Článek
V minulém díle jsme se rozloučili v situaci, kdy jsme po různých peripetiích, ať už se samotným příjezdem nebo první nocí v tábořišti, poprvé odrazili od břehu a vydali se na týdenní plavbu po Berounce. Nyní se přeneseme do doby, kdy naše parta, teď již zkušených vodáků, sebevědomě plula po většinou velmi klidné hladině této naší krásné řeky. Tento „volej“, jak se mezi vodáky pomalý tok řeky označuje, byl občas zpestřen jezem a k jednomu jsme se právě blížili.
Zabrali jsme se do hovoru a možná jsme si počínali až příliš sebevědomě, zničehonic jsme byli na řece sami. Berounka byla v tom místě extrémně mělká, a tak všichni, kromě nás, zamířili ke břehu, aby svá plavidla přenesli po souši a pak pokračovali v plavbě až pod jezem. Byli jsme zkrátka nepozorní a přestože jsme rychle zamakali ze všech sil, zůstali jsme potupně stát ještě před hranou jezu.
Nemohli jsme si nevšimnout několika pobavených přihlížejících, ale jinak nám nikdo nevěnoval moc pozornosti. Bylo jim jasné, že musíme vylézt, dotáhnout raft ke břehu a pokorně se přidat k ostatním.
Opravdu musíme? Ani náhodou!
Podívali jsme se na sebe a domluvili se beze slov. Pádly jsme se odpíchli ode dna a odjeli jsme proti proudu, abychom se připravili na další pokus. Z dostatečné vzdálenosti jsme se pak rozjeli zpět, avšak sjezd se znovu nepodařil. Tentokrát jsme zůstali trčet na hraně.
Na břehu mezi přihlížejícími nyní převládla většina, která nám místo pošklebování začala evidentně fandit. Vylézt z raftu by bylo to nejjednodušší, co bychom mohli udělat, na něco takového jsme ovšem ani nepomysleli. Podruhé jsme zabrali proti proudu, otočili se, nabrali ještě větší rychlost a – zase jsme skončili jen na hraně…
Muselo to být směšné, přesto se již nikdo nesmál. Všichni jakoby pochopili, že teď už nejde jen o partu frajírků, kteří si z „plezíru“ vyjeli na Berounku. Bylo jasné, že je v sázce vodácká čest.
Jakožto nepsaný vedoucí expedice jsem cítil větší díl zodpovědnosti a během neúspěšných sjezdů jsem dumal nad tím, co bychom mohli udělat jinak. Dostal jsem nápad a hned s ním seznámil posádku: Jestli se máme přes hranu jezu dostat, musí jeden z nás „vystoupit“. Byl to můj nápad, tak jsem se obětoval, opustil jsem plavidlo a popřál kamarádům hodně zdaru při dalším pokusu (pokusech). Nebyl jsem si jistý, zda moje nepřítomnost pomůže, ale odlehčení raftu jsem viděl jako jedinou možnost. Přidal jsem se tedy k divákům na břehu a zmáčkl pěsti.
Berounka ztichla a nikdo z přítomných ani nedutal. Kamarádi raft rozjeli jak nejrychleji to bylo možné, dostali se na hranu jezu a najednou - pomalu, pomaloučku, sjeli hezky zvolna dolů!
Zvítězili jsme! Vodácká čest byla zachráněna!
Ozval se potlesk, hovor se znovu rozproudil a já se brodil mělkou vodou, abych se připojil k výpravě.
Cestou jsem ovšem obdržel nečekané vyznamenání. Kousek od místa, kde se kamarádům podařilo sjet, byla skupina dvou dospívajících chlapců a dvou dívek, kteří se věnovali intenzivnímu hovoru. No, hovoru, znáte to…
Když jsem je míjel, tak se jeden z hochů ke mně přiblížil se slovy:
Ty jo, vy jste dobří! Vodkaď jste přijeli?
Jak jsem napsal, po sjezdu jsem zaznamenal mezi diváky potlesk a pochvalné poznámky směrem k naší skupině. Když byl ale ochoten i tento zamilovaný mládenec přerušit velmi důležitý „rozhovor“ s jeho dívkou, to už bylo opravdu něco!
Teprve tehdy jsem si naplno uvědomil, jaký nevšední zážitek jsme všem přítomným nabídli.
Sjezdem nesjízdného jezu jsme se zkrátka definitivně a jednou provždy stali vodáky!
V nejlepším se má končit, takže - mějte se krásně a nezapomeňte na poslední vyprávění, ve kterém se dozvíte podrobnosti o slíbeném historickém incidentu na Karlštejně.
AHOOOJ!
