Článek
V devadesátkách jsem se rozhodl pro návrat do vlasti po dvaadvaceti letech života v Kanadě. Z domova mě vyhnali Rusové, nesnesl jsem tu jejich „přátelskou“ výpomoc, protože nenávidím jakékoli pokrytectví. Co jiného ten jejich vpád byl, že.
Zrovna jsem oslavil třicítku. Jsem narozený ve znamení Lva, vzpomínky na ruskou okupaci provází každé moje narozeniny, nedokážu na to zapomenout. Chystal jsem v srpnu 1968 oslavu mých kulatin dlouho dopředu, těšil se, jak to s kamarády zapijeme. Místo toho jsem zatínal pěsti v bezmoci nad vpádem našich „přátel“ z východu. Oslavu jsem zrušil a za peníze, které by mě stála, plus všechny úspory, jsem se vydal na cestu do Itálie a poté do Kanady. Byl jsem svobodný, závazky jsem měl akorát k rodičům a ti mi emigraci schválili. Nebýt toho, asi bych je neobětoval režimu, který se tu potom držel dvě desetiletí. Zatímco já si žil v jedné z nejsvobodnějších zemí na světě, vydělával poctivou prací poctivé peníze, obyvatelé mé vlasti živořili, nemohli cestovat, svobodně mluvit, číst, myslet. Matku a otce jsem od útěku ze země už nikdy neviděl, bohužel se nedožili převratu v osmdesátém devátém.
První, co mě napadlo po zjištění, že je v mé vlasti zase svoboda, bylo, že chci zajít na jejich hrob. Myšlenky na definitivní návrat přišly až v průběhu plánování této mé první cesty do Evropy. Procestoval jsem do té doby kus světa a viděl, co jsem vidět chtěl. Protože jsem neměl rodinu, nic mě už v Kanadě nedrželo. Prodal jsem majetek a sedl na letadlo.
Po přistání v Praze mě šokovalo, co jsem viděl. Skanzen. Tak mi špinavé, neudržované budovy v hlavním městě připadaly. Prostředí připomínající poválečné obrázky. Do toho lidé, kteří se na sebe neusmívali, i když už se jim vrátila svoboda. V prvním okamžiku mě napadlo – otoč se a utíkej zpátky do země, která je krásná, barevná, usměvavá, volnomyšlenkářská… Nejsem srab, nevzdal jsem to ani na Florenci, na autobusovém nádraží, které snad ani hnusnější být nemohlo. Všude jsem viděl pečeť hospodaření státu, který neinvestoval do radosti ze života. Kam dával peníze? Podporoval jiné režimy, strkal je do armády, do partaje a jejím posluhovačům.
Všechno se mi to v ten den po příletu vrátilo, ale statečně jsem sedl do špinavého autobusu a nechal si cestou do mých rodných jižních Čech omlátit zadek v rozhrkaném vozidle. Jakmile jsem se ubytoval v hotelu v okresním městě, už jsem pátral po prodejně aut. Představa, že bych ještě někdy riskoval veřejnou dopravu, mě hnala do akce. Netušil jsem, že jít a koupit si auto, bude problém.
Potom jsem hledal ubytování. Hotel byla taky katastrofa! Smutná omšelost, kde si podával ruku nevkus s nedostatkem. Do měsíce jsem vlastnil krásnou chatu v přírodě, vzdálenou z „civilizace“ pár kilometrů. Okamžitě se rozkřiklo, že se vrátil milionář, nic pak nebyl problém. Sehnal jsem auto, řemeslníky, kteří mi chatu zrekonstruovali pro celoroční bydlení. Nad cenami jsem ani nemrkl a dal jim zlomek toho, co jsem si myslel, že budu muset zaplatit. I tak jsem měl na kontě nějakou korunu a s ní i klid a pocit, že tady si budu stárnout poměrně v luxusu. Ceny byly ještě stále socialistické a já byl tehdy opravdu boháč.
Bylo mi jasné, že ceny půjdou nahoru a že budou zakrátko podobné těm, na které jsem byl zvyklý v Kanadě, a tak jsem se rozhodl žít skromně a zbytečně nerozhazovat. Vypočítal jsem si, že když něco výhodně investuju, dokážu s tím, co jsem měl na kontě, žít tak dlouho, jak mi bylo přiděleno tím nahoře.
