Článek
Vážení přátelé vodáckého sportu,
minulé vyprávění jsem zakončil tím, že jsme se s kamarády odebrali nasát pravou vodáckou atmosféru (co jiného, že?) do místní hospůdky. Krátce se ale musím vrátit k okamžikům, které tomuto rozhodnutí předcházely.
Když jsme přijeli do kempu a vzpamatovali se po strastiplné cestě (viz odkaz níže), hned jsme postavili stany. Chtěli jsme mít připravené zázemí, kdyby se nějakou nevysvětlitelnou náhodou návštěva putyky protáhla. Před odchodem jsme coby vodáčtí „grínhorni“ ještě zašli za správcem kempu, kterého jsme informovali o našem záměru a zeptali se, zda-li můžeme bez obav nechat věci ve stanech. Ten pohled, kterým nás obdařil, bych Vám opravdu nepřál.
Mezi vodáky, pravil výhružně, se nikdy nekrade a pokud bychom na něco takového byť jen pomysleli, mohli bychom se se zlou potázat.
Zpola zastrašeni a zpola uklidněni tímto dobrým mužem jsme tedy vyrazili k pochycení vodáckých mouder, které by se nám třeba na řece mohly později hodit. Posezení v hospůdce bylo příjemné, čas rychle ubíhal (jako u všeho příjemného) a aklimatizace se protáhla až do zavíračky. Nepili jsme jenom limonádu, takže chůze nebyla úplně stoprocentní, nicméně do kempu jsme dorazili bez úhony a rozešli se do stanů, abychom co nejdříve ulehli a byli připravení na první den plavby.
Adam s Liborem a Pavlem měli větší stan, já s Tondou menší. Už nevím, jestli jsem náš stan rozepnul já nebo Tonda, jako opaření jsme zůstali oba. Dříve jsme o tom četli jenom v knížkách, teď jsme zázrak zažili na vlastní kůži – vystřízlivěli jsme v okamžiku.
Karimatky pryč, spacáky pryč!
Hluboká noc, situace v ten okamžik neřešitelná. Dali jsme si pod hlavu nějaké tepláky a pokusili se usnout, což nebylo na tvrdé zemi a bez spacáku nic příjemného, ale únava nás nakonec přemohla.
Celí rozlámaní jsme se vzbudili ještě před rozbřeskem a šli obejít tábor, abychom se pokusili najít stopu po ztraceném vybavení. V úspěch pátrání jsme moc nevěřili a o to větší bylo překvapení, když jsme v odlehlé části kempu, v odstaveném nepojízdném autě, uviděli dva otrapy, jak leží v našich spacácích na našich karimatkách!
Holomci spali hlubokým spánkem a jelikož jsme se nechtěli pouštět do konfliktu, šli jsme vzbudit správce. Když se mezi vodáky nikdy nekrade, ať to ten idealista vyřeší sám. Následovala scéna jako z italského filmu, ale zatímco v italském filmu křičí všichni, tady křičel jen správce. Abych to neprotahoval, výsledkem bylo, že dva ožungři nevídanou rychlostí opustili kemp.
Měli jsme pochopitelně velkou radost. Vidina týdne bez karimatek a spacáků nebyla zrovna lákavá…
Nalezené věci jsme nechali řádně vyvětrat a probudivším se kamarádům jsme poté celý příběh vylíčili.
Po snídani jsme veškerou výstroj naložili do sudů, ty jsme upevnili na raft, vzali pádla do rukou a odrazili jsme od břehu.
Konečně na Berounce!
Zde své vyprávění ukončím a pozvu Vás na další pokračování, ve kterém vylíčím slíbený sjezd (zdánlivě) nesjízdného jezu. Máte se věru nač těšit!
Rozloučím se opět po vodácku - AHOOOJ!
