Článek
Jak jsem již avizoval minule, následující řádky o návštěvě Karlštejna, uzavřou mé vyprávění o vodáckém putování party mladých mužů, kteří se jednoho krásného dne rozhodli, bez jakýchkoliv zkušeností, vyrazit s raftem na Berounku. Vraťme se nyní na chvíli zpět a zrekapitulujme si tři předchozí díly. V prvním díle jsem představil členy expedice a vyprávěl o našem extravagantním příjezdu do prvního tábořiště, v dalším pokračování jsem vylíčil noční strasti tamtéž a minule jsem popsal sjezd jezu, který jsme ten den zdolali ze všech vodáků jen my.
Ještě jednou zopakuji složení naší výpravy. Společně se mnou se vodáckého putování zúčastnili mí přátelé Adam, Libor, Pavel a Tonda. Jeden z nich bude hlavní postavou dnešního příběhu, proto jména kamarádů raději znovu připomínám.
Když padlo rozhodnutí o tom, že budeme plout po Berounce, zařadil jsem do itineráře (mimo jiné) prohlídku Karlštejna. V následujících řádcích se pokusím její samotný průběh co možná nejvěrněji popsat.
Jednoho dne jsme tedy připluli ke břehu pod Karlštejnem, přivázali raft a vyrazili ku hradu. Cestou jsme míjeli velmi hezkou hospůdku a okamžitě padl návrh na změnu programu. Kamarádi měli prostě pocit, že by bylo žádoucí načerpat historické poznatky jiným způsobem… Čerpání ovšem probíhalo během naší plavby poměrně kontinuálně, proto jsem, jakožto nepsaný vedoucí, trval na původním programu. Po krátké debatě jsme se dohodli na kompromisu. Program bude dodržen, ale cestou zpět rovněž proběhne exkurze v hospůdce. Kulturní část výletu jsem srdnatě uhájil a šlo se na prohlídku.
Jaké bylo naše zklamání, když jsme zanedlouho procházeli komnatami velkolepé české památky a skoro všude slyšeli věty typu: Na tomto místě se nacházel…. Zde je k vidění replika…. Celkově byla návštěva poměrně fádní, to se však mělo velmi rychle změnit. Přišli jsme do místnosti, kde byl zavěšen nádherný historický zvon. Byl umístěný za zábradlím a průvodkyně naši skupinu, jako už tisíckrát předtím, seznámila s jeho historií. Po výkladu jsme byli vyzváni k přesunu do další komnaty a ve chvíli, kdy již byla většina návštěvníků na odchodu, stal se zázrak.
Zvon se naplno rozezněl.
Jeho krásný dunivý hlas v mžiku naplnil nejen prostor komnaty, ale s velkou pravděpodobností také celého hradu a možná i přilehlého okolí. Je však potřeba přiznat, že se o regulérní zázrak až tak úplně nejednalo.
Člen naší výpravy, Pavel, se zkrátka naklonil přes zábradlí a jedním mocným pohybem zvon rozhoupal. Co se dělo v dalších minutách, to by se již zázrakem ovšem směle nazvat dalo.
Když jsem byl malý, tak mi maminka čítávala pohádky a já jsem si pokaždé všechny ty víly, skřítky a draky velmi živě představoval. Najednou jsem jednoho draka, respektive saň (jednalo se o ženu – když gender, tak gender), viděl zcela zřetelně přímo před námi.
Proměna nevýrazné průvodkyně v devítihlavou saň byla dokonalá. Neuvěřitelnou rychlostí létala po místnosti, vydávala neartikulované zvuky, místností šlehaly imaginární plameny a měl jsem pocit, že cítím dokonce síru. Když se mírně uklidnila a měla zase už jen jednu brunátnou hlavu, okamžitě zavolala zřízence. Kdyby mohla, nechala by nás pět na nádvoří hradu bez milosti zastřelit, ale naštěstí pro nás byly její pravomoci poměrně omezené… Příchozí zřízenec, který si evidentně zrovna dával někde šlofíka, byl saní vyzván, aby nás okamžitě vyvedl, což při pohledu na pět urostlých mladíků striktně odmítl. Saň jeho rozhodnutí překvapivě akceptovala, ale přinutila ho, aby naši skupinu alespoň doprovázel a speciálně na nás dával extra velký pozor.
Když tedy extempore pomalu odeznívalo (stejně jako stále se lehce pohybující zvon), byli jsme opětovně vyzváni k přechodu do další komnaty.
Při odchodu z místnosti jsem se ještě naposled ohlédl a najednou jsem zcela zřetelně spatřil jas, který se kolem zvonu rozprostřel.
V ten okamžik mi to došlo.
Pavel, a není vůbec podstatné, jestli vědomě nebo nevědomě, navrátil tomuto starobylému nástroji smysl jeho existence.
Kdo se zajímá o zvony, tak ví, že bicí část zvonu se nazývá srdce, jehož tlukot se navenek projevuje akusticky, neboli zvoněním. Vystavený klenot na Karlštejně byl však umlčen a byl pouze prezentován jako věc. Sice vzácná a pozoruhodná, leč zároveň nepřirozeně němá a tudíž „neživá“. Zvon ovšem není věc, je to hudební nástroj a jistý symbol, který provází člověka celým jeho životem. Zvony se rozezní při křtu, při svatbě a zvony rovněž člověka doprovázejí na jeho cestě poslední. Zvony od nepaměti ohlašovaly významné události, varovaly před povodní, před požárem, zkrátka byly a pořád jsou nedílnou součástí naší historie. Kdyby pro nic jiného, tak pro tento okamžik stálo za to celou plavbu absolvovat.
Jsem opravdu vděčný za to, že jsem mohl být součástí tak skvělé party a vím, že na ty krásné časy, společně prožité s přáteli, nikdy nezapomenu.
Tímto způsobem jim tedy alespoň dodatečně posílám svůj velký dík.
Naposled se rozloučím stylově po vodácku – AHOOOOOJ!!!
Pozn.: V těchto dnech se mi podařilo dokončit zhudebnění části básnické sbírky Františka Hrubína. Pokud mé články čtete rádi, je možné, že příští vyprávění bude právě o tomto počinu. Uvidíme. Společně se nechejme překvapit. Mějte se všichni krásně.
