narozeniny dcery, Kuby a všech lidí.
První pokrok tedy rodina zaznamenala, když jsem Terezce připravila poprvé v životě nádherný narozeninový den a hlavně jsem konečně cítila určitou blaženost z toho, že jsem udělala něco pro radost mých nejbližích.
Postupně jsem se víc a víc zajímala o svět mimo mě. Byla jsem pozornější k tomu, o čem se lidé baví, co trápí je. Mnozí neskrývali překvapení z toho, jak jsem se změnila. Až časem mi došlo, že mě do té doby vnímali jako sebestřednou plačku.
Nejvíc mě ale kromě terapeuta a Kuby vypudila ze svírající obruče strachu a paranoie válka na Ukrajině.
Do té doby mě všechny války míjely, protože přece nebylo nic horšího, než můj strach ze smrti. Najednou jsem si uvědomila, že kdyby mladí lidé, kteří na Ukrajině neváhali a šli bojovat, uvažovali jako já, už by neměli vlastní zem. Ze strachu by ji odevzdali Rusům.
Vzpomněla jsem si, že mi mamka vyprávěla, jak jsme odevzdali zemi Sovětům v roce 1968. Terapeut, s nímž jsem o tom mluvila, mi řekl, ať si přečtu něco o Mnichovské dohodě. Vznikla v důsledku zbabělého strachu britských a francouzských politiků z války s Hitlerem, a tak mu v roce 1938 obětovali velkou část naší země.
Taky jsem se podívala na několik filmů o tzv. Dni D - vylodění v Normandii. Za tato doporučení jsem terapeuta potěšila informací, kterou bych v pokračujícím strachu z vlastní smrti ani z paměti nevylovila. Kdyby totiž mladí Američané a Angličané odmítli zúčastnit se osvobození Evropy jen ze strachu před smrti, možná bych nebyla na světě. Naše rodina má kořeny ve Velké Británii a to díky jednomu statečnému vojákovi ze Sheffieldu, jehož zaujala krásná Češka, moje prababička Zdenka z tátovy strany. Ano, žiju na Plzeňsku.
Moje ochota vnímat svět se vším všudy, zájem o bolest druhých, nás ještě víc sblížila s Kubou. Konečně jsme si mohli povídat o smrti jiných, ne jen o té mé. Povídat není správný výraz, my jsme filozofovali a já pochopila, že strach je zhoubný. Svíral mě a nedovolil mi svobodně žít. Neuměla jsem nic prožít, mít z něčeho radost, těšit se na něco, obdivovat někoho, no prostě obyčejně se radovat.
Vymanila jsem se z okovů, jejíchž klíčem k zámku byl můj vlastní strach. Pak jsem dokázala sledovat, kolik lidí se nechá spoutat mnoha jinými strachy a to politiky, kteří pochopili, jaká je to úžasná manipulativní technika.
Moc dobře vím, co to s člověkem udělá, když se bojí. Je ochotný následovat kohokoli, kdo mu slíbí, že ho obav zbaví. Měla jsem štěstí. Ostatně, ani bych nebyla vhodnou obětí pro populisty jen proto, že jsem se bála smrti. Žiju totiž obklopena láskou. Moje jediná frustrace zmizela za pomoci odborné terapie a pochopení mých blízkých. Nemohu se ale neptat, kdo pomůže lidem podléhajícím těm, co jejich frustrace prohlubují…
