Článek
Jsem tělo a mám Duši. Jsem tělo a mám Duši? Jsem tělo a mám Duši!
Jednoduchá věta. Jednoduchá otázka. Jednoduchá odpověď. A přesto značí a znamená hodně. Takhle si odpoví 90% obyvatel planety. Co to však znamená pro naši existenci? Pokud si dáme tuhle odpověď : ,, Jsem tělo a mám Duši. ´´ znamená to, že v našem životě dáváme přednost tělu před Duší. Vše, co v životě zažijeme jsou POŽITKY. A my se z toho radujeme. Radujeme se z každé dobré věci, která nás v životě potká. Z každého dosaženého cíle, který jsme dosáhli. Jenže taková radost je krátkodobá. Je krátkodobá, protože v našem životě nic neznamená. Sotva dosáhneme cíle, chvíli se radujeme a přijde Peklo, strach. Strach ze ztráty dosaženeho cíle. A z tohoto strachu pramení naše hříchy. Hříchy, kterých se dopouštíme v obavě ze ztráty dosaženého cíle. A dopouštíme se zločinů, které si vnitřně dokážeme ospravedlnit. A pak jdeme do kostela, vyzpovídáme se knězi, učiníme pokání skrze modlitbu, knězi dáme obálku s darem a jdeme domů s vědomím odpuštění zla, které jsme způsobily. Takové pokrytectví. Taková faleš. Jenže nám to v tu chvíli stačí. Skrze kněze nám přeci byly hříchy odpuštěny. Jsem čistý. Opět. A zase. A začnu hřešit znovu. A znovu. A znovu. Taková je cesta těla. Jsem tělo a mám Duši. Cesta existencí s mnoha cíli, s mnoha zastávkami, po jejichž dosažení následuje krátké období radosti a ještě delší období smutku. Tělesné požitky jsou nám nade vše. A proto trpíme. O tomhle Ježíš nemluvil. Tuhle cestu nám nepřišel ukázat. A církev jeho skutečný odkaz pohřbila. Přinutila nás uvěřit a věřit v Ježíše trpícího za nás, údajně za nás, na kříži. Taková lež. Ježíš nám přinesl a zvěstoval Boží lásku. Skutečnou lásku. Ne smrt a utrpení.
Jsem Duše a mám tělo. Jsem Duše a mám tělo? Jsem Duše a mám tělo!
Opět jednoduchá věta. Opět jednoduchá otázka. A opět jednoduchá odpověď. A opět značí hodně. Bohužel pouze pro 10% lidstva. Co to však znamená pro naši existenci? Pokud si dáme tuhle odpověď:,, Jsem Duše a mám tělo.´´ jsem stále tentýž člověk. Stále jdu cestou životem. Mám cíle. Plním si je. A jdu dál. Jenže je zde rozdíl, protože vím. Cesta je štěstí. Ne cíl. A co je naší skutečnou cestou? Je to pořád stejné. Cesta je stále jen cesta. Jen cíl je jiný. Tato cesta je plna PROŽITKŮ. Na požitky za chvíli zapomenete. Prožitků se nezbavíte. Máte je uloženy v sobě. A čas od času se nám připomenou. Jediným skutečným cílem naší existence je smrt. K tomuto cíli se ubíráme životem. Co se narodí, nějakou dobu žije a pak zemře. Vše, co bylo stvořeno jednou zanikne. Co je tedy věčné? Jsem Duše a mám tělo. Pokud na své cestě přijmu tuhle větu za svou, vím, že JSEM věčná Duše a tohle tělo, ve kterém se nyní nacházím, je pouze krátká zastávka. Jako jiní se radují, když dosáhnou nějakého cíle a bojí se smrti, tak já vím, že má věčná Duše se vrátí zpět ke Stvořiteli. Tělo sice zemře, jenže Duše je věčná. A někdy zase na sebe přijmu nějaké nové tělo. Novou podobu. Jako se to stalo již mnohokrát v minulosti.
Jako se to stalo mně. Je psáno, že Budha při svém Procitnutí viděl své minulé životy. Svá minulá vtělení. I já jsem některé ze svých viděl. Byl jsem římským vojákem a nechával jsem lidi přibíjet na kříž. Byl jsem budhistickým mnichem. Žil jsem na jiné planetě. Žil jsem mnoho tzv. reálných životů, vtělení. A ještě několik budu. Je to součást mého duchovního poznání. Poznání Stvořitele a Splynutí se Stvořitelem. Lidé jdoucí cestou těla, věří pouze v jednu existenci. Smrt stávajícího těla je pro ně strachem, proto se honí za požitky. Lidé jdoucí cestou Duše, věří v mnoho předchozích i následujicích existencí. Smrt je pro nás pouhou zastávkou. Zastávkou, kterou projdeme a jdeme dál.
Vím, že je zde mnoho lidí, kteří uviděli, prožili a ví. Už nepotřebujeme slovo: ,, Věřím.´´ My víme. Bohužel, lidé, kteři pouze Věří nás nechápou. Jsme pro ně blázni. Ale:,, Kdo je tady ve skutečnosti blázen? ´´
Co je věčné? Tělo? Hmota? Vesmír? Nebo Duše! Prostor!
Cesta Duše, cesta osobní duchovnosti je ta správná cesta. O tom mluvil Ježíš. Ne cesta stáda. Cesta jednotlivce. Každý máme svou cestu. A všechny tyto cesty nevedou ke Stvořiteli. Proč?
Jednoduchá odpověď: Každá cesta je součástí cesty Stvořitele. Nevede k Němu. Je Jeho součastí. Skrze Něho a v Něm jest všechno stvořeno. Stvořitele samotného nemůžeme zobrazit. On je vše. Já jsem obrazem Boha. Člověk je obrazem Boha. Flora je obrazem Boha. Fauna je obrazem Boha. Vesmír je obrazem Boha.
Jak Ho tedy můžu zobrazit?
A pokud miluji Stvořitele, musím tedy milovat i vše, co je jeho obrazem. Duše nemůže nenávidět. Nemít ráda. To je věc ega, věc těla. A pokud jdeme cestou ega, jdeme cestou Pekla. A jen my sami to můžeme změnit. Jenže nechceme. Nechceme se Probudit. Raději budeme spát. Je to tak pohodlné.