Jsem samotář, zvyklý žít a pracovat v horách. Povoláním jsem kuchař. Umím vařit, obstarat domácnost i chatu a zahradu. Musím mít nablízku les a hospodu, víc k životu nepotřebuju, říkal jsem si tenkrát a do té hospody ve vsi, vzdálené ode mne asi dvacet minut chůze, jsem se hned vydal. Sám jsem neseděl ani pět minut – přisedl jeden, potom další a brzy jsem měl plno nových známých. Už o mně věděli, čekali jen na příležitost se s „tím milionářem“ seznámit. Nevyvracel jsem jim, že žádný milionář nejsem, že mám akorát tolik, abych už nemusel pracovat. Tehdy se chodilo do důchodu snad v šedesáti, mně tedy chybělo osm roků. To mi připadalo docela únosné, pro vesničany jsem byl rentiér. Kdyby se mi ale dívali v samoobsluze do košíku, podle nákupu by mohli klidně usoudit, že milionáři jsou oni a ne já. Když jsem totiž zjistil, co se tu vydává za jídlo, pořizoval jsem v krámu jen nejnutnější, a co se dalo, to jsem si začal pěstovat a chovat. Stal se ze mne soběstačný hospodář a nejvyhledávanější ženich, aniž jsem pro to prstem hnul.
Bylo úsměvné, jak mi pořád někdo někoho dohazoval. „Nepotřebuješ hospodyni?“ zeptali se chlapi v hospodě. „Ani ne, všechno umím, dělal jsem dvacet let v kuchyni mezinárodního hotelu,“ odpovídal jsem zbytečně podrobně. Oni slyšeli jen „mezinárodní hotel“ a bublina o mém bohatství se zvětšila. Nabídky se střídaly. Mohl jsem mít zahradníka, kuchařku, ženu, která mi prý bude žehlit košile. Na to jsem naletěl. Chytrolín, který postřehl, že nosím košile, má na svědomí události, které se po mém souhlasu začaly valit jak ty Niagarské vodopády, které jsem měl čest nespočetněkrát navštívit.
Žehlení byla jediná práce, kterou jsem nenáviděl, a tak jsem si řekl: „Při těch zdejších cenách na tom jen vyděláš, nebuď trouba a přikývni.“ Následující den si ke mně vyšlapala cestu paní na žehlení. A sakra! Když jsem ji uviděl, bylo jasné, že jí vůbec nejde o pár korun vydělaných na mých košilích. Ta byla vymóděná, jako by šla na ples a ne na šichtu. Nedal jsem však údiv nad šaty rádoby společenskými najevo. Z mého pohledu nevkusnými až ordinérními, s výstřihem, který zcela postrádal šarm a odhalil toho zbytečně moc, stejně jako jejich délka o několik centimetrů podměrečná, takže mi neušla nepěkná kolena ženy, které budu říkat Anežka. Všeho na ní bylo moc. Moc make-upu i tuku na břiše, rukou, v zátylku. Vypadala jak zápasník, který se chce mermomocí narvat do ženských šatů, a aby to nebylo nápadné, přizdobí se čímkoli, co považuje za atraktivní.
Ale co, mávl jsem pomyslně rukou, však si přišla odpracovat sedmdesát korun na hodinu, tak ji nehodnoť. Pracovní úbor si zvolila sama, není tvou starostí, jak se jí v tom bude žehlit, zasmál jsem se ještě a ukázal jí, kde je složené žehlicí prkno. Přinesl jsem koš s čistým prádlem a odešel za svou prací. Blížilo se jaro a já potřeboval nachystat nářadí a stroje, aby byly k dispozici. Mám rád pořádek ve všem. I ve věcech.
