Článek
Jsem ročník 1951. O tom, co se tady dělo v prvních letech mého života, jsem se dozvěděla asi v sedmnácti, tedy v oněch zlatých šedesátých. Zlatá pro mě byla už jen tím, že jsem coby teenager viděla svět jako místo každodenních zázraků. Z rádia se linul beat a krásné songy populárních zpěváků, i zahraničních. Lovili jsme stanici Luxemburg a připadali si při nekvalitním poslechu tehdejší „moderní“ hudby světoví.
To my jsme byli u zrodu Beatles a Rolling Stones. Do kina jsme chodili na filmy Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, který získal Oscara za Ostře sledované vlaky. Taky jsme chodili muzikály: Limonádový Joe, Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů. Smáli jsme se chytrému humoru Semaforu Jiřích Suchého a Šlitra.
Stejně jako protagonisté tehdejší kultury jsme byli mladí, krásní a žili láskou, hudbou, filmy, tancem, setkáváním. Tohle nás nabilo na řadu dalších let, postrádajících už originalitu a zábavnost umění šedesátek bez moralizování, poučování a vnucování nereálného ideálu, který nám byl v sedmdesátkách a osmdesátkách především směšný. To už jsme ale měli děti a žili spíš jejich starostmi. Tlak normalizátorů, snažících se utlumit v nás vztek na to, že jsme okupovaná země, jíž okupanti sebrali všechno, co nás bavilo, na nás samozřejmě doléhal. Museli jsme se naučit neříkat, co si myslíme a dělat, že si myslíme, co říkáme.
Ale znáte to, když máte děti, žijete jejich životy, a to až do jejich dospělosti. Ty mé dospívaly v devadesátkách, která jsou dnes často vnímána jako bezstarostná a optimistická. Mileniálové o nich prý mluví s nostalgií hlavně kvůli unikátní atmosféře doby, která byla méně digitální. Ani se jim nedivím, nechtěla bych být v mládí nucena porovnávat se s dokonalostí, předvádějící se na sociálních sítích.
Pro mě byla devadesátá především návratem k pocitům ze šedesátek, kdy jsem se až do okupace cítila svobodná, schopná létat. V devadesátých jsem žila prací, která mě konečně začala bavit, motivovat, vést k úspěchu. Děti si mohly vybrat školu, na jakou měly. Učily se jazyky a všichni jsme cestovali, jak to jen finančně i časově šlo. Kvůli této možnosti jsme oželeli ledacos z konzumu.
Co se bude doma poslouchat, už určovali potomci. Michaela Jacksona jsem, pravda, moc nemusela, ale Madonna se mi líbila. Na seriál Beverly Hills 90210 jsem se dívala s nimi, film Pulp Fiction jsem od té doby viděla asi pětkrát a klidně se podívám po šesté. Videohry se u nás samozřejmě také hrály, ale můj šálek kávy to nikdy nebyl. Zato jsem nosila velké sako, džíny do zvonu a nechala si udělat první melír ve vlasech.
Svět se nám zdál optimističtější. Skončila studená válka, začal technologický boom, ale ještě nebyly sociální sítě. Objevovaly se první mobily, zatím bez závislosti na internetu.
Vzpomínám, že jsme chodili opět rádi do kina, třeba na Pelíšky, Kolju, Titanic, Forresta Gumpa. Kupodivu naše rodina ani tak moc nešílela z prvních fast foodů, ačkoli… Alo jo, pamatuju si na první menu KFC. Stálo 42 korun a že mi ta chuť dodnes neobjevené kombinace koření v obalu kuřecích paliček a křídel ve spojitosti se salátem Coleslaw plus hranolky krátký čas přinášela gastronomický zážitek. V McDonald’s jsem zkusila jíst jednou a naposled. Odradila mě nasládlá houska a nikdy až do dnešních dob mě nepřesvědčila o své jedinečnosti. Neříkám, že šťavnatý hamburger nazdobený kvalitním sýrem, zeleným salátem a chutnou omáčkou s hranolky opravdu jen z brambor, jsou špatné. Tu a tam si takový „hambáč“ dám, rozhodně si na něj nezajdu do „Mekáče.“
Z devadesátek si vybavuji především jejich optimismus. Nic nebylo zakázáno. Kdo na to měl, využil svobody v podnikání, studiu, cestování, učení se jazyků. Těží z toho dodnes.
Podnikatelský kufřík, objev našich devadesátek, stejně jako mokasíny se střapcem. Jen ještě nebyly takové hodinky.
Zdá se mi, že doba nebyla tak stresující, jako je dnes, ačkoli jsme mnozí několikrát začínali a nikdy to nebylo bez risku. Možná bylo méně stresu z technologií. Žádný tlak na perfektní online image. Život byl spontánnější a realističtější. Žádné filtry, bylo více osobních interakcí.
Těm, kdo tenkrát tzv. chytil vítr, je vskutku co závidět, ale možnost začít a riskovat tu je pořád. Jen o něco víc svázaná byrokracií, která nás v devadesátkách tak neobtěžovala. Mělo to i své negativní důsledky, ale dnes chci psát jen pozitivně, takže končím potvrzením titulních slov: Šedesátá byla vskutku zlatá a devadesátá zase pestrá, motivující a zábavná. Třeba i tím, že začínající podnikatelé nosili bílé ponožky, mokasíny se střapcem, fialové sako a kufřík. Nezapomenu, jak jsem musela potlačovat smích, když se jednomu z nich přede mnou kufřík otevřel a v něm byly jen noviny a svačina.
