Článek
Taky jste zahlceni věcmi a žádné nepřijímáte? Nebo nedokážete něčemu hezkému odolat a řeknete si – tak ještě chci tohle, ale pak už vážně nic do domu?
Existuje pravidlo – za každou novou věc do domácnosti jedna z domácnosti. Zní to prakticky, těžko se ale dodržuje. Nakonec zjistíte, že jste se sice dokázali zbavit spousty „krámů“, ale ty, co vám zbyly, prostě dát pryč nemůžete. Tohle mi přece darovala babička, která už tu není! Tohle zase kamarádka z dětství. Tohle mi dali kolegové ke kulatým narozeninám a tohle! To je od dětí, když ještě šetřily každou korunu…
Já to tak mám. A tak se nikdy nezbavím mísy z lisovaného skla, kterou mám přes pětatřicet let. Dal mi ji k Vánocům syn za těžce ušetřených patnáct korun. Jeden čas jsem měla pocit, že mi hyzdí domácnost, ale to přešlo. Dnes jsem na ni pyšná. Používám ji a chlubím se jí. Některé věci přežily několik „svých“ dob a dnes už jsou to retro originály.
Zrovna tak se nedokážu rozloučit se soškou, kterou mi daly kolegyně v redakci, kde jsem pracovala nejraději. Soška rozhodně není kýč, ani nezabírá moc místa, ale jak se snažím o minimalismus, připadalo mi, že už je tu navíc. Kdepak! Jen ji dál hezky vystavuji a každému ráda povím, jak skvělou redakci jsem měla. Jak jsme chodily rády do práce a že jsme dodnes v kontaktu. Z té redakce mám i plechové dózy na kávu a na špagety. Už jsou opotřebované, ale nevyměnila bych je za nové.
Africká soška od kolegyně z pracoviště, kde jsme byly všechny moc rády
Podobné je to s květinami. Nemáme tolik prostoru, abychom ho zaplnili květináči, ale! Fialku mi dala synova přítelkyně a jak o ni pečuji, kvete po celý rok. Lopatkovec od kamarádky se mi také za mou starostlivost odměňuje několikrát do roka bílými květy. Už jsem ho musela dvakrát ostříhat, jak košatil, ale je to pořád pýcha domova. Dvě juky, které vyrostly až do stropu, už dělají radost jinde. Jedna dokonce v nově vzniklém bistru. Třetí juka, zatím asi tak třiceticentimetrová, darovaná jednou z mých nejlepších kamarádek, už si to taky hezky razí nahoru, ale ještě potrvá, než bude tak velká jako její dvě předchůdkyně. To už tu možná ani nebudu.
Tlustice, která má po letním pobytu na balkoně pěkně tlusté listy, taky nemůže z domu. Dostala jsem před půlrokem pár lístečků na vlhké vatě od své praktické lékařky poté, co jsem jí kytku na parapetu obdivovala.
Lopatkovec zrovna kvete
Prostě a jasně, já už věcné dárky nepojmu, obzvláště když si jich pak vážím a nechci je nikam schovávat. Takže mé pomyslné dopisy Ježíškovi jsou jasné: Předplatné na Duolingo, na nějakou streamovací službu, na deník nebo časopis. Ježíšek, co chodí k nám, to už ví, ani mu nemusím psát.
Ví taky, že výjimku mezi věcnými dárky tvoří cokoli k jídlu nebo k popíjení, to se brzy z domácnosti vytratí. Taková zrnková káva z Etiopie nebo z Papuy-Nové Guiney! Nebo „Fenomenální dýňové máslo“ od jedné známé autorky kuchařek! Ach, to mizí ze skleničky i samo, jak se zdá.
Jedlé dárky ocení starší lidé, kteří šetří, aby mohli obdarovat své potomky nebo vnoučata a sami si nic nedopřejí. Takový potravinový koš pořízený ve farmářské prodejně plné kvalitních lahůdek, bude těšit ještě mnoho dní po Vánocích.
Tlustice, juka, i to jsou dárky, které budou pořád připomínat jejich dárce
Když už jsem u těch štědrých babiček a dědečků, vzpomněla jsem si, jak jsem jednou seděla na lavičce s kamarádkou, která hlídala vnouče, hrající si na písku, a nechtíc vyslechla rozhovor dvou maminek. Hřiště je malé, nešlo nevnímat. Bavily se o dárcích. Dostávají prý od svých prarodičů i rodičů velkorysé dárky, které ale udělají radost jen v ten moment, kdy je děti dostanou. Protože mají hraček i oblečení „mraky“, odloží je a další dny už si nevzpomenou jak na dárek, tak na dárce.
„Kdyby nám raději dali vouchery na nějaký zážitek, vstupné třeba do ZOO, na návštěvu nějaké akce pro děti, bylo by to lepší,“ povzdychla si jedna maminka. Na otázku druhé, proč se tedy doma nezmíní, řekla, že by se rodiče i prarodiče urazili.
Tak dávám dál tímto způsobem. Dívala jsem se na internetu, jaké jsou možnosti takových voucherů. Povím vám – nepřeberné. I podle míst, kde případní příjemci dárků žijí. V každém kraji, okrese je spousta nabídek, jak zabavit děti i jejich dospělý doprovod. Jak je poučit, povznést na duchu, co jim ukázat, prožít s nimi. Na takový dárek se nezapomíná. I mé dospělé děti si spíš vybavují, kde s námi byli, co viděli, zažili, než co dostali. To jen já si pamatuji to i to.