Paní Anežka vyžehlila, co jsem jí nachystal, a přišla za mnou na dvůr. Chtěl jsem jí zaplatit a pokračovat v práci, která mě bavila, ale o zábavu se začala snažit i ona. Nedokážu tlumočit její výzvy, slovní, oční, pohybové, vybavím si jen, že jsme se ještě ten den ocitli v mé posteli. A že mi bylo úplně fuk, že mám jiný vkus na ženy. Líbí se mi subtilní, něžné, protože mám v sobě pud ochranitele. Jak to, že jsem se do té doby neoženil? V Kanadě jsem měl vztah, ale nebyla to láska. Byla to taková vzájemná výpomoc. Pravda je, že ani jeden z nás dvou nečekal, že se to protáhne na posledních deset let, ale vztah neměl tu sílu, aby mě udržel tam, anebo přiměl Paulu, aby opustila své zázemí a následovala mě.
Anežka si tedy ověřila, že nejsem impotent ani gay, což jsem se následně dozvěděl od místních drben, že to byl původně její záměr. Vyzkoušet mě.
Žehlení jsem jí ponechal a platil dohodnutou sumu, nádavkem jsem s ní měl sex. A ona se mnou, jasně, spokojenost na obou stranách. Vlastně jsem měl jen jedinou starost, zda mám používat kondomy. „Neboj, mám antikoncepci,“ pošeptala mi vášnivě v okamžiku, kdy jsem se chystal otevřít šuplík komody stojící vedle postele.
Anežka je o dvaadvacet let mladší než já. Tehdy jí bylo třicet a mě mělo varovat, že je to také věk, kdy ženám začínají odbíjet biologické hodiny. Jenže na něco takového jsem ani nepomyslel. Jsem muž s čistými úmysly, nepodvádím a ani tak nepřemýšlím, tudíž ani nejsem stále ve střehu. Tedy – nebyl jsem.
Anežku jsem nemiloval, ale když se sama nabídla, nevadilo mi mít s ní sex. Vlastně to ona nastolila podmínky našeho vztahu. Vyžehlit a do postele! Akorát – začínala se u mě zabydlovat. Jednou přišla schválně pozdě večer, prý dřív neměla čas. Než jsme naplnili program, byla tma. „Půjdu s tebou, pro tvé bezpečí,“ nabídl jsem jí doprovod.
Začala se ošívat a kroutit a náhle jsem měl jasno. Chtěla u mě přespat. To se mi ale nelíbilo. Mám rád své soukromí. Večer jsem si zvykl zatopit v krbu, koukat do ohně a jen tak vnímat zvuky hořícího dřeva. V létě rád vysedávám před chatou a baví mě jen to, co vidím a slyším, tedy příroda. Není toho moc, co bych chtěl vyjádřit slovy – s Anežkou toho bylo ještě méně. Její témata mě spíš popouzela, moje ji nudila. Představa, že bych s ní měl takhle neužitečně trávit drahocenné hodiny, mě tenkrát na okamžik vyděsila. Rychle jsem se oblékl a málem ji vystrkal ze dveří, přičemž jsem hledal vhodná slova jako omluvu.
Po celou cestu do vsi se mnou nepromluvila. To mi samozřejmě vyhovovalo. Zavedl jsem ji před její dům a snažil se nevidět, jak je naštvaná. „Měj se,“ řekl jsem a rychlým krokem mířil do hospody, kde jsem vypil několik piv a vyslechl spoustu zbytečných řečí. Chtěl jsem nemyslet na to, jak majetnicky se Anežka chová, zaháněl jsem jakoukoli myšlenku na ni, ale někde v podvědomí jsem tušil, že jsem s ní zašel dál, než jsem chtěl.
I v Abrahámových letech jsem toužil po partnerce, s níž bych chtěl žít a sdílet. Měl jsem představu o tom, jak má vypadat, ale ještě důležitější pro mě bylo, aby byla i založením taková, jakou bych ji chtěl milovat. Tichá, nenápadná, inteligentní, milující přírodu jako já. Stačilo však několik měsíců pobytu, abych věděl, že v okolí žádná taková není, a tak jsem si dal inzerát. Nebylo v něm nic jiného, než že samotář z jižních Čech ještě věří na setkání se ženou štíhlé postavy, milující přírodu.
To není moc atraktivní text, vím. Byl to úmysl, alespoň jsem se nemusel prodírat stovkami zbytečných vět, abych našel tu, která pochopila.
„Samotáře z jižních Čech zdraví milovnice přírody z české Kanady.“ Připsala ještě, že je jí dvaačtyřicet, je rozvedená, bezdětná a štíhlá.
