Článek
Volala mi Jana. Dlouholetá kamarádka. Hodně jsme spolu prožily, mám ji moc ráda, i když je poslední dobou dost negativně naladěna. Ale blíží se Vánoce, třeba… řekla jsem si a usadila se do křesla, abych si hovor s ní užila aspoň takto, když se letos nestihneme navštívit.
„Jak to máš s Vánocemi?“ spustila.
„Jak to myslíš?“ nepochopila jsem hned.
„No, máš je ráda?“
Udivilo mě, že se ptá, známe se tolik roků a doteď jsme ani jedna nic proti těmto svátkům neměla, i když byly roky, kdy se jedné nebo druhé zrovna nedařilo a Vánoce jsme tehdy nepovažovaly za důvod k veselí.
Odpověděla jsem opatrně. Že mě ten humbuk před nimi sice nebaví a už ani nezajímá, ale když přijdou, umím si je užít.
„Ty se máš,“ řekla a už se ani nesnažila skrýt nenáladu.
„Já je nesnáším,“ dodala pak. Cítila jsem, jak si tím, že to vyslovila, ulevila.
Před dvěma lety jí nečekaně zemřel manžel, ale má kolem sebe plno blízkých. Dětí, vnuků, bratra s rodinou. Zrovna ona na svátky být sama nemusí, a jsou i takoví. Mnozí jsou sami dobrovolně a tyhle svátky neslaví, a tak třeba odcestují. Nebo dělají, že žádné Vánoce nejsou.
Znám osamocené lidi, kteří raději zůstanou sami doma, než aby měli pocit, že jim pozváním někdo dělá milost. Dospělé děti, které mají partnera, také nemusí chtít být na Vánoce u své vlastní rodiny. Nebo se s rodinou někdo tak nesnáší, že nestojí ani o štědrovečerní večeři s ní. Příkladů je víc, ale ani jeden se Jany netýká, proběhlo mi hlavou v pauze, která vznikla poté, kdy jsem nevěděla, co se děje.
„Přijde mi, že se každý snaží nám je znechutit. Dívám se na televizi a štvou mě ty reklamy. Přeplněné stoly – to někdo fakt sní? A tolik dárků, totálně mimo realitu. Lidi snad nedělají ve volném čase nic jiného, než běhají po krámech, pečou a vaří. Kdybych byla bohatá, stejně bych nesnědla víc, než sním dosud,“ rozpovídala se. „A nač tolik dárků, všechno máme, stačí drobnost, ne?“
Já televizi nemám, a tak jsem reklam ušetřena, ale dovedu si představit, jak jsou vlezlé a nafouknuté. A protože to vím, asi bych jim nevěnovala pozornost, hlavně bych se jimi nenechala vytáčet. Jenže to jsem jí říct nechtěla, televize je její kamarádka, tak jako mnoha dalších osaměle žijících lidí.
„Někdo potřebuje slavit pocitem hojnosti,“ snažila jsem se reagovat diplomaticky. Pokud ho to udělá šťastným…“
„No jo, máš pravdu, ale člověku to už leze na nervy,“ dodala.
Pak jsme jako vždy probraly vše pro nás podstatné a popřály si klidné svátky. Nakonec mě přesvědčila, že i u ní bude letos vše jako dosud. Nebude sama. Jen ty reklamy!
Obě víme, že bez nich se komerční televize neuživí. A že reklamy jsou vždy nafouknuté. Jen když člověk nemá náladu, nebo je smutný, uvědomuje si jejich nereálnost. Roli hraje i finanční situace. Jana má coby vdova už jen svůj nijak vysoký důchod a k tomu malý vdovský. Poslední dva roky tu všichni zažíváme nemístné zdražování, každý se s tím pere, jak dokáže. Lze pochopit, že reklamy, které na to neberou ohled, ji tak zlobí. Byla vždy velkorysá a teď si asi připadá hloupě, když musí šetřit i na dárcích.
Taky jsem takové období zažila, ale je to dávno. Tehdy jsem si myslela, že jsou Vánoce jen pro šťastné lidi. V 90. letech minulého století jsem se rozvedla, sama vychovávala dvě děti, do toho přišla liberalizace cen, splácela jsem půjčku na byt a přežívala, až mi nezbylo, než vzít do bytu podnájemnici a přibrat si druhou práci. Toto období trvalo asi tři roky a tehdy jsem Vánoce nesnášela. Jenže děti je měly rády pořád, a tak mi nezbylo, než se snažit.
Nechápu, jak jsem tehdy dokázala to tajemno, na jaké byly zvyklé, vytvořit. Zabalila jsem si aspoň jednu věc, aby jim nebylo líto, že když už s námi není táta, nic nedostanu. Překvapily mě však. Měla jsem pod stromkem taky něco. Neumně zabalená mýdla a svíčky. Ještě teď mě to dojímá.
Za čas přišel Štědrý den, kdy mi jedno z dětí pošeptalo: „Maminko, tentokrát dostaneš i jiné dárky,“ a já si uvědomila, že jsou dospělí.
Když se za více jak pětačtyřiceti Vánocemi, které jsem pro svoji rodinu dosud připravovala, ohlédnu, vidím Vánoce šťastné, normální, radostné, smutné, hodně smutné, spokojené, příjemné, opět nešťastné, normální, zase šťastné. Nikdy to nezáleželo na dárcích, nicméně i ty prozrazují, bude-li v rodině víc úsměvů, nebo potají stíraných slz.
S Janou jsme na toto mé období zavzpomínaly. Tenkrát já, teď ona, řekly jsme si. Takový je přece život.
Vánoce tu prostě jsou. Můžeme je brát i jako příležitost vidět sami sebe v kruhu nejbližších, anebo sami sebe se sebou. Jak to kdo má. Lidé, kteří jsou rádi sami, nejsou o nic ochuzeni, jsou stejně spokojeni jako my, co ty druhé chceme mít o Vánocích u sebe. Je nemístné nutit jim naši verzi svátků, divit se nahlas a zpochybňovat jejich rozhodnutí či zvyky.
A pro všechny ostatní platí, že i když zrovna nemáme na to, abychom podpořili konzumní statistiky, můžeme vždycky velkoryse otevřít své srdce. Mnohdy se zrovna takový dárek bude jevit bohatší než ten, který nám zmenšil konto.
Přeju vám, milí čtenáři, aby byly vaše letošní Vánoce jedny z těch, které si budete dlouho pamatovat s hřejivým pocitem v nitru.
