Článek
Nabízí se to, ale ne, nebudu psát o tom, jak jsem se seznámil se svou ženou. Následující pojednání bude o něčem mnohem méně významném, i když svým způsobem také zajímavém.
Začátek příběhu ovšem s manželkou souvisí. Jednoho dne mě totiž vyzvala, abych zhlédl na krabici s mými věcmi, roky umístěnou v komoře a bude-li to možné, abych se pokusil s ní něco udělat. Manželka sice nepoužila přesně tato slova, ale jak odpovídá Hamlet Osrikovi, který ho přišel vyzvat na souboj s Laertem: Po smyslu tak a co se tkne dekoru, jak je vám libo.
Sebral jsem veškeré morální síly, krabici vytáhl ze spodního regálu a jal se přemýšlet, jak s těmi vzácnostmi naložit. Původně jsem plánoval, že to jenom tak nějak pošolíchám, krabici vrátím zpět, setřu pot z čela a hlasem, značící totální vyčerpání, ohlásím splnění úkolu. Nečekaný objev ovšem předchozí předsevzetí zvrátil.
Vespod krabice jsem totiž našel poklad. Byly tam dvě básně, které jsem napsal coby chlapec zhruba osmiletý. Pamatoval jsem si, že jsem je napsal, ale absolutně jsem netušil, kde skončily. Tím, že jsem je navíc nebyl schopen dohledat, nebylo mé předchozí vyprávění o nich bráno jako absolutně věrohodné. Najednou byly zde. Jediné básně, které jsem kdy napsal!
Měl jsem (a stále mám) z tohoto velkého objevu takovou radost, že jsem se rozhodl, že se s Vámi o své dětské rýmy podělím. Pro šťouraly raději upřesním – nebojte se, nebudu vyprávět o dětských nachlazeních.
Ale dost už otálení a pojďme si dát onu slíbenou chvilku poezie.
Mniši
Chodili mniši po dědině, každý jim dá, vždyť nezahyne,
Mniši však chodí stále dál, mají už zboží plný krám.
Tu však do vsi přišel pán, který jim žebrání zakázal.
Ptáte se: Kdo to byl ten pán?
Byl to náš dnešní král a ten v naší zemi panuje dál.
Zamáčknu slzu dojetí nad sociálním cítěním mladého umělce a hned navážu druhým poetickým dílkem.
Zima
Zima někdy krásná je, má však i své výdaje,
sem tam někdo umrzne, jiný s autem zamrzne.
Přesto krásná zima je, děti mají hrát si kde.
Na horách je sněhu plno, zalyžujem si tam mnoho.
Zalyžujem, zasáňkujem, do sněhu si občas hupnem,
ale nám to nevadí, od lyží neodradí.
Krásné svahy, modré nebe mít, prostě - zima, jak má být.
Jak sami vidíte, verše jsou to osobité a velmi libozvučné.
Jen mě zpětně trochu mrzí, že můj básnický talent v dětství nikdo neobjevil a že jsem rozervanou duši básníka alibisticky vyměnil za studium a teplo kanceláří…
Co už, nač brečet nad rozlitým mlékem. Jak jsem napsal v jednom ze svých článků – nikdy není pozdě začít.
No a abych jen prázdně netlachal a šel sám příkladem, rozhodl jsem se, že na své prvotiny navážu. Napíši básnickou sbírku.
Zdá se Vám to jako nesmysl? Možná si ťukáte na čelo a říkáte si - vždyť to přece nebude nikdo číst!
Odpověď je překvapivě velmi jednoduchá.
No a co? To vadí?