Začali jsme si psát a zakrátko jsme se těšili na setkání. Pozval jsem ji k sobě, ale převezla mě tím, že nabídla setkání na neutrální půdě. „Mám auto, můžeme spolu strávit jedno sobotní odpoledne a uvidíme,“ dodala moudře. Líbila se mi čím dál víc. Usmíval jsem se nad její chytrostí a předvídavostí. Z fotek, které jsme si vyměnili, jsme měli vzájemnou představu o vzhledu, nebylo čeho se bát. Vlastně jsem se na tu sobotu těšil. Ve dnech předtím jsem se k Anežce choval stroze a doufal jsem, že pochopí. Kdepak. Začala mě svádět. Dělal jsem, že nevidím, neslyším. Šlápla pomyslně na plyn, já na brzdu. Nedala se – šla přímo na věc: „A to jako má znamenat co?“ zeptala se.
Pomyslel jsem si, jak je dobře, že čeština není to, čím bych se mohl chlubit, tak jsem jí prominul ten slovosled a spíš zvažoval, jak jí odpovědět, aby to bylo pravdivé a dostatečně pádné. „To znamená, Anežko, že ti teď zaplatím za práci a rozloučím se s tebou,“ řekl jsem.
Sjela mě pohledem plným pohrdání, zloby a kdoví, co v něm bylo ještě, raději jsem se ani nesnažil na to přijít. Uraženě si přehodila svetřík přes šaty a bez pozdravu odešla. Pokud nemyslela pozdravem prásknutí dveří. I tak jsem si vydechl a těšil se na sobotu. Jak se blížila, připadal jsem si jak puberťák. Pořád jsem se ujišťoval, že Jiřinka setkání neodřekla, mobil stále po ruce.
Neodřekla, poslala textovku, že se těší. Použil jsem mimořádné množství hygienických prostředků, naleštil auto i boty, srovnal puky na kalhotách, vybral nejhezčí košili a vyrazil. Schůzku jsme měli ve Slavonicích na náměstí. Přijeli jsme zároveň, věděli jsme, jaké má kdo auto, a tak jsme se na sebe smáli ještě za volanty při parkování. Bylo to tak přirozené setkání, jako by mu ani nepřecházelo inzertní seznamování. Když jsme opustili své vozy, spontánně jsme se objali a políbili. Nic jiného nám nepřišlo vhodné.
Vzali jsme se za ruce a šli na kávu. Dal jsem si s ní i dort a pak už nebylo co, tak jsem navrhl, že se můžeme projít po okolí. Souhlasila. Vypadala tak, jak jsem si ji představoval – menší než jsem myslel, ale to mi nevadilo, sportovní typ včetně krátkých vlasů. Přirozená žena.
Nešlo mi do hlavy, jak se jí mohl ten její ex vzdát. Zavedl jsem na to řeč. Pokrčila jen rameny a tiše pronesla: „Začalo se mu dařit ve firmě, dost zbohatl a zamiloval se do holky o generaci mladší, nic víc a nic méně. Klišé,“ dodala a usmála se. Smutně.
Ještě ho miluje, pomyslel jsem si a srdce se mi sevřelo. Byl jsem totiž ochotný si ji okamžitě odvést k sobě přesvědčený, že bych toho nelitoval, jenže to jsem si mohl jen přát. Na rozdíl ode mne musela v pondělí do práce. Byla sestřičkou v nemocnici. O své práci mi psala a já pochopil, že ji miluje. I za to u mě měla body. Mám rád profesionály, s takovými jsem se stýkal v cizině.
Blížil se večer, oba nás to táhlo k sobě, ale ani jeden neměl odvahu to říct. Našel jsem ji já. „Musíš domů?“ zeptal jsem se a podíval se do jejích očí, které měly zvláštní barvu – zeleno-hnědo-strakaté. „Máš oči vybarvené jak motýlí křídla,“ řekl jsem a pořád se jí do nich díval, takže jsem byl sakra vzrušený a viděl jsem, že ona je také.
„Nemusím,“ řekla a usmály se nejen její ústa, ale i ty oči. Nabraly zvláštní lesk, později jsem poznal, že to je pozvání pro mě.
