Článek
Kdykoli si mi někdo na někoho opakovaně stěžuje, už se umím bránit. Vždy mě napadne: Každý si k tobě dovolí tolik, kolik mu dovolíš ty. Někdy to i vyslovím, podle toho, s jak odolným jedincem se zrovna bavím. Jindy si to nechám pro sebe. Poznám, že si dotyčný chce jen postěžovat. Poprvé vyslechnu s účastí, zkusím poradit.
To ani nemá cenu zkoušet u lidí, jež k sobě arogantní chování druhých přitahují. Není jim pomoci. Jsou to oběti. Hrají svoji roli, bez níž by se jim život ani moc nelíbil. Vyhovuje jim, že si nechají ubližovat, a pak tím oblažují své blízké, kteří jim neumějí dát červenou. Takže se i z nich stávají oběti.
Někteří se svém utrpení tak vyžívají, že už ztratili kontakt se světem a živí v sobě jen svoji křivdu. K ní však přidávají další - že je nikdo nechce poslouchat, nikdo s nimi nikam nechce jít, nikdo je prostě nechce.
Mít takového člověk nablízku a mít ho ráda, to je také utrpení. Jak se mu vyhnout, aby láska k bližnímu, byť otravnému, zůstala? Třeba když se takhle chová váš sourozenec.
Musíme chránit alespoň sami sebe, když to nedokáže ten, na kom nám záleží. Musíme si vymezit hranice.
Ne však zbytečnými slovy:
„Mám tě ráda, ty to víš, ale tohle poslouchat nebudu.
Dělej se sebou něco, jsi jak kolovrátek. Meleš pořád o jednom a nikam se neposouváš.
Chceš, aby ti bylo lépe? Vykašli se už na tenhle problém. Jak vidíš, nedokázal/a jsi s ním pohnout za xx let.
Přestaň se litovat, zkus se zamyslet, proč se ti to děje.“
Za čas zjistíme, že jsou bez účinku. Přesto je nám oběti líto a chceme jí pomoct. Domníváme se, že tak musíme udělat jenom pozitivním způsobem.
Nemusíme.
Můžeme naopak udělat něco, co ten druhý vůbec nečeká. Co jím otřese.
Přišla jsem na to v okamžiku, kdy tzv. přetekl pohár. Stalo se to v centru Prahy, na Národní třídě.
Šli jsme s partnerem do Národního divadla. Napohled nám to slušelo. Elegantní outfit jednoho povznese o pár stupínků výš k sebevědomí. Příjemný pocit. Takže jsem si ho chtěla užít. Navíc jsem se v partnerovi i trochu vzhlížela - líbil se mi. Fakt pěkný chlap.
Poznali jsme se dva měsíce před tím, než jsme vyrazili do Národního. Stáli jsme na jednom rautu v kroužku diskutujících, on se nenápadně přiblížil, nenápadně jsme kroužek opustili, abychom se mohli bavit jen my dva – však to všichni znáte.
Druhý den jsme měli rande. Seznamování se s někým, kdo vás přitahuje, má své kouzlo, pokud dotyčný nebo dotyčná nezačnou nadávat na ex partnery.
Slyšet jednou, že to byla mrcha nebo kretén, lze. Ve fázi poznávání se a očekávání něčeho - vy víte, čeho, jsme ochotni to slyšet ještě jednou. Na třetí schůzce už to není zábavné, na čtvrté je to otravné.
Na páté ze mne vyjelo: „Tak nevím, máme rande, nebo ti vlastně poskytuji psychoterapii? Pokud ano, dohodněme se na osmi stovkách na hodinu a to jsem ještě levná.“
Urazil se.
Co jsem si to dovolila? Jsem tak neslušná! Navíc přece nejsem psycholožka ani terapeutka.
„Ale připadám si tak,“ nedala jsem se.
Pro tuhle chvíli dokázal svoji nezdárnou ex (která ho pochopitelně nechala, to mi mělo být jasné od začátku), vynechat z další konverzace, ale na další schůzce už se zase neovládl.
„Jestli o ní ještě jednou začneš, odcházím,“ naštvala jsem se. Ještě pořád jsem to tak ale nemyslela. Však víte, na co jsem se těšila s tak hezkým mužem.
Urostlý, štíhlý, elegantní za každé situace. Se zajímavou profesí. Nepoznat ho blíž, zůstal by pro mě navždy idolem. (Vím, pozor na ně).
V podobném duchu utekly dva měsíce naší známosti. Mlel o ex, když jsme jeli na kole, šli do kina, procházeli se po Náplavce.
Pak jsem se začala bránit. Napřed výmluvami a oddalováním schůzky. Doufala jsem, že mu to dojde a uvěřila, že se tak stalo, když přišel s pozváním do Národního.
Cestou k divadlu však měl opět potřebu sdělit mi, co zas jeho ex provedla. Zrovna jsem stáli na zastávce devítky tramvaje u Akademie věd a chtěli přejít vozovku, když se mu rozvázala tkanička u boty. Sehnul se, že si botu zaváže, a přitom pořád jel to své – jaká je ta jeho bývalá kráva…
Stála jsem nad ním a zuřila. Když přede mnou zastavila tramvaj, naskočila jsem do ní. Do posledního vagonu dozadu, takže jsem oknem viděla, jak si stoupl a koukal. Koukal, kde jsem. Pak si mě všiml. Rozhodil ruce a výraz jeho tváře říkal – jsi normální? Zamávala jsem mu a odjela domů. Divadla mi bylo líto, toho, že jsem ubrblance opustila, nikoli.
Brzy zavolal. Do divadla sám nešel. Chtěl mi vyčíst všechno na světě. Cenu lístků, moji neomalenost. Bylo mi to jedno. Věděla jsem, že pro mě tento vztah skončil dřív, než pořádně začal. Nebyl čas se zamilovat, vlastně nebyla ani příležitost.
Od té doby vím, jak je nutné si v podobných situacích vymezit své hranice, aby se mi nedělo nic z toho, co nesnáším. Otravné jedince, kteří místo toho, aby si svůj problém vyřešili, do něj zatahují ostatní.
