Článek
Měl jsem babičku. Byla vtipná, hodná, laskavá, neobyčejná, byla to prostě moje babička a u babiček člověk žádnou kritiku nepřipouští. Na druhou stranu je potřeba upřímně přiznat, že nebyla babičkou ve smyslu až mysticky dokonalé Babičky Boženy Němcové. Uměla si také pěkně ulevit od plic, ale nevím jak pro vás, pro mě je taková babička životnější a mnohem uvěřitelnější než onen zmíněný knižní ideál.
Chodíval jsem k ní na návštěvu často. Vždycky mě vítala slovy Ahoj Ondřejku (toto oslovení používala i v mé dospělosti) a většinou hned navázala otázkou: „Víš, co je nového?“ Vzápětí pak přidala glosu nebo celý příběh toho, co se v jejím okolí právě událo.
Seděli jsme v kuchyni (do „parádního“ pokoje se nechodilo), povídali si, většinou jsem dostal něco dobrého na zub a bylo nám spolu tak nějak obyčejně dobře. Probrali jsme témata domácí i zahraniční a přesto, že neměla televizi, přehled měla dokonalý. Nebojím se napsat, že by jí mohl závidět leckterý dnešní reportér. Bez televize, bez mobilu, bez internetu…
Babička měla své příbuzné a známé rozdělené do dvou kategorií. Koho měla ráda, ten byl v první kategorii, a ty ostatní prostě „nemusela“. Asi si řeknete, že to není nic zvláštního, že to tak má každý. Máte samozřejmě pravdu, ale věřte, že to nebylo úplně standardní rozdělení. Babiččiny hranice byly totiž vymezeny velmi ostře a co je nejdůležitější, byly dané jednou provždy. V případě, že dočtete do konce, zjistíte sami, jak striktní ty hranice byly.
Pokud se někdo dostal do kategorie „nežádoucí“, tak neměl sebemenší šanci se z této kategorie dostat, i kdyby babičce snesl modré z nebe. Platilo to ale i naopak. Koho měla ráda, byl vítaný vždy a beze zbytku a mohl provést téměř cokoliv.
Já jsem měl štěstí. Byl jsem v kategorii vítaných a navíc jsem byl na tomto pomyslném žebříčku hned od narození pořád velmi vysoko.
Babička se dožila téměř stovky, a tak měla ve svém životě spoustu známých a kamarádek. Jednou z nich byla paní Nováková, která, jak jsem vytušil z poznámek, byla v kategorii „nežádoucí“. Vyjadřovala se o ní jako o Nováčeně, ale mluvila o ní zřídkakdy, takže jsem to nevěděl s absolutní jistotou.
Jednou jsem šel k babičce zase na návštěvu a po známém uvítacím pozdravu jsem byl hned ve vstupních dveřích seznámen s horkou aktualitou:
„Víš co je nového?“
Pak babička volně pokračovala:
„Nováčena umřela.“
A nakonec, aby snad nevznikly žádné další pochybnosti, informaci ještě upřesnila:
„Už je tam, kanálija.“
„Zařazení“ paní Novákové tedy bylo posmrtně potvrzeno a já jsem zjistil, že mé tušení bylo správné…
Byly to krásné časy, moc rád na ně vzpomínám.
Pozn.: Jméno zemřelé paní je vzhledem k možným žijícím příbuzným změněno.
