Článek
Režisér si psal i scénář. Zvolil zajímavý ústřední příběh. Jak víme my, kdo jsme v minulém režimu žili, estébáci nás mohli vydírat skrze děti. Stačilo pohrozit, třeba, že syna zverbují na vojenskou školu. Nebo že nám syna či dceru z nějakého důvodu, který byli schopni si vymyslet, nevezmou na školu.
Neprozradím, čím vydírali hlavní postavu ve filmu. Já jsem ocenila, že to nebyl vztah rodič-potomek.
Všichni jste už jistě četli anebo slyšeli spoustu názorů na to, jak se film vydařil či nikoli. I takové hlasy jsou. Spíš ojedinělé, ale lze se s nimi setkat. Nejsem filmová kritička, nebudu se do této debaty plést. Jsem divačka, která se na chvíli přenesla do doby, kdy byla pár měsíců přešťastná díky naději na svobodu slova, a pak otřesena způsobem, jakým jsme o ni přišli. Ostatně paní asi v mém věku, která seděla vedle mě, celý film proplakala. Jak jsem jí rozuměla!
V roce 1968 mi bylo sedmnáct, leccos jsem tenkrát nevnímala. Toto prázdno mi snímek doplnil.
My, kteří sovětskou okupaci v roce 1968 zažili, si ve filmu najdeme své a mladší lidé třeba objeví něco, co šlo dosud mimo ně, anebo si uvědomí, že netušili, jak významná dějinná událost to byla. Pochopí své rodiče a prarodiče, ať už ty, kteří si páteř zlomit nenechali, nebo ty, u nichž se to okupantům a jejich vazalské československé vládě a straně povedlo.
V každém případě každý, kdo v té době ještě nebyl na světě anebo byl tak malý, že si nemůže nic pamatovat, dojde k poznání, že vzpomínat s kladnou nostalgií na režim, který nechal vraždit lidi na ulici, třeba jen proto, že se nějakému cizímu tankistovi znelíbili, je naše dějinná tragédie.
Jsem idealistka, když si představuji, že vnuk nebo vnučka po zhlédnutí tohoto filmu řeknou babičce a dědovi, že mají na očích růžové brýle, anebo ztratili paměť? Netuším, do jaké míry vědí dnešní žáci a studenti víc o pravěku než atelé o tom, jak se žilo v Československu v letech 1945 až 1989. Obávám se, že mají víc informací o mamutech než o tom, jak dlouho a proč si předchozí generace nechaly toto poddanství líbit.
Kdo se zajímá o novodobé dějiny, ví, že to bylo složitější. Obzvláště po válce, kdy se zdálo, že komunisté jsou hrdinové a mají spravedlivou ideu. Velmi brzy vyšlo najevo, že je to především banda, která se neštítí žádných podlých činů pro dosažení nadvlády a že jim ani o nic jiného než o nadvládu nejde.
V osmačtyřicátém jim ani demokracie nezabránila převzít moc. Drželi ji pomocí odstrašování - vraždami, vězením, zákazy, vyháněním odpůrců, ideologie vtloukané nám do hlav odmalička. Přinutili nás k životu v pokrytectví. Vyžadovali od nás všech souhlas se vším, co činí. Každý, ale opravdu každý, kdo se ucházel o nedělnickou práci, musel souhlasit s tím, že okupace není zločin, ale naopak pomoc. Totéž platí o našem vzdělání v té době. Předměty souhrnně nazvané marxismus-leninismus byly pavědy, které nám nikdy k ničemu nebyly. Každý bez výjimky musel deklamovat fráze, které sice nedávaly smysl, ale snažily se opravňovat zločinnou ideologii.
U některých lidí se komunistům záměr změnit jim vědomí, povedlo. Tihle naši spoluobyvatelé dosud nedokážou označit komunismus jako zlo, které dokonce omlouvají. Film Vlny podává srozumitelné vysvětlení všem generacím: Žít v takovém režimu a přizpůsobit se přinutil lidi strach a dnešní nostalgie po takovém životě je něco jako stockholmský syndrom. Někdo holt bude raději vězněm než svobodným člověkem.
