Článek
Po pravdě, a teď už reaguji na ohlasy na můj blog, nevím, kolik lidí navštívených exekutory, svoji půjčku záměrně nesplácelo jako ta moje dlužnice. Měla nás, své ručitele, za hlupáky. Jsou ovšem dlužníci, kteří přestali splácet, protože přišli o práci a nebylo jim umožněno splátky odložit. Ačkoli jsem dlouho měla za to, že se s věřiteli lze dohodnout.
Nevím ani, kolika lidem vznikl dluh proto, že se po ztrátě zaměstnání nepřihlásili na úřad práce (což ale udělat měli - neznalost zákona člověka neomlouvá), jenž by za ně platil odvody do sociálního a zdravotního systému.
S tímto případem mám takřka osobní zkušenost. Poznala jsem, že někteří věřitelé opravdu nemají zájem se s vámi dohodnout. Neupozorní na první nedoplatek, předají záležitost dravcům, kteří dokážou z malého udělat dluh obrovský. O tom se ostatně píše i vysílá.
Syn. Dospělý, už bydlel jinde, trvalé bydliště měl u mě. Onemocněl, přišel o práci, devět měsíců byl hospitalizován. Vskutku mě tenkrát nenapadlo ptát se ho, zda platí pojištění. Dnes bych neváhala se na to zeptat co nejdřív.
Po hospitalizaci našel jinou práci. Klid a spokojenost, že se jeho zdraví začalo zlepšovat, mi však narušili exekutoři. Začali mi oblepovat schránku těmi ošklivými páskami. Jednou to byl synův dluh za neplacení zdravotního pojištění, jindy za nezaplacenou pokutu v dopravním podniku za jízdu bez lístku. „Nestihl jsem to, mami, a v nemocnici jsem si na to nevzpomněl.“
Kluk měl štěstí na nového zaměstnavatele. Všechny dluhy, byl mezi nimi i jeden ve výši 380 korun od sociálky!, za něj zaplatil a strhával mu to z výplat. A já zase věděla, co dokáže s člověkem udělat oblepená poštovní schránka exekutory. Jak se vrátíte do bytu a přemýšlíte, co vám exekutoři seberou. Nic jste sice neprovedli, jen má u vás dospělý potomek trvalé bydliště.
Stalo mi to ještě jednou. Nikoli vinou člena rodiny, ale shodou příjmení. V našem vchodě jeden čas bydlela ještě jedna paní Táborská. Měla ale jiné křestní jméno. Odstěhovala se a já začala ve schránce nacházet exekuční příkazy k zaplacení jejích dluhů.
Na poště jsem požádala, aby obálky pro dotyčnou, zdůraznila jsem její křestní jméno, rovnou odložili a nedávali je ani listonošce. Tu jsem zasvětila do situace.
Nepomohlo. Tahle nepříjemná pošta se mi ve schránce objevovala nadále. Nalepila jsem na schránku štítek se jmény členů rodiny a na druhý, na němž stálo, že paní X. TÁBORSKÁ TU NEBYDLÍ.
Oblepování pokračovalo. A pak mi zazvonili dva pánové u dveří bytu. Jeden exekutor, druhý od policie. Požádala jsem dotyčné, zda by si nechtěli dát tu práci a místo toho, aby obtěžovali mě, nezačali hledat, kde dáma bydlí. Nakonec jsem to zjistila já, a když se ještě jednou objevil jiný exekutor, řekla jsem mu to. Od té doby mám i na dveřích bytu ceduli, že paní X. Táborská tu opravdu nebydlí.
Naštěstí už je klid. Vím, každá mince má dvě strany. Ale také vím, že kdokoli, kdo si udělá dluh, jej musí zaplatit. Ve slušné společnosti lze při počátečním prodlení dlužníka upozornit, jak to nyní dělají mobilní operátoři, kteří se asi už poučili. Někdy člověk prostě zapomene. A netřeba předem považovat každého, kdo si půjčuje, za podvodníka.
Prostředí u nás je stále nakloněné více exekutorům než dlužníkům. Někteří měli jen smůlu v podobně druhotné platební neschopnosti. I o tom toho víme z médií dost.
Už se ale nemluví o tom, že problém tu nevznikl vloni. Ani předloni. Je letitý. Má nesmírné následky v podobě černé ekonomiky – ta ochuzuje státní kasu. Je méně peněz na veřejné, tzv. obligatorní výdaje. Co to pro nás znamená, pociťujeme právě teď v podobě zdražování.
Jak z toho ven? A můžeme my, lidé, kteří nemají takové kompetence, vůbec něco změnit?
Jednou za čtyři roky ano. Stačí nevolit strany, které tohle dovolily a přehlížejí. Nebo strany, jež navzdory slibům nebyly důsledné a udělaly jen půl krok k nápravě.
Dokonce můžeme volit stranu, která má v programu tohle napravit.
Můžeme vytvořit občanskou společnost, která použije páky na neochotné politiky, a pokusí se vytvořit příjemnější prostředí pro život. Když už jsme to nezažili my, tak to můžeme dopřát našim potomkům. Tu moc skutečně máme.
