Článek
S nenávistí způsobenou úspěchem jsem se setkala už v dětství. Přistěhovali jsme se do vesnice s jednotřídkou. Začala jsem tam chodit od čtvrté třídy. V rohu učebny byly na stolku vystaveny fotky nejlepších žáků každého ročníku. Můj reprezentovala spolužačka Anežka. Na konci školního roku ji vystřídala moje fotka.
Začalo mi peklo. Anežčini dva starší bratři na mě čekávali po vyučování před školou, aby mě mohli zmlátit. Musel pro mě někdo chodit do školy, a když neměl čas, čekávala jsem ve třídě tak dlouho, až se někdo objevil. Od šesté třídy jsme do školy dojížděly jinam. Anežka se ocitla v „béčku“, já v „áčku“, nastal klid. Později, na srazu ročníku, jsme se tomu zasmály.
Tahle vzpomínka je možná banální. Dokazuje však, že i děti umějí nenávidět.
Je umění nebrat si to. Proto chytří rodiče učí potomky rozeznávat, co je a není podstatné. Někdy možná není lehké přesvědčit desetiletého, že důležitější než značkové boty nebo mobil je to, jak ho baví a jak mu jde učení nebo něco, v čem je lepší než jiní, ale vyplatí se to. Taková osobnost pak nemá zmatek ohledně hodnotových priorit.
O tom to je. Jaké hodnoty uznává společnost, v níž žijeme. Je-li jimi především plytkost (nemohu nevzpomenout podbízivé estrády a angažované seriály versus prázdné obchody za Husáka, kdy nás ve škole obelhávali smyšlenými novodobými dějinami), anebo podpora vzdělání a rozvoj talentů a schopností vedoucích k sebevědomé společnosti, jíž se daří a nemá důvod závidět a nenávidět.
Schopní, úspěšní bývají cílem chorobné nenávisti.
Připomenu jen závist ke schopnostem Židů prosadit se v jakýchkoli podmínkách, což, jak víme, vedlo k nenávisti, z níž vyšel holokaust. Nespoléhejme na to, že lidi vědí, vždyť se o tom učili. Někteří totiž zapomněli. Až tak, že jsou ochotni naslouchat politikům, kteří z podobného zapomínání těží.
Závidět lze i příslušnost k elitám. A když mě neberou, protože nedělám nic pro to, aby o mě stály, budu je nenávidět. Třeba se coby státník nezaměřím na to, abych pomohl své zemi vyšvihnout se mezi ně, ale abych je zničil. Klidně se kvůli tomu spojím s dalšími outsidery.
Cílem závisti bývají peníze, nenávisti náboženství a také výjimečnost.
Často jsou nenáviděny výjimečné menšiny. Dnes třeba lidé LGBT+. Nikomu nijak nepřekážejí, nic si neuzurpují, většinou se právě věnují tomu, v čem vynikají, často jsou úspěšní ve svých oborech. Přesto se stali v mnoha zemích nenáviděnou menšinou a terčem masové nenávisti.
Je snadné poštvat masy vůči menšinám. Stačí lidem nahnat strach. Strach davů je oporou i zbraní populistů, kteří také v něčem vynikají. Jsou jedineční v poštvávání skupin, jež sžírá závist a nenávist. Paradoxně jsou pro takové politiky živnou půdou podmínky, kde se víc nedaří než daří. Spokojený občan se zaměří na kultivaci zdrojů svého štěstí a nebude poslouchat vyřvávání lidí, snažících se je přesvědčit, jak špatně se mají. A tak je pro populistické vůdce skutečnost, že se zemi nedaří, ideálním výtahem k moci.
Daří-li se v současnosti více politikům, povzbuzujících v občanech podobné negativní emoce, je něco moc špatně. Politik apelující na neúspěšnost a nespokojenost sice vyhraje volby, ale historie poukazuje na prohru budoucnosti. Jsem proti burcování strachem, tady bych se však přimluvila za větší obavy o dění tam, kde se derou k moci politici zneužívající především nespokojenost, závist a nenávist voličů.