Později…
Ach jo…
Moc toho už není, o čem bych z našeho možného krásného života ještě referoval. Odvezl jsem si ji k sobě, byť bylo léto, zatopil jsem v krbu a i ona nadšeně poslouchala koncert plamenů a polen. Poletoval jsem kolem ní s čajem, s vínem, které odmítla. Udělal jsem večeři, sklízel její obdiv, jak nápaditě vařím. Odnesl jsem si ji do postele a prožil s ní několik zázraků. Nechtěl jsem ji pustit z náruče ani na vteřinu.
Inu, zamilovaný starý chlap, kterého spoutala láska. Poprvé v životě jsem ji cítil, nebo spíš jsem vnímal, že tak to mělo být, a že proto jsem sám, protože to tak dosud nebylo.
Spali jsme stuleni k sobě a ráno mě – jako dosud vždy – nenapadlo, že bych si přál být sám. Naopak, přinesl jsem jí snídani do postele a hýčkal bych ji, kdyby nemusela odjet. „Mám noční, musím se trochu prospat, ale doma,“ řekla se smíchem. Vyskočila z postele, začala se oblékat, já tam jen tak seděl a pozoroval její pevnou postavu, prozrazující, že neposedává a nepolehává, ale že má pohyb.
Poslední objetí, dlouhá pusa, mávání. „Za týden,“ slibovali jsme si. Tentokrát jsem měl přijet já k ní. Žije v bytovce, nic pro mě, ale pro ni jsem byl odhodlaný tam strávit třeba celý víkend.
Když jsem už neviděl ani tečku na obzoru, kde mi zmizela, pomalu jsem se vracel domů a cítil, jak mnou prochází vlny štěstí. Tak ses dočkal, pomyslel jsem si. Opravdu jsem už nedoufal, že bych ještě měl šanci potkat svoji vysněnou. „Je na tom stejně?“ zajímalo mě. Jakmile jsem se vrátil do chaty a sedl ke stolu pod okny, abych se mohl kochat pohledem ven, na obraz, který mě po koupi chaty nestál ani korunu, protože jej stvořila příroda. Viděl jsem obzor, za nímž mi zmizela moje Jiřinka. Budu ti říkat Květinko, napadlo mě, a tak jsem ji v dopise oslovil. Když jsem dopsal, chtěl jsem se vrátit ke krbu, přiložit poleno a vzpomínat, jak nám tu bylo s mojí Květinkou krásně.
Vtom někdo rázně vešel. Bez zaklepání, jako domů. Zvedl jsem hlavu a málem si mi podlomila kolena. Ne štěstím, ale děsem. „Tak co, užil sis?“ zeptala se Anežka a její výraz prozrazoval, že nemá cenu lhát. Jenže mi nedošlo, že se nemám za co omlouvat, a že ani lhát nechci, a tak jsem jen řekl: „Tak bych to nenazýval.“ Chtěl jsem jí vysvětlit, jak se věci mají, ale nedostal jsem šanci. Spustila jak trhovkyně: „Rovnou na ni můžeš zapomenout, budeš totiž otcem.“
„Cože?“ vykřikl jsem bezmocně. „Přece jsi říkala, že se chráníš,“ dodal jsem rádoby duchapřítomně.
„Kecala jsem,“ štěkla. Chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal s tím, že nelže. Jen mě napadlo, kde bere tu drzost. „V tom případě se k otcovství nehlásím,“ pronesl jsem.
„Tak nehlásíš? Hm… Ale to máš smůlu, pojistila jsem se totiž, čekala jsem, že se tak zachováš,“ spustila.
Jakou pojistku má? šlo mi hlavou, ale nedokázal jsem se zeptat ze strachu, co uslyším.
Nebylo mi dopřáno nedozvědět se to, byla nažhavená sdělit mi, že už ten první den, kdy přišla „jen“ žehlit, řekla otci a bratrovi, že jsem ji zatáhl do postele.
„Takže máš smůlu,“ sykla.
„To je tvoje pravda, já mám zase svoji,“ pokusil jsem se ještě zabojovat.
„Jakou?“ řekla provokativně.
