Vánoční desatero, aneb proč mandle v polévce a Rybovka jen od Smetáčka…

Já mám rituály. Ty nijak neoklamu. Dodržuju je takové, jaké jsou. Neexistuje jejich inovace, jinak by to nebyly rituály. Pokud je taky máte, třeba vás pobaví moje vánoční desatero. Nebojte se, žádný sentiment ani romantika.

1.  Nikdy nemám v úmyslu dát adventní věnec na dveře, ale každý rok mi na „futra“ zavěsí větvičku s nějakou ozdobou naše milá sousedka Háňa. Žije po většinu roku v lesích na chatě a zásobuje nás nejen lučním kvítím v létě, houbami na podzim, ale i jehličím v zimě. Jakmile se nad vchodovými dveřmi větvička od ní objeví, vyndám schůdky, vylezu na ně a nahoře ve skříni najdu věnec, který někdy uprostřed adventu (i později) na ty dveře pověsím. Stalo se včera.

2.  Nevkročím do hypermarketu po celé předvánoční období, takže mě od konce října nepronásledují davy a koledy. Nakupuju online nebo v některém z obchůdku v blízkosti domu. Dárky pořizuju v průběhu roku nebo na internetu v osvědčených e shopech. Nikdy se nestalo nic nepředloženého, akorát vloni mi adventní kalendář z jedné čokoládovny, včas objednaný, přišel po Novém roce (po několika urgencích). Měl to být dárek tříletému chlapci, který s rodinou žije v zahraničí.

3.  Vyhýbám se pouličnímu prodeji kaprů. Již několik let si vyzvednu u farmářky tašku se vším, co je na štědrovečerní večeři zapotřebí. Tahle šikovná maminka dvou dětí nám zachránila předvánoční pohodu. Než si obchůdek otevřela, trpěla jsem hrůzou z nákupu kapra. Nikdo z rodiny nechce zabíjet, odřezávat hlavu, kuchat.

Jak ráda bych kapříka zaměnila za lososa nebo cokoli jiného, ale nejde to. Jeden člen rodiny by trpěl. Potrpí si na klasiku a my ostatní mu to nehodláme kazit, a tak se přizpůsobíme, akorát já si udělám k rybí polévce pro rodinu polévku svoji. Dělá ji moje švagrová tak, jak ji měli s rodiči ve Vizovicích na stole 24.12. každý rok. „Co jsem na světě,“ říká Lidka. Také jsem vyrůstala určitý čas ve Vizovicích, ale nepamatuju si, že bychom ji měli. Tak mi Lidka dala recept a už teď se na polévku těším. Je s bílými fazolemi, s houbami, zasmažená na másle. Jí se s domácími nudlemi. Už si do ní ale nedám mandli. Tu dávám do hrnce s polévkou rybí. Kdo dostane na talíř mandli, má mít po celý rok štěstí. Na tohle se vždy těšíme, ale pak zapomeneme sledovat, zda je to pravda.

Před večeří máme letitý rituál od doby, kde jsme žili jako rodina v zahraničí. Než usedneme k jídlu, připijeme si a každý myslí na ty, které má rád. Od roku 1973 posloucháme 24. 12. Rybovu vánoční mši v jediném podání. Říkáme jí „Smetáčkova“. Jde o tohle podání: https://www.youtube.com/watch?v=Oc75gxZ6psc a je to proto, že jsme se otcem dětí brali 8. prosince 1973 a coby novomanželé ji dostali od mužovy sestry.

4.  Nepeču cukroví. Když byly děti malé, pekla jsem i dvanáct druhů a samozřejmě chodila do práce. Teď do práce nechodím, ale nepeču. Tento ne/rituál by změnila jen přítomnost malých dětí, které by mi pochopitelně chtěly pomáhat, na výsledku by nezáleželo. Cukroví dostanu od kamarádky, která peče, protože má pět vnoučat. Každý rok, když jí říkám, ať mě vynechá, odpoví, že osoba navíc už ji nespasí a že to pro mě dělá ráda. Já jí zase upeču vánočku. Zrovna kyne na lince. Zítra máme předávání.

5.  S kamarádkami se snažíme najít si čas na společné posezení nebo divadlo. Ve středu jsme byly na Bohémě ve Státní opeře, zítra jdu s pečící kamarádkou do naší oblíbené kavárny na „mrkváč“ a výbornou kávu. I když nejím sladké (hubnu), ten mrkvový dort si vždy dám. Naše cvičitelka říká, že jednou za čas můžeme.

6.  Protože nemáme televizi, nahráli jsme oblíbené filmy na usb. Jedno, nazvané vánoční, obsahuje filmy, bez kterých by u nás nebyly Vánoce. Uvedu aspoň dva. Noc plná zázraků je polský film, podobný anglickému Láska nebeská. Není tak vtipný, spíš smutný. Dojemné příběhy ale dobře končí, snímek je skvěle obsazen a má úžasnou výpravu: https://www.csfd.cz/film/315260-noc-plna-zazraku/prehled/. Druhým a třetím filmem jsou dva díly Ironie osudu. Jde o sovětský film ze 70. let s Barbarou Brylskou v jedné z hlavních rolí. https://www.csfd.cz/film/27441-ironie-osudu-aneb-rozhodne-spravna-koupel/prehled/. Dvojka už není tak dobrá, ale to víte, když je, tak se na ni podíváme.

7.  Když už je vše potřebné doma, těším se na to, jak budu balit dárky. U toho si pouštím koledy (moje nejoblíbenější je tahle: https://www.youtube.com/watch?v=52lK9XIsuwc . Taky si přemýšlím o životě, o lidech, které jsem potkávala a potkávám. Těm, na kterých mi nejvíc záleží, pak volám, a když volají oni, neřeknu třeba po hodině a půl hovoru, že nemám čas. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že advent je především o blízkosti a sdílení s lidmi.

8.  Už několik let se raduju, že nemusím kupovat tolik dárků, jako jsem musela, když jsem pracovala. Jednou jsem spočítala, že jsem musela obdarovat kromě rodiny 37 lidí. Byla jsem ve vedoucí funkci. Tolik dárků jsem taky dostávala.

9.  Každý rok před Vánocemi si s určitými lidmi slíbíme, že si nebudeme dávat dárky. Každý rok si dárky nakonec dáváme.

10.  Každý rok odesílám telefonem vánoční přání, které vyrobím, přesto, že vím, jak náročné na čas je pro příjemce reagovat. Proto, když každému děkuji za jeho přání, nelituju času. Tomuhle se každý rok vyhýbá jedna moje milá příbuzná, s níž si moc rozumím. Nemá chytrý telefon a zásadně posílá pohledy. A směje se nám, že ona si sedne k počítači, kdy se jí chce a ne kdy ji nutí někdo odpovědět na zaslání „kdejaké kraviny“ – cituji. Pohled od ní přišel dnes. I kdyby se nepodepsala, věděli bychom, od koho je. A díky tomu jsem dnes napsala toto rozjímání, které zakončím přáním takových Vánoc, jaké máte rádi s rituály, nakupováním v obchodních centrech, poslechem koled, pečením cukroví. Nic není tak důležité jako to, že si uděláme čas na své blízké. Tak ať vám to všem vyjde!