„Že to bylo jinak a že jsem ti nic neslíbil.“
„Pche, to ti nikdo neuvěří,“ sykla opovržlivě a máchala přitom rukama, až se jí prsa houpala jak vlny oceánu. Skoro mi to bylo k smíchu, nebýt v tak tragické situaci.
„Je mi jedno, co mi kdo uvěří, já mám svědomí čisté a tebe si nikdy nevezmu,“ řekl jsem potom odhodlaně. Díval jsem se jí do očí, neuhnul jsem, nevydržela ona. „Uvidíme!“ vykřikla a práskla dveřmi.
Nešel jsem do hospody, i když bych rád spláchl špínu ze setkání s ní a žal z pocitu, že musím přiznat Jiřince, že budu mít dítě. Nechtěné, ale asi moje. Cosi mi říkalo, že Anežka nelže aspoň v tomto. A proč by taky lhala, šetřila se pro mě, tak mi to jednou v záchvatu upřímnosti po souloži řekla. Prý věděla moc dobře, proč všechny nápadníky odmítala, až se dočkala muže, který ji zajistí. Tenkrát jsem se lekl a přemýšlel, že to s ní skoncuju, varovalo mě, že sází na mé peníze, ale sex s ní mi nevadil, tak jsem to neudělal.
Dopis, který jsem Jiřince před návštěvou Anežky napsal, jsem hodil do krbu a s těžkým srdcem i rukou stvořil druhý. V něm jsem napsal pravdu. „Nevezmu si ji nikdy, ale o to dítě se postarám. Je na tobě, zda mě chceš i za těchto okolností,“ napsal jsem nakonec.
V pondělí jsem dopis odeslal. Na odpověď jsem čekal jen do konce týdne, pak už mi bylo jasné, že žádná nepřijde.
Během těch pár dní jsem zestárnul o několik let. Zkoušel jsem Jiřinku volat, ale nebrala mé hovory, asi vyměnila číslo. Několikrát jsem se autem vydal k jejímu domu a čekal na ni. Odvahu zazvonit na její byt jsem nenašel, říkal jsem si, že jestli ji potkám, bude to znamenat štěstí.
Anežka časem pochopila, že si ji nikdy nevezmu, ale k otcovství jsem se přihlásil. Než se Jiřinka narodila – to jméno jsem si vynutil, navzdory Anežčině odmítání – myslel jsem, že na ni budu jen platit. Anežce jsem dal dost peněz na výbavičku, ale do chaty jsem ji už nepouštěl. Vzal jsem jí klíče, košile si začal žehlit sám. Stýkal jsem se s ní jenom u ní, zůstala i s dcerou bydlet v domě u rodičů, kteří se na mě vždy mračili. Hned napoprvé jsem je prokoukl. Vypočítaví stejně jako jejich dcera.
Zakrátko bylo jasné, že Anežka nelhala, Jiřinka mi byla podobná. A tak jsem změkl a stal jsem se dobrým otcem. Anežka se o mě mohla kdykoli opřít, ale jen v otázce výchovy dcerky. K tělu jsem si ji už nikdy nepřipustil. Trestal jsem ji i sebe, ale nevadilo mi to. Jiřinka se stala mou radostí v životě, ale také připomínkou bolesti nad ztrátou jiné ženy téhož jména. S dceřinou jmenovkyní jsem se už nikdy neviděl. Když přišla na svět malá, přestal jsem Květinku vyhledávat i vyčkávat zprávy od ní. Napadlo mě, že se odstěhovala, ale nezjišťoval jsem to.
Moje dcera už je dospělá. Je hodná, povahu zdědila po mně, naštěstí i podobu. Její máma už je širší než delší, od vzteku z toho, že nevládne mým kontem jako právoplatná manželka, je i ošklivější. Aspoň ve výrazu plném nenávisti ke mně a k životu. Snad i proto tíhne naše Jiřinka víc ke mně, a jak to jen jde, jsme spolu. Aspoň v tom jí matka nebrání, snad doufá, že dceři odkážu své bohatství.
Jasně že jí dám všechno, co mám, ale upřímně, ono toho zas tolik není. Přece jen ceny šly nahoru, takže moje konto doznalo velmi značné újmy, protože jsem dodržel předsevzetí a nenašel si práci. Jsem v očích vesničanů nadále milionář, jen já vím své.
